Kalli radí (26) – Nevím, jak se smířit s její smrtí!

Ahoj Kalli,

nastala poměrně vyjimečná chvilka, kdy jsem sama a mám klid se Ti vypsat.

Moje mamka byla nemocná 4,5 roku, měla mnohočetný myelom, nemoc kterou si podle mě z velké části přivolala sama, a i když s ní bojovala, nebyla na tom psychicky celou dobu nemoci vůbec dobře. Mamka byla taková, že se lidem moc nesvěřovala a vždy se před všemi tvářila velmi silně a hrdinně. (Jsem jí v tomhle velmi podobná! Chjo.) Opak byl pravdou, byla to velmi citlivá duše, která svoje životní smutky příliš nezpracovávala, ale ukládala si je do své Pandořiny skříňky. Což pochopitelně vedlo k tomu, že to její tělo dlouhodobě neunášelo a vyústilo to v nemoc. Po celou tuto dobu dostávala dost pozornosti od svých blízkých, ale ona, jak sama řekla, měla pocit, že nám na ní nezáleží.

Mamka za 4,5 roku prošla třemi transplantacemi kostní dřeně a vloni v květnu se ještě přidala rakovina plic… Trápily ji pochopitelně v návaznosti na minimální imunitu časté virózy. Loňské vánoce jsme se neviděli, právě kvůli viróze, kterou měla a říkala, že se uvidíme v lednu až se dá do kupy. Pak jsem byla zase nachlazená já… a prostě jsme se asi neměly vidět :-(.

Počátkem února jsme plánovali termín, kdy přijedeme, během týdne jí začalo být zle, často zvracela a trpěla na průjmy. Tři dny byla na JIPce, chodila na dialýzu a říkala mi, že bude do týdne doma. Chtěla jsem za ní jet tehdy na návštěvu o víkendu do špitálu, to rezolutně odmítla, že nechce a že se uvidíme další víkend, to bylo v sobotu, poslechla jsem ji :-(((. V neděli jsem jí volala a byla už nějaká zmatená a dost unavená. Ráno jsme tam přišli a pan doktor mi oznámil, že jí nastala nezvratná těžká toxicita organizmu, která zasáhla už i mozek a navíc, že má vodu na plicích, že už nemůžou nic dělat, jen poskytovat paliativní péči.

Šli jsme za ní, mamka už na tom byla fakt zle, nejdřív mě nepoznala, pak se na chvilku probrala a vyděšená se ptala, co tam děláme… já a dcerka. Řekla jsem jí, že jsem ji chtěla vidět. Podívala se na mě těma propadlýma očima a zeptala se: „Se mnou je zle?“ Neměla jsem sílu jí říct pravdu, že umírá, cítila jsem, že na to nemám právo (i když já bych to asi vědět chtěla) tak jsem jí jen řekla, že jí nefungují ledviny. Ten vyčítavý a bezmocný pohled nikdy nezapomenu.

Tehdy jsem byla sotva týden v nové a poměrně vysněné práci a navíc jsem byla srab, nebyla jsem schopná tam zůstat a čekat až zemře, vrátila jsem se do Prahy. Dcera zůstala u mého taťky, měla prázdniny, i když za ní dvakrát denně chodili, už nevnímala. Ve čtvrtek ráno ve stejný čas 6:45, kdy jsem se narodila, jsem se ráno vzbudila zpocená a věděla jsem, že…. mamka… za deset minut volal doktor, že přesně v ten čas zemřela, ve spánku.

Kalli, nedávám to, ani po půl roce mě neopouští výčitky, že jsem se jí po celu dobu nemoci víc nevěnovala, že jsem ji spíš držela svým „tvrdším“ přístupem, že bude všechno dobré, že rakovina bude spát. Sice jsme si dost často volali, cca 3x týdně a hlavně o víkendech, když jsem vařila a povídali jsme klidně dvě hodiny, ale teď mi pořád přijde, že jsem udělala málo. Byla mou nejlepší přítelkyní, vždy jsme probraly co obě trápí, ona mě vždycky dokázala velmi pragmaticky dostat ze všech smutků…. prostě byla mi takovou oporou, jako nikdo. Snad i já jí…. ale to nevím.

Teď jsem po půl roce a po vyřizování pozůstalosti, prodeje jejího bytu a všech starostí stále dost bolavá. Minulý týden, když jsme s přítelem vezli nábytek z jejího bytu do bytu, který jsem koupila v Praze, se nám cestou pokazilo auto a jeli jsme 300 km 10 hodin! Přítel mi cestou říkal, že má pocit, že se na nás mamka zlobí, že jsme jí „vybílili“ a prodali byt, tak nám komplikuje cestu. V noci se mi zdálo, že byla zase zdravá, vrátila se z nemocnice a s hrůzou koukala na vystěhovaný byt, odvezené všechno její oblečení a nádobí na charitu a ve snu na mě křičela, co jsem jí to udělala, jak jsem ji mohla takhle zradit, že jsem nevěřila, že to přežije a odepsala jsem ji. Pak střih a zase ležela v nemocnici, jak jsem ji viděla naposled.

Srdce mi po ní řve smutkem, o víkendech při vaření si musím otevřít víno a popíjet…. poté co vezmu telefon, s tím, že jí zavolám, pak mi pochopitelně dojde…. že už nelze. A i když si s ní aspoň povídám jen směrem nahoru….nezabírá to, úleva nepřichází. Nejsem schopná smazat její číslo z telefonu, vymazat naši konverzaci…. Po pohřbu, jsem asi dva měsíce nebyla schopná tu bolest vybrečet. Povedlo se mi to jen jednou, a to ještě když jsem byla u přátel na návštěvě, doma to vůbec nešlo, měla jsem pocit, že si to nemůžu dovolit s tím ostatní zatěžovat. Popíjeli jsme, všichni brzo usnuli, a na mě to padlo, tak jsem jí asi dvě hodiny psala mail a brečela a brečela totálně zoufalá.

Kalli, nevím jak se smířit s její smrtí, nevím jak se naučit žít s tím, že už ji nikdy neuvidím a neuslyším. Pravda, když si poprosím, přijde za mnou do snu a do minulého týdne to byly sny hezké. Mám strach, že nechci pustit její duši odletět, že se na mě zlobí, že už nežije a já ano, že se na mě zlobí, že jsem se jí dost nevěnovala. Připadám si strašně sama, mozek zatemněný tak, že nevidím smysl života. Vím, že je to nesmysl, ale ty smutky jsou sžírající.

Nevím, jestli existuje nějaký návod jak se s tím smířit, a naučit s tím žít…

No, tak jsem to na Tebe nasypala…. mnohokrát děkuji, že to čteš a pokud si i touto cestou najdeš čas mi odepsat, budu Ti nesmírně vděčná. Víš, dlouho jsem váhala Ti napsat, ale už jsem na pokraji sil, ačkoli na to nevypadám a jen dcerka na mě pozná, jak je mi mizerně.

Děkuji S Úctou a Láskou L.

Milá L.,

už je to skoro měsíc, co jsem dostala tvůj dopis a celou tu dobu si s tebou vnitřně povídám. Myslím na to, jak se cítíš, pozoruji své vzpomínky, jak se znovuobjevují po desítkách let a připomínají mi mé vlastní pocity při úmrtí maminky a později táty. Myslím na to, jak odepsat, jak volit slova, aby to nebyla lehkovážná útěcha ve smyslu, že čas všechno zahojí a že jsme věčné duše, že smrt neexistuje, že je to jen transformace a přerod do jiného stavu bytí. Přesto, že tomu věřím. Věřím, že čas je ten nejlepší lékař (pokud žijeme dál a nesekneme se někde v minulosti). A věřím, že život pokračuje v jiné formě. Ale současně vím, že pro tebe teď a tady něco skončilo a je to velmi bolestné. A ten zármutek a žal ze ztráty nejmilovanějšího člověka je třeba prožít, ne potlačit. Protože ta bolest svým způsobem ctí tvůj vztah k mamince, je vyjádřením tvojí lásky k ní. Takže nejsnazší a nejrychlejší způsob, jak ty bolestné pocity překonat, je s nimi nebojovat. Spíš si je trochu prohlédnout zblízka, co s sebou vlastně nesou, a pak je přijmout a ony tak postupně samy odezní.

 

Moje máma zemřela náhle, ve spánku. Tak klidně, že když jsem ji ráno šla vzbudit, nepoznala jsem to. Neodpověděla mi, tak jsem ji pohladila po tváři. Byla studená. Byl to pro mě šok. Vzpomínám si, jak jsem si dlouho vyčítala, že jsem nebyla u ní, že jsem to nevycítila, že jsem ji nedržela za ruku…. Myslím, že jsem veškerý hněv, že zemřela, obrátila proti sobě.

Taky si vybavuji pocit z těch prvních dnů, že každý den, který uplyne, jakoby ji vzdálil ode mne. Bála jsem se, že každý nový den zjemní tu bolest, oslabí moji vzpomínku na ni. Bála jsem se, že přijde den, kdy se pro ni přestanu trápit, bála jsem se, že na ni zapomenu a budu žít dál, jako by nic. A to jsem cítila jako zradu. Bylo mi 25 let a měla jsem ročního synka.

Τeď když nad tím přemýšlím, uvědomuji si, že se tehdy ve mně praly dvě části. Jedna byla malá holčička, která se cítila natolik propojená s maminkou, že si vůbec nedokázala představit svůj život bez ní. Nejradši by umřela. A když by to nešlo, tak by aspoň truchlila až do smrti. Takovou měla ta holčička velikou dětskou lásku, na život a na smrt. A druhá moje část, dospělá, byla matkou mého synka. Ta pravila, že se nesmí truchlit, že by to mohlo děťátku způsobit trauma a to by bylo nezodpovědné. A tak jsem potlačila smutek, co se dalo, a věnovala se životu, a tomu, co přinášel, především dětem. Jenže tím se moje bolest ze smrti mámy nevyléčila, ale jen se zašoupla pod koberec… A po letech znovu vyplula na povrch, když umíral táta… Ale to je všechno na dlouhé povídání….

 

Jenom jsem chtěla říct, že věřím, že v každém z nás je část dítěte, které se prostě se smrtí nechce smířit. Především ne se smrtí rodičů. A zvlášť matky! A čím lepší vztah jsme s ní měli, tím rozhodněji klademe odpor. Dítě vnímá smrt matky jako velkou nespravedlnost, jako křivdu, jako zradu. Protože tak hodně matku potřebuje, aby přežilo a bylo spokojené. S ní jakoby zemřela i jeho radost. A taky se cítí nejisté, bojí se, že v tom světě neobstojí a že už nikdy nebude šťastné.

Je to zvláštní: Jsme dospělí, ale nosíme v sobě malé dítě, protože jsem jím kdysi byli. Ale teď už nejsme, už máme sílu a vybavení přežít. Paradoxní je, že my o tom dítěti uvnitř víme, ale dítě o “svém dospělém” často neví. Proto se cítí tak opuštěné. A tady je jenom jedna cesta: navázat s ním kontakt, mluvit s ním a naslouchat mu. Ujistit ho, že se o něj postaráme a že ho budeme milovat a chránit. Ono se pak uklidní a s důvěrou nás nechá dělat, co je potřeba. A to jsou, mimo jiné, všechny ty praktické věci, vyklízení bytu atd. atd.

 

Chtěla bych se zaměřit na některé z myšlenek a emocí, které popisuješ a podělit se o pár svých postřehů.

Píšeš, že mamka „se lidem moc nesvěřovala a vždy se před všemi tvářila velmi silně a hrdinně. A dále píšeš: měla pocit, že nám na ní nezáleží.“ Chci ti k tomu říct, že často svůj postoj k sobě promítáme do jiných lidí. A to především v době, kdy jsme oslabení nemocí nebo nějakou jinou zátěží. Troufám si odhadnout, že maminka byla taková uzavřená a nechtěla ostatní zatěžovat svými starostmi právě proto, že věřila, že za to nestojí, že není tak důležitá… Když šlo do tuhého, začala vnímat, že potřebovala víc pozornosti, ale byl to právě ten druh pozornosti, který si mohla dát jen ona sama. Především si svoje potřeby přiznat a dokázat si říct o pomoc, o čas, o pohlazení, o cokoliv, co jí právě chybělo. Její postesknutí vnímám jako určitý druh rozmrzelosti, ne jako výčitku vůči vám.

Dále píšeš: „Chtěla jsem za ní jet tehdy na návštěvu o víkendu do špitálu, to rezolutně odmítla, že nechce a že se uvidíme další víkend, poslechla jsem ji :–(((.“ Když matka rezolutně řekne dceři, že něco nechce a dcera ji poslechne, dělá to proto, že si jí váží, chce jí vyhovět a nechce zpochybňovat její autoritu. Je to naprosto v pořádku. Kdybys tam přesto jela, dělala bys to proti její vůli a začala by ses k ní chovat jako k člověku nesvéprávnému. A to v té době nebylo namístě.

„Neměla jsem sílu jí říct pravdu, že umírá, cítila jsem, že na to nemám právo. Ten vyčítavý a bezmocný pohled nikdy nezapomenu.“ „ … ani po půl roce mě neopouští výčitky…“ „… teď mi pořád přijde, že jsem udělala málo.“

Milá L., posel “špatných zpráv” nese obrovské břemeno a často má pocit, jako by to neštěstí způsobil on sám. Navíc to dítě v nás má jakousi magickou víru, že by snad mohlo dokázat maminku od bolesti a smrti zachránit, že je to svým způsobem jeho povinnost. Ale tys jí ve skutečnosti nemohla ani dát ani vzít naději na uzdravení. Jsme na to příliš malí, i kdybychom položili vlastní život, v takovém případě jiný život vykoupit nemůžem… Přišla její hodinka! A myslím, že někde v hloubce duše člověk vycítí, kdy se ta chvíle blíží. Zda je ochoten a schopen si to připustit, je jiná věc…. Často to udělá až těsně před smrtí. A tehdy to nemusí ani nikdo jiný zpozorovat, protože je to v době, kdy už přestane okolí vnímat a je soustředěn směrem dovnitř.

„… navíc jsem byla srab, nebyla jsem schopná tam zůstat a čekat až zemře.“ Moje zkušenost je, že v poslední fázi „čekání na smrt“ většinou umírající nikoho nepotřebuje. V procesu smrti je každý sám. Mám na mysli, že je každý sám za sebe, ne že je opuštěný. Většinou lidé v tu chvíli potřebují klid. Myslím, že ta malá holčička v tobě by to ani nedala… Prostě by maminku nechtěla pustit a to by mohlo celý proces jen prodloužit a zkomplikovat. Na to by bylo potřeba, aby dospělá L. vzala maličkou do náruče a zklidnila ji. A řekla bych, žes to v té době ještě neuměla. Teď to dáš… Naučíš se to! Kdybys s tím potřebovala pomoct, tak si můžem zavolat, až budeš připravená…

„Byla mou nejlepší přítelkyní, vždy jsme probraly co obě trápí, byla mi takovou oporou, jako nikdo. Snad i já jí….“ Milá L., upřímně řečeno, měly jste velké štěstí, že jste měly jedna druhou. Takový vztah je opravdu záviděníhodný poklad! Nenech si to štěstí zkalit výčitkami!!! Pro matku je obrovská radost a zadostiučinění, když od ní dcera přijímá lásku! To jistě sama cítíš u své dcery! Pro matku je to naplnění dávat a dělá to ráda. Nic jí nedlužíš! To, že se ti svěřovala, že k tobě měla důvěru, že jste si často telefonovaly svědčí o vaší blízkosti. Kde je blízkost a důvěra, tam se dá s jistotou očekávat, že kdyby od tebe opravdu chtěla větší podporu, tak by si o ni řekla. To, že si neřekla může znamenat, že potřebovala ten závěr svého života prožít přesně tak, jak to bylo. Z úcty k ní to přijmi a už to nezpochybňuj. I to, že se ti zdály ty krásné sny o ní, je dar… Ne každý to má. Já jsem si je častokrát přála a nepřicházely…

A co k těm pocitům, že se na tebe zlobí…? Myslím, že duše, která odešla v takovém věku a přirozenou smrtí, nemá důvod setrvávat v našem světě. A už vůbec ne lpět na hmotných věcech, jako je byt, nábytek atd. To všechno, co se vám při stěhování přihodilo, bys s větší pravděpodobností mohla podvědomě ovlivnit ty (svými pocity viny), než maminka nějakou „nevraživostí“ vůči vám.

Nech ji odejít… Kdykoli na ni myslíš, zvlášť když ti přijdou vzpomínky z doby, kdy byla nemocná a utrápená, tak si ji představuj ve světle. Pošli jí pozdrav a slib jí, že si dovolíš radost. Pokud jsou duše i po smrti ve spojení, pak bude tvoji radost a lásku vnímat. A obráceně: Netrap sama sebe, protože tím vysíláš bolest ke všem okolo, k těm, co žijí, i k těm co už odešli. Je něco jiného truchlit, neboli plně prožít a vyjádřit svou bolest ze ztráty milované osoby, a něco jiného se týrat výčitkami svědomí, zvlášť neoprávněnými.

Jsou dvě knihy, které bych ti ráda doporučila. Elisabeth Kubler-Ross „Světlo na konci tunelu“ a Neale Donald Walsch „Hovory s bohem o smrti“. Mně kdysi velmi pomohly.

Moc na tebe myslím a jsem ti i nadále k dispozici… Co ještě říct? Drž se – když je potřeba! A pusť se – kdykoliv to bude možné! Pouštěj všechny emoce, ať plynou, neboj se jich. Jsou našimi pomocníky!

Posílám velkou náruč světla a lásky! Tvoje Kalli