Milá Kalli,
chtěla bych se tě zeptat, jak se mám vyrovnat s rozdíly mezi českou mentalitou a řeckou mentalitou. S tím, že v Řecku neznají systém. Bydlím na vesnici a vše se tu řeší jaksi posedlácku. Autobusy nejezdí na čas, pošta nechodí přesně. Něco potřebuji zařídit a každý mi řekne něco jiného, pak jedu do města a ztratím den, protože to je vše jinak (mám na mysli různé úřady a tak). Když jsem se sem přistěhovala, tak se mi zdálo vše jako pohádka. Všichni byli milí a přátelští. Po několika letech začínám vnímat ty rozdíly. Jak se nemám pořád trápit a rozčilovat nad rozdíly. Jsem tu teď 5 let. Jak to mám udělat, abych si zvykla? Máš nějakou radu?
Děkuji moc za tvůj čas. R.
Milá R.
Díky za dotaz, který, jak se zdá, vyjadřuje pocity mnoha žen, které se přistěhovaly do Řecka. Nejde si nevšimnout kontrastu mezi nadšením, se kterým dívky mluví a píší (na různých internetových stránkách a skupinách) o svojí touze následovat svého milého do jeho rodiště, a skeptickými, skoro až nevraživými reakcemi v komentářích žen, které už tuto volbu kdysi udělaly.
Kam se podělo všechno to nadšení? Jak je možné, že se něco zdá být krásným snem a pak se z toho vyvine noční můra? Do jaké míry za to může okolí a jiná mentalita Řeků? Je vůbec možné si zvyknout? To jsou důležité otázky, pokud si člověk opravdu přeje najít nějaké řešení, aby se cítil lépe.
Takže, začněme malým pátráním po ztraceném nadšení. Je to, zdá se, jev velmi rozšířený ve všech vztazích, po několika prvních letech trvání. Souvisí se změnami, které s sebou nese odeznění fáze zamilovanosti. Vědci, ve shodě s básníky, mluví o zamilovanosti jako o „opojení“ . A skutečně, při bližším pohledu na to, co se děje v lidském těle, zjistíme, že zamilovanému člověku v krvi koluje omamný koktejl hormonů, který způsobuje, že dočasně cítíme, jako bychom byli s milovanou osobou jedno. Je naší druhou polovinou. Dočasně se zhroutí hranice našeho ega a je to, jakoby pouze v blízkosti našeho milovaného jsme byli celí. Když je vzdálený, nejen že nám chybí jeho přítomnost, ale máme najednou pocit, že jsme neúplní a představa života v této „neúplnosti“ nás vůbec netěší. Pocit jednoty také snižuje schopnost kritického uvažování, takže nám všechno na našem milovaném připadá dokonalé a věříme tomu, že to tak bude navždy. Navíc, zamilování způsobuje zvýšení obsahu dopaminu, který s sebou nese zásobu energie, rozhodnosti a nadšení. A výsledkem všech těchto změn je přesně to, co matička příroda plánovala, a sice abychom se rozhoupali k osudovému kroku založit rodinu a vytvořit podmínky pro nový život.
Ve všech vztazích, i tam, kde lidé nezmění prostředí, aby mohli následovat svého partnera, po prvních letech společného života dochází k postupném „návratu do normálu“, kdy se obnoví schopnost objektivně hodnotit a především se znovu upevní hranice ega. Začneme opět vnímat sebe jako samostatnou bytost, která má své názory, své potřeby a své priority. Už si dovedeme představit, že bychom mohli být sami za sebe, a pokud vznikají časté partnerské konflikty, začínáme o tom i uvažovat. Je to takové rozcestí: jedním směrem vede cesta k rozchodu, druhým směřuje k budování vzahu, kdy oba vědí, že by mohli žít každý na vlastní pěst, ale rozhodnou se zůstat spolu. Pak už nemluvíme o zamilování, ale o lásce – vědomé volbě.
To je spíš biologické vysvětlení… Ale podívejme se na to i z hlediska psychologie: co se děje v podvědomí žen ohledně představy života po boku vysněného muže?
Jako holčičky jsme vyrostly s vírou v mýtus romantické lásky, že se jednoho dne objeví krásný a bohatý princ, který bude jako stvořený jen a jen pro nás, a jehož životním posláním bude plnit nám naše přání a učinit nás šťastnými. Tento princ nás odvede z rodiny, kde občas prožíváme různé ústrky, kde nás nedoceňují a kde se musíme přizpůsobovat a poslouchat. V novém království se staneme uznávanou a všemi obdivovanou osobou a budeme se podílet s manželem-králem na panování. (A žili šťastně a vládli spolu moudře a spravedlivě… 🙂 ). Nepíši to ironicky! Je faktem, že do určité míry máme v podvědomí tento obraz, a dokud si ho nepřiznáme, nebudeme moci překonat podvědomý pocit, že nás náš princ (a život vůbec) tak trochu podvedli.
Je zajímavé, že muži, kteří se přistěhovali do Řecka, přestože také zápasí se stejnými problémy a třeba se i rozčilují nad přístupem Řeků, působí celkově smířeněji a snadněji se s problémy vyrovnávají. Není to tím, že by měli větší přizpůsobivost, naopak, ženy se většinou adaptují rychleji a také se snadněji naučí mluvit a psát řecky. Je to spíš o tom, že muži nemají tendence brát rozdílný přístup osobně a také se nesnaží své okolí za každou cenu měnit.
Takže, pokud jsme se odstěhovaly do Řecka (nebo kamkoliv jinam, na partnerovo rodiště nebo místo působení) s pocitem, že tam začne konečně ten svobodný, pohádkový život plný uznání, nevyhnutelně dojdeme ke zklamání. A tak prvním krokem je si uvědomit, že život v manželství obecně není pohádka se šťastným koncem hned po svatbě, ale spíš seriál, ve kterém jsme spoluautorem každého dílu a kde je mnoho verzí toho, jak to může dopadnout.
Jak si poradit s rozčarováním? První reakcí lidí, když se něco nedaří, je hledat, kdo za to může. Bohužel, už od raného mládí jsme se s tím setkali všichni… Když už je něco špatně, přináší nám úlevu alespoň vědomí, že my za to nemůžeme. Někdo jiný nese odpovědnost. (A tajně doufáme, že přijde chvilka, kdy si to „od-nese“, nebo aspoň přizná svoji vinu). Jenže, tuto tendenci máme všichni, a tak to prostě nemůže fungovat. Pokud se každý zaměřuje pouze na obhajobu svého postoje (svých názorů, chování, očekávání, zvyků…) a na kritiku postoje toho druhého, nikdy se nepřeneseme od soupeření o to, kdo má pravdu, ke skutečné spolupráci. Je dobré brát věci tak, jak jsou. Všude, v každé zemi, v každé rodině, v každém člověku jsou krásné i nepříjemné prvky současně. Když se zaměříme na ty krásné, budeme se cítit dobře a budeme se radovat ze své volby. Když se zaměříme na ty nepříjemné, budeme se cítit mizerně a budeme litovat své volby. V každém případě je dobré si být vědom toho, že to byla má volba a že pokud život potvrdí, že je nevyhovující, že mi brání v mém rozvoji a omezuje mě mnohem víc, než mě uspokojuje, že mám právo ji změnit!
Pár rad pro snadnější aklimatizaci v novém prostředí:
– Vycházej z toho, že věci jsou tak, jak jsou, a že není tvým úkolem nikoho měnit.
– Nepřenášej své pocity ze vztahu s partnerem na celé okolí (když jste spolu zadobře, je Řecko báječné, když se pohádáte, je to ta nejnemožnější země na světě)
– Zaměř se na pozitivní a příjemné stránky svého života. Když ti něco nevyhovuje, zkus najít a navrhnout praktičtější řešení, aniž bys zdůrazňovala, že se to dosud dělalo špatně. Snaž se vyhnout pocitu nadřazenosti, věci se dají dělat mnoha způsoby a v podstatě nejde o to, dokázat, kdo má pravdu, ale žít v pohodě.
– Najdi si nějakou práci nebo činnost, co tě naplňuje a těší (alespoň na pár hodin týdně). Život není jenom manželství a mateřství, i když těsně po svatbě je to závazek „na plný úvazek“.
– Pokus se najít přátele i mezi „domorodci“. Někdy to nějakou dobu trvá, než tě k sobě pustí, ale dříve nebo později, když vytrváš a zůstaneš vstřícná, se karty obrátí.
– Neočekávej a nevyžaduj od ostatních, aby ti rozuměli a aby ti byli ochotní pomáhat. Pokud ses provdala na vesnici, pravděpodobně jsou tam lidé vychovávaní jinak, než jsi byla ty z města. Spíš je pozoruj, jak mezi sebou komunikují, jaká mají pravidla a měřítka pro to co je vhodné a co ne. Pak pro tebe bude jednodušší nebrat věci osobně.
– Neber to všechno tak vážně. Nejlepší a univerzální lék úplně na všechno je humor.
A na závěr ještě jedna malá úvaha: Je vůbec reálné, aby „přistěhovalec“ zapadl do nového prostředí a nějakým způsobem ho proměnil? Já osobně věřím, že to jde, ale chce to čas a umění. Jak na to? Dám malý příklad ze světa hudby, protože to já ráda. 🙂 Představ si, že bys šla do taverny, kde se hraje rebetiko a chtěla po muzikantech, aby zahráli polku. Asi by to nešlo, že… A teď si představ, že je chvilku pozoruješ, vezmeš si kytaru, naladíš podle nich a postupně se přidáš. Zezačátku tě možná ani moc nezaznamenají, ale čím víc, déle a jistěji budeš hrát, tím víc prostoru získáš a dočkáš se i nějakého sóla. Když zaboduješ, protože udržíš rytmus s ostatními a tvůj příspěvek s nimi bude v harmonii, uděláš radost sobě i jim. Takže se brzy dočkáš dalšího sóla. A pak přijde tvoje chvíle pro fůzi, střihneš tam rebetiko-polkovou vsuvku a pokud to nebude falešné a předáš pak zase sólo někomu dalšímu, tak si získáš svoje místečko v kapele. A hudba, co budete hrát, bude ještě bohatší a krásnější.
Věřím, že je období pro syntézy ve všech směrech. Když můžou být rokové opery, tak co brání tomu, aby zazněly harmonicky i jiná „pantremata“ (sňatky)? Hlavně to musí ladit! A k tomu je potřeba, abychom slyšeli dobře nejen sebe, ale i melodie těch druhých.
Mějme se hezky! S láskou Kalli
http://www.cesivrecku.cz/kalli-radi-podvanact/ 27.1.201426 komentářů