V poslední době se hodně rozmohlo psaní blogů.
I dříve si lidé psávali deníky, které většinou bedlivě schovávali pod matrace postelí nebo do šuplíků, a tak byl jejich obsah skrytý. Poklad emocí, vzpomínek, zážitků nashromážděných během dlouhých let zůstával tajemstvím. Stejně tak, jako býval tajemný obsah srdcí pisatelů. O emocích se příliš nemluvilo. Někdy po letech pak deník našli potomci a opatrnými prstíky otáčeli ohmatané stránky, občas rozmazané slzičkou nebo pomačkané při snaze deník rychle schovat. Deník bývával taková soukromá záležitost.
Dnes už je to jinak… Dnes deníky nahradily blogy. Některé jsou hodně zajímavé a vtipné. Inspirativní. Jiné jsou lehce kritické až ironické. A jiné zase plné nadšení. Podle toho, co se děje v nitru a v životě jejich autorů. Μyslím, že jsou celkově blogy hodně oblíbené a mají stovky a tisíce čtenářů, protože lidi zajímají osudy jiných lidí. Číst něčí blog je tak trochu jako sledovat jeho život v přímém přenosu. Chceme se dozvídat novinky o jeho partnerovi, o dětech, o trampotách a úspěších, o jeho myšlenkách a činech.
Nedávno jsem četla, že blog je skvělá psychoterapie. Což je přesně takové to tvrzení, které na první pohled vypadá úplně správné, ale místo tečky za větou má takovou neviditelnou čárku a hned po ní vyskočí opět neviditelné, přesto však podstatné ALE. (Znáte ty věty, které jsou až do čárky jednoznačné a hned po ní následuje to pověstné ALE, za kterým číhá nepříjemné překvapení…) Něco mi tam nehrálo. A tak jsem přemýšlela, co má blog společného s psychoterapií a v čem jsou rozdílné.
V čem má psaní blogu podobné účinky jako psychoterapie? A v čem se zásadně liší?
Když si někdo sedne a vypíše se ze svých nepříjemných pocitů (smutek, vztek, křivda, stesk atd. atd.), tak se mu uleví. Cítí se pak najednou lehčí, radostnější. To je podobné, jako když se někdo svěří terapeutovi. Ale je tu určitý rozdíl: s terapeutem se navíc může mluvit o tom, proč ty pocity vznikly a jaký je jejich úkol. Každá emoce s sebou nese určitou informaci, například smutek nás upozorňuje na to, že je potřeba se něčeho vzdát, s něčím se rozloučit. Hněv cítíme proto, aby nám pomohl nastavit si hranice v případě, že nás někdo nerespektuje nebo se k nám chová nespravedlivě. A je proto dobré energii té emoce nasměrovat tak, aby nám pomohla vyřešit situaci, ve které se nacházíme. Takže, kdybych třeba na blogu nadávala na partnera, který mi nepomáhá, tak emoci hněvu odreaguji tím, že získám sympatie čtenářek a budeme společně nadávat na nemožné chlapy, ale už ji nebudu mít na to, abych našla sílu a vhodný způsob partnera přesvědčit, že potřebuji jeho pomoc.
Výhodou psychoterapie je, že klient může svobodně vyjádřit všechny své emoce a terapeut je pouze vyslechne. Při vytváření obrazu partnera svého klienta je velmi opatrný, protože si je vědom toho, že emoce jsou přechodné a že lidé mají tendence popisovat především to, co je trápí a ne to, co je v pořádku. Takže tyto sdělené informace bere jako popis toho, co klient cítí a ne jako fakt o tom, jaký je jeho partner.
Naproti tomu čtenáři blogu nemají možnost si ověřit míru objektivity svého oblíbeného autora. Podle pravidla „Co je psáno to je dáno!“ berou to, co bloger popisuje, jako neměnnou realitu. A kdyby po čase změnil postoj a napsal něco jiného, může se nějaký oddaný čtenář, identifikovaný s původními pocity blogera, cítit podvedený.
V psychoterapii je klient často veden k tomu, aby doplnil nebo přehodnotil svůj postoj tak, aby se jeho situace zlepšila. To se většinou v rámci blogu neděje. I když je pravda, že autor pomocí komentářů od svých čtenářů dostává zpětnou vazbu a možnost ponořit se do tématu hlouběji. V psychoterapii člověk může změnit názor a je to v pořádku. Na veřejném blogu jsou zveřejněné postoje podstatně závaznější.
Na co je potřeba si dát pozor?
Psát blog je krásná a ušlechtilá věc, ALE pokud autor píše o vlastní rodině, je třeba, aby znal určitá rizika a úskalí:
– ztrácí se rodinné soukromí a intimita. Soukromé radosti a strasti, úsměvy a bolesti, úspěchy a zklamání se stávají věcí veřejnou. Pro extroverty to může být příjemné, pro introverty stresující.
– děti blogerů se stávají celebritami daleko za okruh svého působení, aniž si to „vyslouží“ vlastní snahou. Někdy i proti své vůli. Jsou zveřejňovány jejich fotografie a videa, jejich kresby a jiné povedené výtvory. Na jedné straně jim to může lichotit, na druhé straně nevědí, jak si s tím poradit. Navíc je čtenáři blogu vnímají vždycky jako děti autora, ne jako samostatné bytosti. V případě, že by se rozhodli stát se někým jiným, např. přestat se zabývat činností, ve které dosud vynikali a byli pomocí blogu proslaveni, budou za sebou táhnout názor stovky lidí o tom, „jaká je to škoda“. A přesto, že se bloger ani jeho děti nikdy se čtenáři osobně nepoznali, mohou být jejich názory ovlivněni.
– pokud manžel nečte, nebo ani neví o tom, co se o něm píše, drasticky to nabourává intimitu vztahu. Je to trochu jako nevěra. Ostatní si šuškají a on to ani netuší. Stovky lidí si vytvářejí představu o někom, kdo nemá možnost tu představu ovlivnit. Navíc v reálném čase. Kdyby to bylo později, po letech, kdy člověk s odstupem vzpomíná a hodnotí, tak to vztah tolik nezasáhne, neboť už je v jiné fázi. Ale v přímém přenosu to vztah poškozuje hodně a často na podvědomé úrovni…
– pokud je blog psán v jazyce, kterému rozumějí děti blogera, ale ne jeho partner, pak se nahlodává úcta k oběma rodičům. Hlavně k tomu, o kterém se píše kompromitujícím způsobem (zpravidla otec), a který bývá často s nadsázkou označován jako typický Řek. Synové pak můžou mít problém s tím, jestli se chtějí podobat svému tátovi a jestli vlastně mají být hrdí na svůj původ. Současně se ale ani nemůžou plně ztotožnit s postojem matky (autorky blogu), protože vnímají její nadsázku. Prohlubuje to pocit nejistoty a vytváří se rozpaky.
– Každé dítě je ovlivňováno tím, jak ho vnímá matka. Vyprávění matky o tom, jací jsme byli, co jsme byli schopni dokázat a v čem jsme selhávali, vytváří náš obraz o tom, jací věříme, že jsme. Matka tak píše naši osobní historii, kterou pak potřebujeme v dospívání a dospělosti přehodnotit, abychom se mohli stát sami sebou, originální osobností. Abychom nezůstali pouze dítětem svých rodičů. V případě, že má někdo matku blogerku je toto osvobození od matčina příběhu o mně podstatně těžší. Protože matka ten příběh neutváří pouze pomocí svých pohledů, napomínání, úsměvů a občasných vyprávění, ale systematicky a veřejně buduje obraz, který je zapsaný a determinující.
– Je nutné respektovat a chránit právo na soukromí a hrdost svých příbuzných a všech lidí, o kterých se píše. Nezneužít je. Postavy literárních děl jsou „majetkem“ spisovatelů, ale pokud se stávají hrdiny příběhu opravdoví lidé, a přitom se uvádí i všechny údaje o nich, místo bydliště, věk, pohlaví, podoba (fotky), jméno, atd. atd. je to úplně něco jiného. Nejsou to smyšlené postavy, něčí výtvor, ale konkrétní osobnosti. Pokud by je autor blogu vtipně popsal, nebo dokonce zesměšnil či pomluvil, tak možná získá u čtenářů úspěch, ale bude to na jejich úkor a to je nefér. Časem se to ve vztazích projeví.
Jak využít blog k terapii
Psát blog se může stát součástí terapie, pokud autor převezme zodpovědnost za svoje emoce i za svoje dílo. Když dokáže udržet rovnováhu: současně se svojí vášní a potřebou psát blog, uvidí i potřeby ostatních lidí okolo sebe. Když se naladí i na své okolí a pokusí se být co nejobjektivnější a současně autentický. Když si uleví, aniž by zranil.
To, co může pomoct, je položit si a odpovědět na otázky: Proč to dělám? Jaký je můj cíl? Jaké potřeby si tím naplňuju? Vykecat se? Psát o zemi a lidech, které miluji? Mít někoho, kdo mi naslouchá, kdo se mnou sympatizuje? Necítit samotu? Vnímat, že se mnou někdo sdílí můj život? Do jaké míry je to pravda a do jaké iluze?
Co jiného jsem ochotný udělat proto, abych necítil samotu? Abych plněji sdílel svůj život s lidmi okolo sebe? Abych řešil svoje problémy v reálu a ne přes pocit sounáležitosti s internetovými přáteli, kteří jsou na míle daleko?
Když se pomocí blogu autor i jeho vztahy v rodině rozvíjejí, pak je psaní terapie. Jinak je to únik.
Proč se do blogerů navážím? aneb trocha veřejného svěřování nezabije… 🙂
Nerada bych, aby to vypadalo, že jsem proti blogům a blogerům nějak zaujatá. Naopak! Jsou blogeři, kterých si vážím a obdivuji jejich bystrost a bravurní psaní. Vtipnost a lehkost s jakou dokáží vytvářet a zprostředkovávat obrazy, takže člověk cítí, jako by tam byl s nimi, vidí jejich očima a naladí se na jejich pocity…
Jenom (asi jak stárnu), vzpomínám si na čím dál víc případů lidí, kteří píší blogy a paměti. Možná proto, aby za sebou něco zanechali. Možná proto, aby zpracovali staré, zaprášené, nevyřešené konflikty. A to je moc dobře. Ale je třeba to dělat s citem. Při psaní i čtení blogů je moc důležité nezapomenout, že každý pohled je subjektivní. A proměnlivý… Což se ukáže až časem…
Znám rodinu, kdy se po vydání knihy pamětí jednoho člena tak rozhádali, že na něj do jeho smrti už nepromluvili. Znám nějaké příbuzné blogerů, o kterých se pravidelně píše a nemají z toho velké potěšení. A znám i autory autobiografických knih. Jsem z rodiny, kde se hodně psalo, můj otec byl novinář. Napsal spousty článků a dvě knihy. Můj děda i babička (rodiče matky) byli mimo jiné taky spisovatelé. A nedávno byla vydaná autobiografická kniha o životě v našem domě, kde se píše o celé naší rodině… Takže s tím tak trochu zkušenost mám, z různých stran. Vím, jaké to je, když o tobě někdo něco napíše, a ty to přitom vidíš jinak.
A proto jsem s takovou radostí přečetla v blogu Řecké štěstí https://www.facebook.com/Katkapanoy (27.10.2020) slova Kateřiny, kterých si moc cením:
„Přemýšlím, nakolik tohle psaní ovlivní můj život. Můj, ale i lidí, kteří to čtou a budou číst. Protože to nejsou historky, to je život. Život tady v Řecku. A pokud se tenhle život dostane na papír, chci, aby… zůstalo to pěkné. Ono je hrozně jednoduché ovlivnit lidi kolem sebe. Je hrozně jednoduché napsat všechny problémy a popsat zlobu. Ale je hrozně těžké najít v tom všem něco pozitivního.
I když víte co? Vlastně to není těžké. Je to jednoduché. V každé zlé době se najde něco krásného, něco úžasného. Ale musíme vždy začít u sebe. Neslibuju že se to povede, ale zkusit to možná stojí za to. I po letech…“
Protože kdyby takhle uvažovali a psali blogeři a spisovatelé, tak by měli s terapeuty opravdu hodně společného!