Jak voní vánoce na Korfu

Rok 2020, rok změn a přelomů, kromě spousty pohrom a neplech, přinesl taky řadu krásných věcí. Jednou z nich bylo moje setkání s Irenou, tlumočnicí vůní do slov a průvodkyní voňavými světy. Potkala jsem i jiné zajímavé a inspirující lidi, ale Irena se objevila jako když práskne blesk a kolem to zavoní elektrizující silou. Jakoby zmáčkla knoflík a aktivovala ve mně nevyužívaná centra. No, teď trochu přeháním. Bylo by to hezké, ale úplně tak to nebylo. Popravdě řečeno, spíš jsem si uvědomila, jak úžasně někteří lidé vnímají a prožívají svět vůní. A s překvapením jsem zjistila, že já si ho nikdy moc nevšímala. Ne, že bych měla nějakou čichovou poruchu, spíš moje pozornost směřovala jinam. Hodně přemýšlím, hodně se naciťuju a musí něco výrazně zasmrdět nebo zavonět, aby mě to zaujalo. Většinou zjistím příčinu a pak zase zapluju do světa svých úvah. Jenže Irena Kozelská popisuje to království vůní tak nádherně, že jsem tam taky zatoužila víc nahlídnout a pobýt. A když mě požádala, abych napsala o vánočně vonícím Korfu, zatetelila jsem se radostí. Příležitost, jak se podívat na svět nosem!!

Jdu nejdřív ven, abych pak snáz cítila to uvnitř.

Vlhký vzduch. Orosená tráva. Keř luizy se sladce citronově vonícími listy. Olivovníky plné štěbetajících ptáků. Zrovna dneska je krásné bleděmodré ráno plné světla a života. Jdu k jezírku na zahradě. Voda zurčící z vodopádku, máta a pařezy. Kapradí. Malý zelený vodník. Možná se tu někde schovává Křemílek s Vochomůrkou. Nebo spíš nějaký jiný skřítek… Občas rosnička. Banánovník už se potácí a neunese tíhu vlastních plodů. Současně kvete. Velké fialové okvětní plátky vypadají jako lodičky.Nacházím nějaké spadlé v trávě. Voní jako loďka, co právě odplula, jako vzpomínka na to, že kdysi něco vonělo.

                          

Trs banánů je vysoko a nemůžu k němu přivonět. Snažím se zachytit jeho odraz na hladině jezírka. Vidím nádhernou pavučinu. Jdu do toho naplno!

                          

Zkouším přiblížit nos co nejblíž. Naštvaný pavouk couvá a nadává. Zkouším tu krásu vyfotit a málem skončím v jezírku. Kluzký kmen. Vůně dřeva a vlhka. Broučci a slimáci. Slimáci! Milovníci květáku a brokolic, nepřátelé mého muže. Po nocích je chodí sbírat s baterkou a pak jimi přikrmuje kapříky v jezírku. Vůně hlíny. Bláto na botech. (O vůni čerstvě vytřené verandy napíšu až později) 🙂  Ještě orosený fenykl. Voní a šimrá studeně na nose.

             

Jdu do bytu. Za dveřmi pelíšek Ševíka. Už zase potřebuje vyprat. Ale nebudu mu kazit vánoce, je to milovaný člen rodiny a co se týká čuchání, odborník největší! Snídaně. Máslo prskající na pánvi rozmíchané do žlutobílé vůně vajíček. Mňam. Ševík zase loudí. Vůně psích kroket. Pokropit zbytkem másla z pánve. Vůně blažené radosti vířená do prostoru  psím ocasem.

 

Do pracovny dnes nemusím. Ale ještě včera jsem měla klienty, kteří se nespokojili s on-line sezením a dorazili až sem. Letos kromě svíček, čaje a vonných olejových esencí občas zavane i dezinfekce na ruce, vlastní výroby. Aloe ze zahrádky rozmixovaná v Alpě. Francovka, vůně z Čech. Mám v sobě a s sebou tolik vůní z Čech!!! Život se nedá rozdělit na české a řecké prožitky, vzpomínky a vůně… Je to ve mně jako pestrobarevný koberec s tisíci drobnými ornamenty. Někdy se prolínají a někdy ne. Už od dětství.

Doma jsme nikdy neměli nějaké vyhraněné tradice a rituály. Máma, přestože Řekyně, se narodila v Moskvě a vyrůstala tam v děcáku. Její rodiče, stejně jako můj táta, většinu vánoc prožili v řeckém vězení, v izolaci na nějakém opuštěném ostrově, v odboji nebo v koncentráku a navíc to byli ateisti. Takže neměli moc vyhraněné názory na to, co se má během vánoc dělat, natož, jak zdobit, co vařit, jaké cukroví péct a zda kupovat dárky nebo ne. Na mše naši nechodili. Ale měli  v sobě spoustu lásky. A tak, když se usadili v 60. letech v Praze a vychovávali nás tři ratolesti, nechtěli, abychom se cítili o něco ochuzení proti našim českým kamarádům. Snažili se vytvořit vánoce pro nás a vyzdobit je vším krásným, co v sobě a okolo sebe našli. Měli jsme takovou vánoční patchworkovou atmosféru. Jako se spojují a prolínají vůně, tak se u nás doma prolínaly a vytvářely nové rodinné tradice. České tehdejší „teď a tady“ s řeckou nostalgií po domově a závany melancholie ruského dětství bez identity. Tvarožníky-smažené placičky s rozinkami, pirožky a láska ke krasobruslení. Okudžava, Vysockij, nápěv tklivé melodie mrazivých zim a vzpomínek, o kterých se nemluví.

Ale ten český prvek převažoval. Mikuláš s dlouhými bílými fousy z vaty v tátových bačkovách. Plechová kulatá krabice s kořeněnými sušenkami Speculatius, které voní skořicí. Stromek vydechující svou vůni do tepla panelákového bytu na Petřinách. Trpělivé větvičky nesoucí skleněné ozdoby, ptáčky na kolíčku, figurky z kolekcí a cukrátka z želé. Lehké zhoupnutí, když dětská ruka tajně uloupí čokoládovou šišku. Nehlasný pád jehličí na dřevěné parkety a na vatu zakrývající podstavec stromku. Na co asi myslí stromek, když pozoruje všechno to vánoční dění? Jestlipak taky vnímá vůně?

Štiplavé blýskání prskavek, voňavé horko z trouby, kde se peče cukroví. Máma měla nejradši londýnské řezy (taky se jim říká cikánské) s rybízovou marmeládou. A táta zas vanilkové rohlíčky, které mají podobnou chuť jako řecké tradiční cukroví kurambiedes. Aby měl ten pravý chuťový požitek, jedl vždycky tři najednou. Když se jí kurambies, tak je ho plná pusa. A nos… Moučkový cukr, vůně mandlí a másla. Někteří přidávají aromatickou růžovou vodu.

Je Štědrý den. V Řecku se ještě neslaví. Až zítra… Dnes je den příprav. Zdobí  se. I já dávám větvičky cypřiše do vázy. Ani se mi nechce zdobit stromek, když tu nebudeme mít žádné děti. V  pracovně mám jeden z mořem vyplavených dřívek. Koloběh stromků v přírodě. Koloběh přírody v člověku. Kdyby tu nebyla karanténa, chodili by koledníci a zpívali by koledy staré tisíce let.. Poslední dobou na internetu kolují zprávy, že  jejich původ sahá až do starověkého Řecka a že vznikly na oslavu boha slunce Apollona. Že vánoce (Christugenna) jsou převlečené svátky zvané Heliugenna, zrození slunce. Taky jsem četla článek, že už tehdy lidé zdobili větvičky oliv kuličkami z ovčí vlny nabarvené na červeno a věšeli na ně sušené fíky a ořechy na oslavu hojnosti. Tak nevím, jak to bylo… Možná  jsou to hoaxy a možná jenom pohádky… 🙂 To, co je jisté, jsou rozhořčené komentáře různých pravoslavných věřících a historiků, kteří spílají slunečním zastáncům do pohanů a šířejí tak předvánoční nevraživost.

Už mě někdo zastavte, musím jít připravit něco k jídlu…! Květák a brokolice ze zahrádky se pokojně vaří spolu s mrkví z Lídlu. Zaleju je ještě teplé čerstvě vylisovaným olejem a čerstvě naloženými olivami z našich stromů. Oregano, česnek, pára ze zeleniny,olej a citron.Čerstvý žitný chleba. Léta jsem pekla sama, protože se nám stýskalo po českém chlebě. Teď jsme objevili výborný špaldový. Na pořadu je česká vánoční polívka z řeckých mořských ryb.

Zbývá ještě trochu poklidit. A je to tady – vůně vytřené podlahy na verandě. No, hezké je to mít čtyřnohého psího kamaráda, akorát že těch tlapiček na té podlaze je dvojnásob než kdyby byl dvounohý… Právě jsme vyrazili na  procházku, oblíbená trasa marina. Letos je tak malý pohyb plachetnic, že se tu objevily labutě.

V době karantény je výhodné mít psa, protože se člověk může vyvenčit. V podstatě by se dal letošní rok rozdělit na dvě období: čas, kdy bereš  psa na procházku a čas, kdy tě bere pes. Stačí ještě poslat sms o povolení k vycházce, rouška  a jde se… Ševík značkuje a očuchává trávu a patníky a já nasávám vzduch od moře. V trávě jsem viděla pár zapomenutých sedmikrásek. A včera v kopci v lesíku první sněženku! Taky tu jsou stromy tomely plné lotosových plodů (kaki kurma). Pořád tu ještě kvetou růže a u souseda mají víc jak dvoumetrový keř vánoční hvězdy. Ve vzduchu je cítit kouř, jak lidé topí v kamnech a krbech. A dým z ohňů, kde hoří prořezané olivové větvě zbavené plodů. My ty naše nepálíme. Rozemeleme je v drtiči a pak je dáváme na kompost. Jak popsat vůni listí a větviček drcených na malé kousky? Pokouším se ji znovu vybavit. Přemýšlím nad tím. Cítit vůni olivovníků znamená vlastně vdechovat jejich mikroskopické částečky. Mít na chvilku v plicích závan, odraz, záblesk, esenci stromu. Nebo květiny. Nasát do sebe výdech jiné bytosti… Vlastně čehokoliv. Horkého jídla, louky, moře. Nebo slepičince, do kterého jsem právě šlápla… 🙂   

Přemýšlím nad izolovaností dnešní doby. Nad tím, že se mnozí bojí vdechovat, aby nenasáli virus. Nad tím, že  to vzájemné sdílení a propojování života probíhá především skrze dýchání a tím pádem i sdílení vůní… Není to zvláštní, že jedním ze symptomů covidu je ztráta čichu?

A už jsme zase doma. Čistím si botu. Ševík vesele proskočí do bytu okýnkem ve dveřích. Se šťastným psem je psina. Máma si vždycky odfrkla „psí život!“, když se něco nedařilo… Musíte si to ale představit s tím ruským přízvukem ve slabice ži! Však si kvůli tomu přízvuku užila nevraživých pohledů v dobách nereálného socialismu. Jak mi ty myšlenky skáčou!!! Proč jsem zase u mámy? Možná je to tím, že zemřela pár dní před vánoci. Pár dní po sametové revoluci. To byly pro mě ty nejradostnější a nejsmutnější vánoce, 1989.

Vážně mě omluvte, kdo to budete číst… Skáču z místa na místo, z jednoho tisíciletí do druhého, z jedné vzpomínky na druhou. Sama nevím, co se mi to děje, možná se vezu na nějaké psychedelické čichové vlně. To mě nikdo nevaroval, že to může mít takové následky…!!! 🙂 🙂 🙂 Zkusím se spořádaně vrátit k tématu.

Takže vánoce na Corfu? Co byste vlastně chtěli vědět? Jestli se peče cukroví? A jak voní? No jasně, jak už jsem tu vzpomínala, pečou se kurambiedes, to jsou takové ty koule s opraženými mandlemi, vanilkou, růžovou vodou a likérem z hořkých mandlí, a v původních receptech to máslo v nich bývá z ovčího nebo kozího mlíka. Voní úplně báječně. Další klasický druh jsou melomakarona, taková podlouhlá dobrota, ve které voní med, skořice, hřebíček, olivový olej, muškátový oříšek a pomerančová šťáva spolu s nastrouhanou kůrou a mleté vlašské ořechy. A to je všechno. Žádné další druhy cukroví se tu moc netradují.

Já jsem letos upekla jen ty cikánské řezy. A že nám tu neroste rybíz, tak jsem dala domácí marmeládu z opuncií, což jsou takové kaktusy, o které se můžete píchnout u nás na zahradě. Marmeláda má oranžovou barvu a voní hezky. Abyste si to dovedli líp vybavit, představte si tam i trochu rumu, ten já přidávám do každého sladkého pečení. Už jako dítě jsem se při příležitosti rumových kuliček přesvědčila o tom, že rum je jedna z mála věcí, co líp vonějí než chutnají.

Jak se na Corfu zdobí? Kdysi se tu zdobívaly rybářské lodě vytažené na břeh. Byly celé ověšené lampičkami. Taky u oken domů bývají malé osvětlené lodičky. V posledních letech už má skoro každý nazdobený vánoční stromek. Často cypříšek, těch je tu na ostrově dost. Někteří mají stromek umělý. Kromě bytů rádi zdobějí i zahrádky. Venkovní světýlka a sem tam nějaký ten svatý Vasilis, který vypadá nachlup stejně jako Santa Klaus a šplhá po zdi nákladné vilky směrem ke komínu, aby jím mohl 1. ledna spustit dárky pro hodné děti. Letos je těch světýlek na domech citelně míň, než loni. Letos se do vánočních vůní vkradl i dech strachu z nemocí a krachu.

Ale dárky se dávají i teď. Přesto, že to tu nebývalo zvykem. Když jsme se před 30 lety přistěhovali, tak se mé kamarádky divily, proč jim nosím dárečky pod stromeček. Na Nový rok si tu lidé kupovali nové oblečení a to bylo všechno. Do nového roku v nových šatech. Takže tu každý voněl novotou.

Letos je to s dárky a především oblečením jako běh přes překážkovou dráhu. Všechny obchody jsou totiž zavřené. Kromě super marketů, kde je zakázáno prodávat jiné zboží než potraviny,  což si vydupaly odbory maloobchodníků, kteří nechtěli přijít o poslední šanci, jak si trochu před vánocemi vydělat. Takže nakonec jsou nějaké ty malé obchůdky otevřené, ale nesmí se chodit dovnitř. Majitel přinese tričko ven na chodník a tam si ho kupující zkouší přes bundu přiložit k tělu, aby zjistil, zda bude velikost přiměřená.

Ale je to současně příležitost pro dárky vlastnoručně vyrobené. A tak jsem dostala lahodný a krásně voňavý meruňkový likér. A pravou domácí korfskou vánočku,  vonící  pryskyřicí mastichou, mahlebem a kardamonem. A krásného anděla z poskládaných stránek papíru. Ten voní láskou… To muselo trvat ho takhle krásně složit! Asi přidám fotky, snad z nich taky něco zavoní…

A další krásný dárek, tentokrát ne pro mě – malý citrusový stromek kumkuat s voňavými sladkohořkokyselými plody, který bude sledovat, jak se bude rozvíjet jeden zbrusu nový vánoční vztah. Jak voní zamilování, které se přetavuje v lásku…?

     

Jdu připravit stůl. Zapálit svíčky. Naaranžovat výborné české cukroví od kamarádky Dany, milovnice moře, strážného anděla českých jachtařů, která žije už léta na Corfu a peče cukroví jako ta nejlepší hospodyňka. Perníčky podle typicky českého receptu na letní téma… Takhle voní u nás všechno – českořecky. Když není smažený kapr, tak aspoň mořské ryby na ohni. Bramborový salát to jistí.

Díky korunovanému koronovému domácímu vězení trávíme Štědrý večer v sourozeneckém rodinném kruhu. Jinak by vás vánoce zastihly každého někde jinde… Užívám si vůně láskyplného škádlení, vůně sestro-bratro-švagrovských vazeb, společných vzpomínek a sdílení. Společně telefonujem dalším příbuzným a letitým rodinným kamarádům.

A to je zatím všechno, co mě napadá… Když jsem byla malá, jakoby končily vánoce Štědrým večerem. Dárky byly to největší těšení a překvapení. Pak byla radost z volna, z hraní venku, z pohádek. Tím, jak jsme doma neměli ten náboženský přesah, tak už to nepokračovalo dalšími obřady. Ale teď vím, že je to obráceně, všechno teprve začíná. Světlo se vrací. A každý den přináší nový začátek… I vánoční nálada potrvá ještě pár dní a já budu poctivě nasávat všechny ty vůně. Ale už o nich nebudu psát, abych si jich měla čas víc užívat! 🙂

Ireno, díky za to tvoje přání! Je to přesně ten typ dárků, který je sice určen někomu jinému, ale nejvíc obdarovává samotného dárce.

Jenom mám pocit, že mnohem víc se tu člověk dočte o mně než o vánocích na Corfu. To by sis musela přimyslet minimálně ještě vůni kadidla v kostele, načechraný voňavý chleba artos, christopsomo, podávaný v kostele po mši nebo vůni krůty pečené na Boží hod.

Tak to, pro každý případ, neber jako seriozní  čichovou reportáž moc vážně! 🙂

 

 

Více o Ireně na https://www.synestesis.com/