„Čemu mám věřit?“ byl název on-line semináře, který se uskutečnil v listopadu 2020 v Řecku, několik dnů po zahájení druhé karantény. Lidé, unavení po desetileté ekonomické krizi, byli znovu zachváceni nejen strachem z nemoci, ale také finanční nejistotou. Většina z nich se živí obchodem nebo turistickým ruchem, obojí je teď znemožněno. Pesimismus a zoufalý hněv se vznáší jako temný mrak. A vynořily se staré, nevyřešené osobní i kolektivní problémy, které v době prosperity ukonejšeně podřimovaly… Kdo se postará, kdybych byl nemocný a práce neschopný? Co když zkrachuju? Řecký zdravotní a sociální systém je už po desetiletí v plenkách a ne a ne zesílit…! Je ten virus tolik nebezpečný, jak se říká v televizi? Ale jak přežít se zavřeným krámkem bez dostatečných dotací? Na internetu koluje tolik protichůdných informací… Čemu věřit?
Na semináři jsme chtěli zapracovat na osobních dilematech a zbavit se zmatku z různých protikladných názorů. Vyjasnit si postoje a opřít se o názory, které vycházejí z našich životních zkušeností a motivují nás. Najít si vnitřní odpovědi a z nich pramenící pocit bezpečí. Přijmout situaci takovou, jaká je a otevřít se naději a inspiraci, co dál…
Také jsme chtěli pomocí konstelací lépe porozumět lidem s jiným přesvědčením (které se zakládá na jiných osobních zkušenostech) a stát se tak tolerantnějšími, vyhnout se dogmatismu v myšlení a agresivnímu chování.
Po konstelacích na osobní témata jsme postavili jednu obecnější, kde byly zastoupeny pojmy jako moc, ohrožená skupina občanů, koronavirus, „popírač“, lékař, zdravý člověk a člověk nemocný covidem.
Přepis konstelace
Moc se cítí všemocná. Vítězoslavně se směje. Ale pak se rozčílí, že ji nikdo nebere vážně: „Jsme ve válce, chovejte se zodpovědně! Vyzbrojte se rouškami a dezinfekcí, nepřítel je sice neviditelný, ale strašně nebezpečný! “ Popírač se smíchy popadá za břicho .
Lékař rozčileně: „Vláda si z nás utahuje! Nedává státním nemocnicím dost financí. Je nás nedostatek, doktorů i ostatního personálu, a nemá nás ve službě kdo vystřídat! Vláda nás vykořisťuje a chová se k nám, jako k nějakému perpetuu mobile…!“
„Doktorova slova se mě vůbec nedotýkají. Cítím povýšenost “ říká Moc. „Jsem skvělá a vládnu obrovskou silou. Dělám si co chci.“ hrdě zvedá hlavu a mává kšticí.„A co bude s námi?“ ptá se rozrušeně zástupce Ohrožené skupiny. „Kdo se o nás postará?“
„Trhněte si nohou!“ vyštěkne Moc. „Jsme ve válce! Dělejte si co chcete!“ Pak se kousne do rtů a zašeptá: „To jsem neměla říkat!“ Otáčí se směrem k Ohrožené skupině: „ Ať se každý postará o sebe, jak nejlíp může!“ A pak neustále vede nějaké proslovy. „Pořád musím něco říkat…“
„Postoj Moci mě ani tak nepřekvapuje, jako dráždí!“ vzteká se Lékař. „Členové vlády s námi hrajou divadlo. Vydírají nás, zastrašují, ale sami se chovají, jako kdyby nic nehrozilo. Vyhlašují omezení, která sami nedodržují! Ale nejhorší na tom je, že nám nedávají dost peněz na to, abychom to zvládli! Já dodržuju zákony a respektuju pokyny nadřízených z ministerstva zdravotnictví, ale už je toho na mě příliš! Proč tak moc zastrašují lidi, když nedělají nic pro to, aby doopravdy pomohli epidemii zvládnout?“ Pak se jeho rozzlobený hlas plní smutkem: „Je mi líto těch, kteří zemřeli a těch, co zemřou, ale jsem lékař a vím, že je to nevyhnutelné. Vždycky se najdou lidi, co to nezvládnou… Ale nikdy doteď se nechodilo na JIPky s kamerami! Teď je z nemocnic reality show!“
„Někteří lidé si myslí, že mohou ovládnout celou planetu,“ ozývá se Zdravý člověk. „Ale nemohou omezit svobodu naší duše! Abychom se před nemocí ochránili, musíme podpořit imunitní systém, posílit tělo cvičením a správnou výživou a vyhnout se stresu, který nás ohrožuje na všech rovinách, na těle i na duši!“
Moc nepřestává mluvit a rušit ostatní: „Vůbec mě nezajímá, co tady povídáte. Neslyším vás, ani vás nevidím. Ostatně, i mě ovládají. Jsem pod tlakem od jiných míst, kde se musím zodpovídat.“
„A mě vidíš?“ obrací se Koronavir na Moc. „Ano,“ odpovídá Moc. „Uvidíme, jak by ses dal využít…“
„Já tě taky vidím!“ dívá se Lékař na Koronavir. „My doktoři víme, jak si s tebou poradit. Nevnímám tě jako nějakou obrovskou katastrofu. Ale respektuji tě, určitě musíme být opatrní! Nevidím tě ale jako nepřítele a nebojuji proti pandemii! Pouze se starám o každého konkrétního pacienta, který přichází do nemocnice i kvůli dalším zdravotním problémům.“
„Jsem tu odedávna,“ říká Koronavir. „Necítím nepřátelství.“
„Vypadáš docela neškodně!“ utrousila Moc a pečlivě si ho prohlíží.
Popírač po ní vrhá zlostný pohled. Pak se otáčí ke Koronaviru se slovy:
„Z jakého důvodu ses objevil právě teď?“
„Prostě existuji,“ odpovídá Koronavir klidně.
„Nechte těch metafyzických žvástů! Viry vždycky existovali a vždycky budou existovat! Nesnažte se všechno vysvětlovat a radši věnujte větší pozornost svému způsobu života! Přestaňte se přejídat, kouřit a pít alkohol a buďte celkově opatrnější a zodpovědnější!“ hudruje Lékař přísně.
Koronavir popisuje svůj dotek jako světelný výboj, který odhaluje to, co předtím nebylo vidět. Lékař se to snaží vědecky analyzovat: „Máš na mysli, že infikovaný člověk si uvědomuje své priority a začne si dávat do pořádku svůj způsob života?“
„Je to jako bych skenoval, jako bych si prohlížel vnitřek každé jeho buňky. Zrcadlím jeho životní vitalitu.“ vysvětluje Koronavir.
„Jsem naštvaná,“ ozývá se Ohrožená skupina, „cítím se, jako by mě vyhodili do koše!“ A pak se znepokojením pokračuje: „Zajímalo by mě, jaký na tom nesu podíl…“ Otáčí se ke Koronaviru: „Tvoje slova se mě dotýkají. Zrcadlí mi moji nedostatečnost!“
Lékař se ohrazuje, že ne všichni lidé jsou v této kategorii kvůli špatnému životnímu stylu. „Starší lidé se tomu nemohli vyhnout!“ Ohrožená skupina však nesouhlasí: „Existují lidé v hodně pokročilém věku, kteří ke mně nepatří! Není to otázka věku! Cítím se docela mladá!“
V tu chvíli se jedna žena hlasitě rozplakala: „Není mi dobře! Od chvíle, kdy promluvil Koronavirus, se mi udělalo strašně špatně! Jsem úplně ochrnutá po celém těle. Ucítila jsem jeho dotek a najednou jsem ztratila veškerou sílu.“
Lékař se k ní okamžitě obrací, aby jí poskytl pomoc, a přitom ji ujišťuje, že má prostředky, aby ji vyléčil. Nemocná žena však pořád pláče a říká, že to není záležitost lékaře. „Příznaky nejsou ten hlavní problém. Je to něco obrovského a děsivého, s čím se teď musím vypořádat! Existence smrti! A smysl mého života! Problémy v mých vztazích a mnoho dalšího!“
Její pláč je plný bolesti. „Netrápím se, jestli zemřu, ale spíš nad tím, jak jsem žila…! Vidím to před sebou tak jasně a s takovou drsností! A vím, že už není čas to odkládat!“
Koronavir se na ni dívá s klidem. Nemocná žena se zajíká: „Je to, jako kdyby mi velký projektor svítil přímo do srdce.“
„A jeho síla je velká, někdo to vydrží a někdo ne!“ souhlasí Koronavir.
„Je to strašně intenzivní! Ale cítím se trochu lépe!“ po chvíli říká Nemocná žena s úlevou. „Není to ani tak na tělesné úrovni, spíš je to energie. Jako by mě uhodil blesk! Kdo je dobře uzemněný, toho nespálí! Ale ta energie je obrovská!“ Kašle a snaží se popadnout dech. Pak se začne smát.
Lékař je ohromen. „Moje první reakce byla rychle zachránit pacientku. Jsem mladý a plný nadšení pro svoje povolání. Chtěl jsem ji zachránit! Já, pomocí svých znalostí! Ale teď s úžasem pozoruji, co se tu děje.“
„Jdu se tě taky dotknout.“ říká mu Koronavir.
„Já se tě nebojím. Cítím to teď jako zasvěcení. Uvědomuji si, že vedle materiálního vědeckého světa existuje i další, stejně důležitá, úroveň, které se musím otevřít! Nyní chápu, že pokud se někdo dokáže postavit své slabosti, tak ji může proměnit ve svou sílu. Ale musí se zachránit sám, ne aby to za něj udělal někdo jiný!“
„Mě se pandemie vůbec netýká, protože už jsem stejně na odchodu. A nezáleží na tom, jestli to koronavirus urychlí nebo ne.“ ozývá se Ohrožená skupina. „Mám vlastní viry, svoje naprogramování… Byla bych radši, kdyby se ostatní o mě tolik nestarali a nedělali tolik rozruchu na moji ochranu.“
Zdravý člověk vykládá něco nepodstatného ze svého běžného života, na což Lékař reaguje podrážděně: „Jsme v nemocnici a běháme kolem pacientů. Je to náročná situace, navíc komplikovaná omezeními! Ze strany vlády jen lhostejnost a nedostatek podpory. A ještě mám poslouchat řeči různých nekompetentních lidí!? Nehrajte si na chytrého jenom proto, že jste zdravý a plný síly!“
„Takže musím kolabovat, abych se mohl vyjádřit?“ protestuje Zdravý člověk. „Přesně tak!“ říká Lékař se smíchem. „Až budete mít nějaké příznaky nemoci, přijďte nám je popsat… Jinak mě vaše teorie nezajímají.“
Popírač se obrací na doktora: „Hodně jsem si vás vážil. Ale teď jste to pokazil! Vaším úkolem je nám radit, jak se starat o naše zdraví. A ne nás kritizovat!“
„Popírač se ozval…!“ šklebí se ironicky Moc.
Ten odpovídá: „Já koronavir nepopírám. Ale nikdy jsem neměl pocit, že je až tak nebezpečný. I když v médiích strašili, jakou má smrtnost. A teď jsem se stal Pozitivním. Nemám žádné symptomy a viru se nebojím. Připadá mi docela hodný… A Moc mě vůbec nedokáže naštvat, mám z ní srandu…“
„Opravdu jsem se tě dotkl.“ potvrzuje Koronavir. „Ale nejsem ani hodný, ani zlý. Pouze se dotýkám…»
„Zato mě Moc rozčiluje. A vy budete pravděpodobně státní zaměstnanec, že se můžete tak lehkomyslně smát! Nejste ani nemocný, ani finančně ohrožený…“ říká ostře Lékař.
„Tak nějak…“ připouští Pozitivní.
„Teď se dotýkám i tebe!“ otáčí se Koronavir na Moc. „Mě se nic nemůže dotknout, nepředstavuji osobu, jsem jenom pojem a nemůžeš mě nijak ovlivnit! Nemám vůbec žádné pocity… Jsem jako led a jediné, co cítím, je rumraj v hlavě. Čekám, jak to dopadne.“ Stoupá si na gauči. „Jsem nejvyšší ze všech!“ říká nafoukaně. „A přes ten zmatek v hlavě, se cítím spokojená.“
„I tebe jsem se dotkl,“ říká Koronavir Zdravému člověku. Ten si toho ani nevšiml. „Věřím svému imunitnímu systému a pečuju o sebe,“ odpovídá klidně.
„Já se cítím mnohem líp, myslím, že už jsem zdravá!“ raduje se bývalá Nemocná žena. „Našla jsem v sobě sílu, která mi pomohla to světlo integrovat. Jako bych najednou viděla podstatu té zkoušky, kterou jsem prošla. Ze začátku jsem byla vyděšená, jako zasažená bleskem. Myslela jsem, že zemřu. Pak se něco ve mně změnilo. A teď v sobě mám jistotu. Cítím se imunní a zároveň vidím věci jasněji, jako kdyby na můj život dopadlo světlo.“
„Co si myslíš o vakcíně, bojíš se jí? Může tě zničit? Nebo je to něco, co se tě nedotkne?“ ptám se Koronaviru.
„Kdo bude očkovaný, neonemocní.“ odpovídá Koronavir. „Ale za rohem na něj bude čekat něco jiného…“
Bývalá Nemocná podotýká, že vyhnout se nemoci pomocí očkování je něco úplně jiného, než se z nemoci uzdravit. „Já jsem se vyléčila!“ říká hrdě.
„Z čeho? Ze strachu ze smrti? Z traumatu, že sis uvědomila svou smrtelnost?“ ptám se.
„Změnil se můj světonázor…! Ujasnila jsem si, co je pro mě důležité! Jako bych si uvědomila svou podstatu,“ odpovídá.
„Moje role skončila!“ praví Koronavir.
A tehdy skončila i konstelace. Ještě jsme se podělili o zážitky, které byly docela nové a překvapivé. Už na začátku konstelace jsme se totiž rozhodli vybrat si roli úplně opačnou, než čemu věříme nebo co zažíváme ve svém běžném životě.
Z diskuze
Zdravého člověka zastupovala žena, která trpí silnou fobií z nemocí. S velkou úlevou v sobě pocítila sílu a důvěru ve svůj imunitní systém.
Zástupce Ohrožené skupiny řekla: „Ze začátku jsem měla pocit, že se nemůžu naladit, protože se mě nic nedotýkalo, i když jsem pečlivě sledovala, co ostatní říkali. Postupně jsem si však jasně uvědomila, že mě žádná pandemie nezajímá. Byla jsem už v podstatě na odchodu. Ale cítila jsem klid. Byla jsem tak nějak smířená se svým životem. To mě hodně překvapilo! Původně jsem si myslela, že tato skupina občanů bude vyděšená a rozrušená, ale zažila jsem pravý opak. Jsou to lidé, kteří svou situaci znají a jsou s ní smíření. A nemluvíme jen o starých lidech, týká se to hodně i střední nebo mladší generace! Měli bychom je nechat na pokoji a přestat citově vydírat ostatní lidi! Nevytvářet pocity viny lidem, kteří jsou plní života a chtějí ho žít!“
Zástupkyně Nemocné ženy chtěla původně představovat vakcínu, ale jakmile se objevil virus, neměla na vybranou, začala se dusit fyzicky i vlastními pocity. „Osobně docházím k závěru, že nejlepší vakcínou je překonat nemoc. Pouze tak získáš nejen imunitu, ale i zkušenost, kdy si znovu uvědomíš svou touhu a schopnost žít dál.“ Radovala se, jak se jí po konstelaci ulevilo. Jako by se zbavila obrovské zátěže. Bylo to břímě, kterého si předtím nebyla vědomá.
Zástupce Lékaře promluvil o vnitřní proměně doktora-vědce: „Nejprve jsem se cítil hrdý na to, že můžu zachraňovat životy lidí, ale pak jsem viděl, že tato hra má i mnohem hlubší úroveň a tam nejsem hlavním hrdinou já, ale pacient. A ten není ne-mocný, ale prochází zkouškou. Je testována jeho touha po životě. Díky tomu uvědomění jsem pocítil pokoru a současně i moudrost. Cítil jsem se jako svědek zázraku. V tomto smyslu je každé uzdravení zasvěcením, jak pro pacienta, tak pro lékaře. Smrt je také mysterium. Nemusí to znamenat, že lékař selhal. A přesto, že jsem na začátku měl vztek na vládu, uvědomil jsem si, že její role je v těchto věcech zanedbatelná. Základními veličinami je nemoc, pacient a jeho vitální síla. A my lékaři (spolu s prostředky, které máme k dispozici) jsme podpora v procesu uzdravování. Moc tu nemá žádnou moc. Nikdo ti nemůže nařídit nebo zakázat uzdravit někoho jiného. Vláda samozřejmě hraje rozhodující roli v tom, jak bude fungovat systém zdravotnictví, ale to už je jiný příběh…“
Zástupce Popírače objasnil, že oponoval jenom vůči vládě. Všem ostatním naslouchal se zájmem. A v průběhu se jeho postoj měnil. „Chtěl jsem vysvětlení, jasné a pravdivé argumenty! A pocit, že mě respektují. To bych pak spolupracoval.“ řekl. „Nestojím o příkazy a zákazy, nejsem dítě, které se nechá zastrašit. Když se mnou jednali jako s dítětem, měl jsem tendenci si ze všeho dělat legraci. Teď si můžu klidně vyslechnout, co chce říct Moc.“
Zástupkyně Moci přiznala, že je zklamaná z toho, co při konstelaci zažila. „Mrzí mě, že jsem vás jako Moc vůbec nevnímala, ani občany, ani doktory, ani ohroženou skupinu. Neměla jsem žádné emoce, ani strach z epidemie. Jen jsem čekala na to, jak se to vyvine. Především ve vztahu ke mně a k mým pravomocem. Ten absolutní nedostatek emocí se dá vysvětlit snad jen tím, že jsem nezastupovala konkrétní osobu v konkrétní vládě nebo státě. Reprezentovala jsem moc obecně, všechny její struktury.“
K tomu dodávám: „Je zajímavé, kolik zemí po celém světě se shoduje a spolupracuje v oblasti pandemie, zatímco u jiných, velmi důležitých, problémů se to neděje. Pravděpodobně mají mocní k dispozici informace, které nám chybí. Nějaký plán.
Tahle konstelace je jen malý obrázek, malá fotka, která něco zachytí, ale nedokáže popsat celý proces. Věřím, že časem porozumíme tomu, o čem zatím můžeme jen vytvářet dohady…“
„Ano, neměla jsem žádnou vlastní iniciativu. Čekala jsem na pokyny!“ souhlasí zástupkyně Moci. „Což vůbec neodpovídá mému původnímu přesvědčení o moci! “
Na konci semináře jsme mluvili o tom, jak je důležité rozlišovat informace, abychom věděli, jak se k nim postavit.
Existují dvě kategorie informací: fakta a názory. Fakt nebo událost je něco, co se stalo nebo se děje nyní. (např. Prší.) Názor je subjektivní interpretace události. (např. Je hrozné počasí.)
Často reagujeme na názor druhého, protože ho prezentuje jako fakt. A pak se rozčilujeme, že to není pravda! Pokud by obě strany připustily, že si vyměňují názory, snadněji by respektovaly, že každý má zkušenosti, ze kterých jeho názory vyplývají. Vždycky je lepší se druhého zeptat, proč věří tomu, co tvrdí, než se ho pokoušet přesvědčit o opaku.
Taky je dobré si občas připomenout, že se nejspíš všichni dotýkáme stejného slona, každý z jiného úhlu…
Své názory si vybíráme a můžeme je změnit. Jak se vyvíjíme, vyvíjejí se i naše názory. Když je nepřebíráme od ostatních, ale vycházejí z našich zkušeností a jsou v souladu s našimi principy a cíly, pak nám poskytují bezpečí.
A taky není potřeba mít názor na všechno! Můžu být jen pozorovatelem. Někdy je lepší zůstat v povzdálí, než se stát pěšákem ve hře, jejíž pravidla neznám…
Když nevím, čemu věřit, je dobré se zaměřit na to, co můžu udělat právě teď, abych měl pocit, že můj život má smysl. Rozhodnout se věřit tomu, co mi dává sílu, abych podpořil svůj život a životy lidí, které znám. Jít dál, krok za krokem a věřit, že to má smysl.
Na závěr
bych se chtěla podělit o názor, který vznikl po konstelaci:
Koronavir může být příčinou smrti. Ale kdo v sobě najde sílu, odvahu a motivaci pokračovat ve svém životě, prožije tuto zkoušku jako transformační zkušenost. Ale to rozhodnutí se neděje na úrovni osobnosti, ale v naší duši. Duše dá tělu pokyn, aby se vzdalo, nebo se rozhodne zůstat, aby dokončila své plány.