Bůh Pan aneb Jak vzniklo slovo panika a jaké je její poselství…

Panika – nepříjemný pocit ohrožení, neklidu, velkého strachu až děsu. Nechat se jí ovládnout je považováno za špatné a nerozumné, přinejmenším za nevhodné…

Odkud ale slovo panika pochází? Je to původně řecké slovo, odvozené od starořeckého boha Pana, jehož kult byl starší než Diův. V pradávných časech byl uctíván jako sluneční, budoucnost předvídající bůh plodnosti a patron umění, jak zabezpečit potravu. Byl ochráncem lesů, polí a pastvin, lovců, pastýřů a včelařů. Později, v helenistické době, se stal synonymem tvořivé síly a všeho stvořeného. Tomu odpovídá i jeho jméno, jehož slovní základ je pa (postarat se,chovat), odtud i latinské «pasco», pást. Slovo Pan v řečtině znamená vše. (Předpona pan označuje „veškerý“, „všeobecný“. Například panorama – celkový pohled. Nebo pan-demie oproti epi-demii).

Platón v dialogu Faidros uvádí modlitbu k bohu Panovi:

„Ó příteli PANE, jenž jsi stvořil VŠE, i vy ostatní bohové, zde uctívaní, učiňte, ať se stanu krásným vnitřně, ve své duši. Hmotné statky, které mám, nechť jsou v souladu s mými ideemi. Za boháče ať považuji pouze moudrého a ať mám jen tolik majetku, který by stačil mít a obstarat člověk ne jiný, než rozumný.“

 «Ω φίλε  ΠΑΝ Δημιουργέ που έχεις φτιάξει το ΠΑΝ, και σεις άλλοι θεοί, όσοι λατρεύεστε εδώ, κάνετε με να γίνω ωραίος εσωτερικά στην ψυχή. Τα δε υλικά αγαθά, όσα έχω, κάντε τα να βρίσκονται σε αρμονική σχέση με τις ιδέες μου. Να νομίζω πλούσιο μόνο το σοφό, και να έχω τόση περιουσία, όση θα ήταν αρκετή να έχει και να ανέχεται, όχι άλλος άνθρωπος αλλά ο σώφρων.»

Podle mýtů byl jeho otcem bůh Hermes, posel mezi bohy a lidmi, a jeho matkou nymfa Dryopa. Narodil se s napůl lidským a napůl zvířecím tělem. Místy byl porostlý srstí a měl kozlí nohy, ocas, bradku a rohy. Říká se, že se ho matka zřekla a otec ho odnesl zabaleného v zaječí kůži na Olymp. Bohové se prý velmi zaradovali a nasmáli, když ho viděli. Dali mu jméno PAN, protože všechny obveselil. Nejvíc si ho oblíbil Dionýsos, bůh vína, bouřlivého veselí, ale i nadšení a inspirace. Pan však na Olympu nezůstal, vrátil se do hor Arkadie, kde se toulal po lesích po boku divoké zvěře, nymf, satyrů a jiných bytostí. Občas se připojil k Dionýsově skupině, která hodovala a oslavovala život. Hrával na flétnu ze sedmi stvolů rákosu, ve který se proměnila krásná nymfa Syrinx, aby mu uprchla.

Pan dokázal nahánět hrůzu. Říká se, že v boji Bohů proti Titánům pomocí obrovské lastury vyloudil tak strašlivý zvuk, že zahnal Titány na útěk. Také prý pomohl Řekům v bitvě u Maratónu, kde rozséval hrůzu-paniku mezi perskými vojáky. Je však popisován i jako bůh hravý, laskavý a dobrosrdečný. V mýtu o Erosovi a Psyché, utěšil a naplnil chutí do života zoufalou Psyché, která po ztrátě svého milovaného pomýšlela na sebevraždu. (Popis konstelace tohoto mýtu si můžete přečíst na https://kalliopi-anthi.gr/cs/eros-a-psyche/)

Studiem knih a článků se dá získat řada dalších zajímavých informací a výkladů. Je však možné se napojit na informační pole archetypu boha Pana a získat tak další vhledy… Konstelace Pana byla neobyčejně silná. Vím, jak těžké je popsat slovy hluboký vnitřní zážitek. Pokusím se o to a doufám, že se mi podaří předat alespoň trochu z té síly, jistoty a radosti, kterou jsem prožila.

 

V zastoupení boha Pana:

„Ne, bohové na Olympu se mi nevysmívali, neboť já nejsem znetvořený, jsem právě takový, jaký mám být. Jsem tvor s dvojí přirozeností, napůl božský, napůl zvířecí. Jsem člověk, stupeň mezi zvířetem a bohem. Kozlí nohy ve skutečnosti symbolizují můj kontakt se zemí. Umožňují mi rychle utíkat, šplhat až na nejvyšší vrcholek té nejstrmější skály a pak se dívat do dálky. Mé rohy jsou jako antény napřímené k obloze, jsem s ní ve spojení a instinktivně vnímám okolí. Jsem svižný a pružný. To je důvod, proč jsem nemohl vyrůstat u mé matky nymfy. Je to bytost zemská, stromová víla, připoutaná ke svému dubu s mohutnými kořeny. Ona mi nemohla poskytnout tu volnost pohybu, co potřebuji. Prostor a svobodu. A můj otec Hermes, posel bohů, logos (symbol slova, myšlení a komunikace), mě zabalil a odnesl ukázat bohům. Ti se radovali z mé podoby, z té směsice zvířecích instinktů a božských prvků. Ale nemohl jsem zůstat na Olympu, tam není mé místo. Mé místo je v zalesněných horách. Jsem svobodný, plný vitality, cítím úžasnou sílu a touhu žít. Jsem bohem plodnosti, cítím vzrušení v každé buňce svého těla! Nadšení z tvoření! Rozsévám život! Jsem život sám.

Mnozí se mě bojí. Bojí se rozkoše – příliš mnoho života… Jsem plný radosti, cítím v sobě takovou škádlivou energii. Je to pocit štěstí. Radost z žití, radost z bytí.

A co je panika? Panika je druhá strana téže mince. Nic víc! Panika je náhlé zděšení, že by člověk mohl přijít o tu radost žít. Panika je vzbouřená touha žít. Rozhořčený strach, že už nestačím prožít to, po čem toužím… Žij každou chvilku a panika pomine. Dýchej a vnímej život v sobě. Neboť já jsem všude! Nejde z toho vystoupit, nejde nebýt v Jednotě! Když člověk cítí paniku, je odloučen, nevnímá sám sebe jako součást Jednoty. Cítí se ohrožen, jako by najednou mohl nebýt, zmizet beze stopy. Žij to, co toužíš žít! Napoj se sílu a krásu přírody, vyjdi ven do lesa a lehni si do trávy. Přivoň ke květině, opři se o strom. Však víš, že tvá matka je bytost s kořeny vrostlými hluboko do země! Kdykoli jsi v přírodě, jsi v náruči své matky! Pociťuj tu vazbu a jednotu s Matkou a pak nebudeš mít strach, protože v její náruči porozumíš koloběhu života. A pokud nemáš možnost být v přírodě, buď v ní alespoň ve své mysli. Neboť kde je tvá mysl, je i tvoje srdce.

Někdy to může vypadat, že se bozi vysmívají naší lidské nedokonalosti. Ale jsme to my sami, kdo nejsme schopni přijmout to „kozlí“ v nás, vnímáme to jako tragické! (kozel je v řečtině tragos). Tragické v našem životě je vše, co nemůžeme vnímat jako božské!

Jsem život sám. PAN je veškeré jsoucno. Panika je strach z nebytí. Druhá strana téže mince. Ta mince leží ve tvé dlani. Otoč ji stranou života nahorů. Vždy, když budeš pociťovat nicotu, uvědom si, že na druhé straně na tebe čeká VĚČNOST.“

 

Závěrem:

Můžeme využít poselství, které přináší pocit paniky, a sice uvědomění, že toužíme po životě a nechceme ho ztratit. Můžeme využít energie, která byla v našem těle aktivována, pozitivně, postarat se o sebe a pomáhat druhým. Nejlepší způsob, jak zmírnit paniku, je jednat tak, bychom chránili a podpořili život. S úctou, laskavostí, odpovědností a radostí.

Také mě napadlo, že i výraz „Pán“ Bůh není ve smyslu oslovení „pan, paní“, ale skrývá se v něm poselství veškeré existence. Proto také to prastaré podobenství o pastýřích (kněží) a ovečkách (věřící). S pánem bohem…! 🙂