Milá teto Kalli,
chtěla bych se tě zeptat, zda si myslíš, že bych měla zasahovat do hry mého syna a jeho vrstevníků. Můj syn je velmi hodné dítě. Nikdy nikoho nebouchá a až do svých třech let nic svým vrstevníkům nebral. Naopak ostatní děti berou jemu a on se v tu chvíli nebrání. Přijde však za mnou a pláče a chce pomoci. Poslední měsíce si někdy chce „vylít“ zlost na mě, na mámě a zkouší, co to udělá, když mě bouchne. Můžeš, prosím, poradit, jak se zachovat, když ho někdo schválně strká nebo mu jinak ubližuje. Mám do toho zasahovat? Já ani muž ho nikdy netrestáme tělesně ani jinak, žádné bouchání se u nás nevede. Vždy mě to strašně bolí, když mu nějaké dítě ublíží.
díky za odpověď , D. 3.1.2013
Milá D,
Tvoje otázka je důležitá a hodně obsáhlá. Co se týká výchovy dětí, tak nejsou jednoduché odpovědi, protože každé dítě a každá situace od nás vyžaduje reakci vhodnou, abych tak řekla na míru šitou, a ne nějakou šablonu. V takové chvíli je třeba se zastavit a uvědomit si, o co nám hlavně jde… O fyzické bezpečí dítěte? O to, aby neutrpělo nějaké citové trauma? O to, aby zapadlo do společnosti svých vrstevníků a mělo kamarády? Nebo o to, aby si nějaký cizí spratek k nám nedovoloval násilnosti?
Často hodnotíme chování dětí jako hrubé nebo násilné, přestože ony to tak nevnímají. Je dobré vědět, že když malé dítě chce navázat kontakt, tak to spíš udělá pomocí pohybu, než slov. Zvlášť v období, kdy ještě nemluví příliš dobře, je mnohem přirozenější do druhého strčit nebo ho praštit lopatičkou po hlavě, než se ho zeptat, jestli si chce hrát. Když budete pozorovat koťátka nebo štěňátka při hře, tak uvidíte, že se mnohem víc okusují, tahají a perou, než aby se navzájem hladily a olizovaly. To jim dělají jejich maminky. A tak to má být.
Mrňousci používají všechnu svoji sílu, protože není příliš nebezpečná a je přibližně stejná u všech. A jak rostou, tak rostou i jejich možnosti, jak se vzájemně pošťuchovat a soutěžit v síle a obratnosti. Zvlášť kluci jsou v tom náramně vynalézaví. Štěstí pro nás, maminky, že už u toho nejsme a nemusíme se tím trápit… Takže, na otázku „Myslíš, že bych měla zasahovat do hry mého syna a jeho vrstevníků?“ říkám, že jestli chceš, aby se později cítil rovnocenný se spolužáky ve škole a v pubertě neměl pocity méněcennosti, tak ho nech, ať se naučí se s tím vyrovnat sám. Nezasahuj do hry, pokud to opravdu jsou vrstevníci a pokud po něm nejdou nožem… 🙂
Když za tebou přijde a chce pomoci, tak se pokus porozumět celé situaci a pak mu ji jednoduchým způsobem vysvětlit. Když do něj někdo strčí a dívá se na něj a směje se (ne posměšně ale jen tak, s dětskou radostí) a tvoje poupátko přiběhne celé rozrušené, tak mu řekni, že si ten chlapeček asi chce hrát hru „na strkanou“ a ať si sám rozhodne, jestli se jí chce účastnit, nebo ne. Může mu třeba sám nabídnout jinou hru místo strkání, (popř. až se přestanou strkat.) Důležitá je tvoje reakce. To je stejné, jako když dítě upadne. Když se zhrozíš, že si natloukl koleno, tak se lekne a bude plakat. Když to pofoukáš a řekneš, že to nic není, tak o tom už za chvilku ani neví. Takže se nepohoršuj nad tím, že některé děti bouchají a strkají, možná mají starší sourozence a prošly si výcvikem. Možná, že mají i rodiče, kteří na sebe křičí a strkají do sebe. Pak je pro ně takové chování přirozené a není to nic proti tvému dítěti, tak to neber osobně a tím pomůžeš i synkovi, aby to nebral jako osobní tragédii.
Pokud se doma snaží na tebe vylít zlost a bouchá tě, zaměř se na to, proč to asi v tu chvíli dělá. Potřebuje vyventilovat zklamání, že si s ním nehráli kluci na pískovišti? Chce upoutat tvoji pozornost? Chce vidět, jak budeš reagovat? Nebo se na tebe kvůli něčemu zlobí? Pokud jde pouze o tvou reakci na uhození, tak mu můžeš říct, že si v tu chvíli nechceš hrát hru “na bouchání“, popř. si ji můžete na chvíli zahrát. Poznáš snadno, jestli má v úmyslu se s tebou kočkovat nebo ti způsobit bolest. Můžeš mu pomoci poznat hranici, aby věděl, kdy jeho dotyk začíná být nepříjemný nebo bolestivý. Důležité je, abyste to vnímali stejně. Pokud to berete oba dva jako hru, je to v pořádku. Pokud to bereš jako něco, co není správné, tak by možná bylo dobré zapojit do hry tatínka. Aspoň občas. Tatínci takovým hrám rozumějí, protože to mají v krvi, a je to tak v pořádku.
Pokud tě bouchá, protože se na tebe zlobí, tak se snaž pochopit, co se v něm děje. Je dobré popsat jeho pocit, např: „Vypadáš, že máš vztek. Zlobíš se na mě?“ Tak ho učíš orientovat se v tom, co se děje v jeho nitru a pomáháš rozvoji takzvané emoční inteligence, schopnosti rozumět pocitům vlastním i jiných lidí.
Podle tvé věty „Vždy mě to strašně bolí, když mu nějaké dítě ublíží.“ by se dalo soudit, že se s pocity svého synka identifikuješ, že to prožíváš, jako bys byla na jeho místě. To by nebylo nijak užitečné ani jemu, ani tobě. Zvlášť, pokud jsi v dětství mívala pocit, že jsi odstrkovaná jinými dětmi.
Obecně, v situacích, jaké jsi popsala, je pro rodiče nejlepší se dívat na věci s odstupem, tak, aby nepromítali do dětí své negativní zkušenosti a očekávání, svůj strach z odmítnutí a bolesti.
A ještě poslední věc, na kterou chci upozornit: nepodceňujte a neodmítejte cizí „nevychované“ děti a jejich „nemožné zaostalé“ rodiče. Když sedíte na lavičce na dětském hřišti a myslíte na to, že „zlaté Čechy (Morava či Slovensko) proti tomuto Neandrtálovu“, dítě to vycítí a je zmatené. Na jednu stranu si touží s dětmi hrát, na druhou cítí vaše pohrdání a nesouhlas. Když už jste si zvolili žít a vychovávat dítě v Řecku, pomožte mu, aby se tu mohlo snáze aklimatizovat, vřadit se do společnosti. Často, jako cizinci, míváme skrytý pocit, že jsme výluční, jiní, lepší než ostatní rodiče. Nebo si myslíme, že jsou pro nás naše děti lepšími „parťáky“ než nějaká nafoukaná domorodkyně z vedlejší lavičky a tak si s ním hrajeme, aby nám nebylo smutno…
Buďte hodně tolerantní. Čím více podpoříte své dítě, aby zapadlo do party svých vrstevníků, tím lepší podmínky vytvoříte i pro sebe. Dáte si tak šanci pro nová přátelství i vy.
Takže, nejlepší bude, když příště budete brát malého rošťáka, který právě vysypal synáčkovi na hlavu plný kyblíček písku, ne jako nepřítele, ale jako pomocníka ve vaší snaze synka vychovat a vpravit ho do kolektivu dětí. Berte ho jako malého spoluhráče ve velké hře života. Něco to vašeho synka bude stát, sem tam nějakou modřinu, ale tak už to bývá…
s láskou Kalli
6.1.2013 17 komentářů