Kalli radí (22) – O fóbiích a fascinaci utrpením

Milá Kalli,

mám 5 letého synka, který mi dělá trochu starosti. Na některé věci má reakce, kterým vůbec nerozumím. Například při oblíkání: už od miminka strašně pláče a křičí a odmítá veškeré oblečení, na kterém jsou knoflíky. Taky u mně mu vadilo, když jsem měla košili s knoflíky, bylo vidět, že chce abych ho pochovala, ale rozčiloval se a odtahoval se ode mne. Když jsme ho letos křtili, tak měl po vykoupání jen triko a kraťásky na gumu a křížek mu papas zavěsil jen chvilku, protože to prostě vůbec nesnesl mít na sobě. Nejde jen o knoflíky, ale i o kovové věci na těle a divných rozměrů.

Nedávno mě zase překvapil. Objevil na youtube videa, kde se třeba seká hlava a ruka a je tam spousta krve. Třeba jen kreslené. No a hrozně je tím zaujatý a chce se na to moc koukat. No a já jsem viděla, jak je konsternovaný a říkám, co to máš? Chvíli jsem se koukala, protože když bych zakročila, tak příště to bude skrývat. “Tohle!”, říká mi, a že se mu to moc líbí a já se ptám proč? A on, že se prostě tak narodil. Neví.

Ale povahově je spíš bojácný, když se škrábne, tak to je velká věc, bojí se krve na sobě, ale fascinuje ho to. Na zvířátka je moc hodný a žádné pokusy v reálném životě nedělá. Tak proč neřekne: “Au, to musí bolet!” ale naopak je rád, když někdo někomu usekne hlavu?

Děti mé kamarádky zase vyrůstají na statku a s potěšením sledují každou zabíjačku a stahování králíka, kterého měly předtím v králíkárně. Taky je to fascinuje.

Přitom jsem se ho od malička snažila před drastickými scénami chránit! I pohádky jsem kvůli tomu pozměňovala, například jsem neříkala, že myslivec vlkovi rozpáral břicho a pak mu tam zašil kamení, a vlk se utopil ve studni, ale že mu nařezal na zadek, a tehdy vlk Karkulku s babičkou vydávil a utekl do lesa a už se nikdy nevrátil.

Snažím se taky vymýšlet pohádky o knoflíkách, ale moc to nefunguje. Dělá mi starosti, jak se bude oblíkat, když půjde do školy. Dokud je malý, tak to jde, ale později budou příležitosti, kdy si bude muset oblíknout košili a lepší kalhoty, ne jen na gumu… Co mám dělat? Nechci ho ani nutit do něčeho, co nemá rád, ale zase cítím odpovědnost za to, abych z něj vychovala normální dítě…

Děkuji a těším se na odpověď! S.

Milá S.

Podle tvého popisu to vypadá, že by synek mohl trpět koumpounofobií, neboli strachem z knoflíků. Není to fobie příliš častá (má ji 1 člověk z 80 až 100 000 lidí), ale je poměrně nepříjemná, neboť knoflíky patří k těm nejběžnějším předmětům. A tak je pocit úzkosti, štítivosti a odporu, se kterým se musí potýkat vždy, když přijde do styku s knoflíky, na denním programu. V mnoha případech se tyto nepříjemné pocity neomezují pouze na oblečení, které má na sobě fobické dítě (nebo i dospělý člověk), ale pokud nesnese pohled na knoflíky obecně, znepříjemňují mu kontakt i s jinými lidmi.

Jak vlastně fobie vznikají? Většinou na základě nějakého traumatického prožitku, kdy si jedinec podvědomě spojí nepříjemné a bolestivé pocity s nějakým předmětem či situací. Předmět (v našem případě knoflík) nebo situace (například stmívání, shromáždění lidí atd.) se tak stane stresorem, který automaticky vyvolá negativní pocity stejné jako v době původního traumatu, přestože v současnosti jsme v bezpečí. Původní událost je často zapomenutá, a emoce, která se k ní váže, je stále neuvolněná. Připomíná ji pouze stresor (knoflík, řecky κουμπί). Je to takový spouštěč reakce strachu a současně kontrolka o tom, že něco uvnitř nás čeká na vyřešení. Podobně jako ventil na tlakovém hrnci upouští páru, aby hrnec nevybouchl. Pokud ale chceme, aby se netvořila pára, musíme vypnout zdroj tepla.

Jak by se mohl knoflík stát „pachatelem“? Jaké traumatické zážitky může mít malé dítě? Například během porodu. I nekomplikovaný porod je jak pro matku, tak i pro miminko náročný. Děťátko prožívá několikahodinový proces spojený s pocity tlaku, stísněnosti, často i dušením. Po tom všem se dostane na světlo a krátce na to do rukou doktorů či sestřiček, často oblečených do pláštů s knoflíky. Ztráta bezpečí a blízkosti maminčina těla a pocity úzkosti, které odloučení vyvolává, se mohou podvědomě spojit a promítnout do bílých pláštů, do knoflíků, do nemocničního pachu atd., a tak může např. vzniknout světloplachost nebo nějaká alergická či fobická reakce. Známe-li dobu a situaci, kdy vznikla fóbie, snadno pochopíme, proč může někdo být při pohledu na knoflíky zaplaven pocity slabosti a neschopnosti, beznadějí a zoufalstvím. Pokud tuto informaci nemáme, pak nám jeho reakce připadají naprosto nelogické a neadekvátní.

Zajímavé je, že strachy a fobie mohou být i dědičné. To znamená, že rodiče, mohou „předat“ svému dítěti nějaké své nezpracované téma. Sami nemusejí trpět symptomy fobie, ale nějaký jejich zážitek či podvědomý obraz o tragické události v minulosti může dítě ovlivnit. (Například otec, který se v dětství topil, nebo kterému se utopil sourozenec, v sobě nese bolestnou informaci o nebezpečí vody. Tato vědomá či nevědomá vzpomínka může ovlivnit dítě, a přesto, že ho otec učí plavat nebo ho vodí na výuku plavání do bazénu, může bezděky podpořit jeho strach z vody.)

Některé fobie se přenášejí z generace na generaci, a protože se bojí téměř všichni, už to ani nevnímají jako fobii, ale jako přirozenou opatrnost. U nás na Corfu se většina obyvatelů bojí hadů, jak je někde trochu vzrostlá tráva, vyděšeně strhávají děti, aby tam nevkročily, neboť tam číhá smrtelné nebezpečí. Ani už se nezamýšlí nad tím, že většina druhů hadů zde žijících je zcela neškodná. Vyhýbají se hadům obecně a nevědomky tak předávají fóbii svým potomkům.

Často je zdrojem napětí, který podporuje vznik fobie u dítěte, úzkostná povaha matky. Její neustálé neurčité obavy, aby se dítěti něco nestalo, vykrystalizují v konkrétní strach. Knoflíky a jiné malé předměty jsou hmatatelné, na rozdíl třeba od elektrického proudu, pádu z výšky, mikrobů apod. Matka, která s výkřikem hrůzy sebere batoleti krabičku s knoflíky nebo zakutálenou minci, aby se jimi nezadusilo, přenese na dítě celý svůj strach z nebezpečí ohrožení jeho života, a ten na sebe vezme formu knoflíků. Samozřejmě, že podobnou panickou reakci může mít i babička nebo jiný příbuzný, ale v případě matky je dítě nejcitlivější, neboť je v raném věku přímo naladěno na matčiny emoce.

Takže, co dělat?

Respektovat dítě a jeho potřeby, poukazovat na jeho silné stránky, chválit každý úspěch. To, že neznáme přesně příčinu jeho problémů neznamená, že příčina neexistuje! Určitě je nějaký důvod proč takto reaguje. Citlivým přístupem, pochopením a účinnou podporou pomůžeme nejen dítěti, ale především sami sobě. Často se za problémy dětí skrývají nevyléčné rány rodičů…

V žádném případě se dítěti neposmívat nebo ho neponižovat. Někdy mají sourozenci nebo otec tendenci vystavovat nešetrně dítě tomu, čeho se bojí (např. chrastit krabičkou s knoflíky) ve snaze, aby dítě svou „slabost“ překonalo. To nepomáhá, naopak, kromě fóbie pak dítě musí čelit i pocitu studu a osamění.

Nenutit dítěti oblečení, ve kterém se necítí dobře, i ložní povlečení koupit takové, které je na zip nebo na zavazování. Kromě pocitu bezpečí je pro dítě důležité i to, že si smí vybírat své osobní věci.

Na druhé straně: neomezovat sebe! Dál nosit své oblíbené halenky s knoflíčky, řetízky s přívěšky apod. se slovy, že se ti to líbí a že se v tom cítíš dobře. Že ti medailonek na krku přináší štěstí. Tak bude mít dítě příležitost si postupně zvyknout na to, že jiným lidem knoflíky nevadí. Někdy fobie časem slábne, když se postupně a nenásilně dostáváme do kontaktu s předmětem, který nám dříve vadil. V případě, že by přetrvávala v nezměněné intenzitě, bylo by na místě navštívit terapeuta. Vhodná doba je tehdy, když si dítě samotné začne na svoji fobii stěžovat, když ji vnímá jako omezení. Tehdy bude i ochotné spolupracovat s psychoterapeutem.

Pokud máš pocit, že jsi příliš úzkostná, pak by stálo za to, abys i ty navštívila terapeuta. Je přirozené, že má matka potřebu dítě chránit před různými nástrahami a nebezpečím. Rozdíl je ale v tom, zda to může dělat klidně a s rozvahou, nebo jestli přitom propadá panice. Metodou „One brain“ by se dala najít příčina nadměrné úzkostlivosti a zmírnit ji. Také lze odbourat stres spojený s porodem a narozením dítěte. K tomu ani není nutná přítomnost synka na terapeutickém sezení. Prospěch z něj však bude pro obě strany!

Pomocí metody „Rodinné konstelace“ by se dal prozkoumat vliv rodinného prostředí, zda se v minulosti stalo v tvé rodině nebo v rodině tvého manžela něco, co by mohlo vysvětlit synovu fóbii. Výhodou konstelací je, že mohou rychle poskytnout potřebné informace a současně ukázat kroky ke zlepšení situace. (Podrobnější popis výše uvedených metod najdeš např. na  https://kalliopi-anthi.gr/cs/rodinne-konstelace/  a  https://kalliopi-anthi.gr/cs/metoda-one-brain/ ).

Co se týká fascinace při pohledu na drastické scény, myslím, že to je něco, co v sobě nosí, v menší či větší míře, každý. Jako můra fascinovaná světlem, jsme přitahováni pohledem na havarované auto, když jedeme okolo. Otáčíme hlavu se směsicí vzrušení, zvědavosti a strachu. Někteří zastaví a jdou se podívat víc zblízka. Nejen proto, aby pomohli. Často proto, aby nasáli elektrizující atmosféru té chvíle, která je jakýmsi způsobem osudová. Malá zastávka, kdy najednou člověk cítí tenkou hranici mezi životem a smrtí. Jsme zaplaveni hrůzou, zvláštním pocitem vznešenosti (řecky δέος) a nezvratnosti, a současně tichou a nenápadnou radostí, že se to nestalo nám.

Intenzita těchto prožitků nás vytrhává z nudné každodennosti, najednou se cítíme víc živí, vnímáme srdce jak zrychleně buší a znovu si potvrzujeme svoji touhu žít. To je důvod, proč tolik lidí miluje horory, proč tolik lidí bedlivě zkoumá fotografie lidí zraněných ve válce. Obrazy strastí a hrůz přinášejí (často neuvědomělé) mrazivě příjemné pocity.

I děti se rády se bojí, pokud jsou v bezpečí. Chtějí zažít to, co se zažít bojí. Milují hrůzostrašné příběhy s dobrým koncem. Navíc, když sledují kreslené filmy s násilnými scénami, mohou tak odreagovat svoji přirozenou agresivitu, která vzniká snahou „být hodný“. Čím více se snaží být dítě poslušné a potlačuje své spontánní reakce, tím více napětí se v něm hromadí. A protože ví, že nesmí nikomu ublížit, a také nechce ublížit, fantastické násilné scény uvolní jeho tenzi bez pocitů viny a bez následků.

Takže bych doporučovala synkovo zaujetí kreslenými horory brát víc nalehko. Netrápit se tím a nepředstavovat si, že to formuje jeho osobnost negativním způsobem.

Také to, že děti s živým zájmem pozorovaly stahování králíka, není nijak nepřirozené. Dospělí se rozhodli pro zabíječku či králíka na smetaně, dítě tedy necítí žádnou vinu za smrt zvířete. Naopak může cítit zvědavost, jak to tam pod tou králičí kůží vypadá. Děti nebývají sentimentální a žijí v přítomnosti. (To znamená, že si v tu chvíli nesednou, aby vzpomínaly na to, jaký byl králíček roztomilý, když se narodil.) A jsou zvědavé a zvídavé. Leonardo da Vinci nepitval zesnulé lidi ze zvrácenosti, ani Gerald Durrell nezkoumal vnitřek své mrtvé želvy se sadistickým potěšením. Fascinoval je život skrytý pod povrchem, chtěli pochopit životní funkce a pochody v těle, aby mohli pomáhat a léčit.

Některé děti jsou ale citlivé a pohled na smrt zvířete by je mohl rozrušit a bolet. Je třeba pozorovat reakce dítěte. Pokud se odvrací, tehdy je třeba ho chránit, odvést ho pryč.

Co se týká pohádek, doporučila bych neměnit konce. Psychika dítěte funguje jinak než u dospělého, často věci, které nám připadají drastické, dítě vnímá symbolicky a pomáhají mu se uvolnit. A naopak, věci, které nám mohou připadat neškodné a poučné, můžou v dítěti způsobit zmatek a pocit nejistoty. Vlk symbolizuje zlo a pro dítě je v pořádku, když je „zlo“ zabito. Když je pouze vyhnáno do lesa, hrozí, že se může vrátit.

Nejlepším průvodcem a rádcem, která pohádka je vhodná, je samo dítě. Pokud ji opakovaně vyžaduje, pak ji potřebuje právě v té formě, kterou mu nabízíme. Pokud se rozpláče, nebo se mu pohádka nelíbí, nebo se zeptá, jestli to náhodou nebylo jinak, pak je jasné, že jeho potřeby nebyly uspokojeny. Tehdy se můžeš zeptat: „Jak bys chtěl aby to dopadlo s tím zlým vlkem…?“ (Pokud má smysl pro humor, třeba navrhne, aby spolkl všechny knoflíky a udávil se… 😉 🙂 )

A ještě něco závěrem: Strach je reakce na hrozící nebezpečí a rozjíždí v nás celou řadu chemických procesů, které nás mají připravit na boj nebo na útěk. To znamená, že náš organismus je po nějakém úleku (ať už se něco děje nám, nebo někomu jinému) vybuzen a připraven k akci. Je vhodné tuto energii někam pozitivně nasměrovat a uvolnit. To, jakým způsobem se vzniklou energií naložíme, souvisí především s postoji, které přebíráme od rodičů.

Například: dítě je fascinované pohledem na bolest chlapce, který právě spadl ze stromu. Prvotní úlek se může na základě reakce rodičů rozvinout a vyjádřit jako:

  • soucit a snaha pomoci,
  • cynický či škodolibý postoj („Dobře mu tak, neměl tam lézt!“)
  • nezájem („To se nás netýká“).

V případě nezájmu může dojít k tomu, že se energie neuvolní a po nějakou dobu v dítěti zůstane ve formě určité nervozity.

Milá S., tvůj dotaz byl velmi zajímavý a na téma fóbií a fascinace strachem by se dalo psát dlouhé hodiny. Doufám, že jsem aspoň částečně pomohla, a ráda se v komentářích k tématu vrátím, pokud bude ještě něco třeba vyjasnit. Přeji všechno dobré!!!

S láskou Kalli

http://www.cesivrecku.cz/kalli-radi-po-22/#comments

http://www.cesivrecku.cz/kalli-radi-po-22-2-cast/

20.1.20161 komentářů