Kalliopi Anthi
Poradce osobního rozvoje
Kalli radí (27) – Ani jeden lajk? aneb Mám strach, že už mi hrabe…
Milá Kalli, nevím jak začít. Ráda si čtu Tvoje články pro lidi v nesnázích. Skoro se až stydím, s jakou banalitou se chci svěřit. Lidstvo se teď potýká s tolika starostmi okolo toho koronaviru, zdravotnictví se hroutí, nemůžeme ven, spousta lidí krachuje, když nemůže pracovat. Ale já se teď nemůžu dostat přes něco jiného… Už několik dnů se strašně trápím a vůbec to nechápu. Jde o to, že jsem strašně přecitlivělá na reakce lidí na moje posty na fejsbuku. Jsem teď doma hodně sama, manžel pracuje v jednom krámku s potravinami, je tam dlouhé hodiny a když přijde domů, tak většinou spí nebo sleduje v televizi vývoj situace. Já televizi neposlouchám, stresuje mě to a navíc zprávám v řečtině skoro vůbec nerozumím, jen cítím, že se všichni bojí. S manželem si moc nepovídáme, jedině tak o praktických věcech. Vůbec ho nemůžu otravovat svými hloupými pocity. Já teď hodně času trávím na fejsbuku. Našla jsem si tam několik zajímavích skupin, některé jsou zaměřené na praktické věci jako šití nebo háčkování. Taky jsem členem několika skupin na seberozvoj a doporučení různých filmů a knih s duchovními tématy. Ráda napíšu nějaký komentář, vždycky jenom pozitivní a v dobrém. Většinou o tom, že se mi nějaký film nebo kniha taky líbily. Někdy i postnu nějaký můj názor nebo pocit. Taky fotky věcí, co jsem vytvořila – do těch rukodělných skupinek. A pak čekám na odezvu. Strašně mě mrzí, když na to někdo zareaguje negativně! A nebo když se vůbec nikdo neozve! To si pak vyčítám, že jsem to tam vůbec neměla dávat, že to stejně asi za moc nestojí! Chápu, že se nemůže všem líbit co dělám a co si myslím, ale ani jeden lajk? Zrovna včera jsem sdílela jeden dost osobní názor a neozval se vůbec nikdo! A pak si nadávám, že je tolik neštěstí okolo mě, já jsem na tom dobře, mám kde bydlet, mám manžela, který mě má rád, zatím to ekonomicky zvládáme a já se nechám tak nesmyslně rozhodit! Snažím se myslet pozitivně a nepřipouštět si ty špatné pocity! Ale pořád se mi chce brečet a nerozumím tomu, proč. Vždyť ty lidi ze skupin ani osobně neznám! Proč mi tak záleží na jejich reakci? Myslíš, že jsem povrchní? Nebo už mi hrabe, že jsem pořád sama doma? Už jsem i uvažovala o tom zrušit svůj fejsbukový účet, ale asi to nedokážu.
Omlouvám se za ten výlev! Nevím, jestli je správné v takové době tě zatěžovat něčím, tak malicherným. Ani to po sobě nebudu radši číst nebo bych to možná neposlala. M.
Milá M.!
Dík za důvěru a především díky, že jsi to nakonec poslala! 🙂
Ne, nejsi povrchní. Nebo, přesněji řečeno, nejsi jenom to, co je vidět na povrchu. Často považujeme za povrchní nějaký projev nebo člověka proto, že nejsme schopni nahlédnout do jeho hloubky. Ani bych nesoudila druhého člověka na základě jeho pocitů. Nejsme to, co cítíme. Naše emoce jsou pouze nástroj. Stejně jako naše tělo a naše mysl. Všechno jsou to naše nástroje. A my jsme bytost, která má za úkol svoje nástroje s láskou používat tak, aby sama sebe chránila a rozvíjela. V našem třírozměrném světě nic není pouze povrchní. Vždycky je tu nějaká výška, šířka a hloubka. Nehledě k tomu, že jsou i další rozměry. V našem případě je důležitý i faktor času. (Vysvětlím za chvilku. Zatím ještě něco k pocitům-emocím…)
Pocity lidí nevnímám jako „malicherné“, „špatné“, negativní nebo pozitivní. Vnímám je jako informace o tom, co se právě děje v duši druhého člověka. A proto k nim vždycky přistupuji s úctou. Napřed jim naslouchám, nechám je na sebe zapůsobit, zamyslím se nad nimi a čekám na jakýsi vhled do situace, který mi umožní se k těm pocitům správně postavit. To je moc dobrý postup, ať už se využívá pro vyslechnutí a podporu druhých lidí, nebo sebe sama.
Takže pocity nepodceňovat a nepotlačovat! Naopak, je třeba s nimi komunikovat. Zeptat se, odkud přicházejí (ze které doby) a kam směřují (ke kterému člověku se ve skutečnosti vážou). Ono totiž ne všechno, co cítíme právě teď, je reakce na dnešní situaci. Právě v dobách těžkostí vyplouvají na povrch emoce staré a nezpracované. Troufám si odhadnout, že to, co považuješ za banalitu, je ve skutečnosti něco pro tebe hodně zásadního a má to kořeny v dětství, v době, kdy sis začala vytvářet obraz o tom, jaká jsi a jakou máš cenu.
Odmalička se učíme hodnotit naše jednání na základě reakcí ostatních lidí, především rodičů. Pokud se usmějí, pochválí nás, pohladí, znamená to, že jsme něco udělali dobře, tedy jsme dobří. To dítě v nás potřebuje lajk jako utvrzení, že to „myslí dobře“, že to „dělá dobře“, že je v pořádku a smí zůstat takové, jaké je.
Ale proč se to dítě ozývá zrovna teď? Právě proto, že je situace taková náročná. Má strach a cítí se samo. Cítí nějakou hrozbu zvenčí, které přesně nerozumí, neví, jak se bránit. Celá ta situace tomu napomáhá, to „Buďte doma a neriskujte, že se vám něco stane, čekejte, než ti moudří a zkušení (lékaři, vědci, politici…) najdou řešení a tak nás všechny zachrání!“ přímo koresponduje se zážitky malého dítěte! Když čekalo doma, až se vrátí rodiče z práce, když s úzkostí pozorovalo jejich nešťastné nebo znepokojené tváře. Řekla bych, že spousta lidí v karanténě jakoby nasedla na klouzačku času a pocitově se objevila kdesi v dětství.
„Hrabe ti“ nebo je to normální? 🙂 Když jsme fyzicky izolovaní od lidí, máme tendence tvořit skupiny – rodinky – aspoň virtuálně. A pak do takových skupinek promítáme naše potřeby emocionální podpory, blízkosti a přijetí, které bychom měli hledat jinde. V rodinných systémech, kam doopravdy patříme, to znamená do rodiny, kam jsme se narodili, nebo do rodiny, kterou jsme vytvořili. Věřím, že „duchovní skupina“, stejně jako terapeutická skupina nebo třeba i sportovní družstvo, tvoří svým způsobem „rodinu“ ve smyslu společenství. Ale je tam každý za sebe. Všichni by měli fungovat jako dospělí, samostatní členové.
V opravdové rodině je to ale jinak, zvlášť v té původní, kde jsme vyrůstali. Jako děti jsme plně závislí na lásce a přijetí, na podpoře a povzbuzení našich rodičů. Potřebujeme to k tomu, abychom si vytvořili obraz sebe sama jako někoho, kdo je na světě vítán, kdo má právo tady být a svou přítomností ostatní obohacuje. Když sami sebe takhle vnímáme, tak nepotřebujeme potvrzování od ostatních. Bereme to jako samozřejmost, že jsme tu na světě dobře. Pokud se ale narodíme například jako nechtěné dítě, můžeme mít pocit viny, že náš příchod na svět někomu „zničil život“ (kariéru, možnost cestovat, přinutil ho vstoupit do manželství atd.) V takovém případě, třeba i nevědomě, vyhledáváme potvrzení od ostatních lidí. Chceme cítit, že nás mají rádi a že nás tu chtějí. A trápíme se, když k tomu nedochází.
Jak si s těmi pocity poradit? Nejdřív se zeptej sama sebe, co přesně cítíš, když na tvoje články-komentáře nikdo nereaguje (nebo když zareaguje negativně).
Cítím se sama a opuštěná? Cítím se nevýznamná, že můj názor nikoho nezajímá? Cítím se jakoby neviditelná? Že je to vlastně jedno, jestli tu jsem, že by mě ani nikdo nepostrádal, kdybych tu nebyla? Cítím, že mě ignorují, nechápou mě, posmívají se mi?
A pak se zamysli nad tím, kdy ses v minulosti cítila stejně a vůči komu. To ti pomůže ujasnit si svoje nezpracovaná témata a nasměřovat energii tam, kde je to potřeba. Třeba ve skutečnosti netoužíš po přijetí a ocenění od svých FB přátel, ale od maminky, od táty, od starší sestry nebo bratra. Pokud to tak je, můžeš ty pocity vyjádřit. Přímo těm, koho se opravdu týkají. Ale ne jako kritiku nebo jako výčitku, to by nepomohlo. Spíš jako přiznání toho, co jsi potřebovala a co ti chybělo. („Tati, tolik jsem toužila po tvojí pochvale! Často jsem se k tobě chtěla přitulit, mami, ale bála jsem se, že tě otravuju…!“) Někdy taková prohlášení udělají zázraky, prolomí ledy ve vztazích. Můžou dát příležitost rodičům nebo sourozencům vysvětlit tehdejší situaci. Zjistíme, že jsme nedostali, co jsme potřebovali ne proto, že si to nezasloužíme, ale proto, že to jinak nešlo.
Takový rozhovor s rodiči může proběhnout i jenom ve tvé představě (třeba v meditaci), pokud už není možné, abyste si promluvili přímo. Další nutný krok je, dát všechno to potvrzení, lásku a přijetí, které toužíš dostat od ostatních, ty sama sobě, svému zraněnému vnitřnímu dítěti. Jen tak se totiž přehoupneš z roviny dětského cítění a vnímání do dospělosti. Máme svou dětskou část, ale už nejsme dítětem! Kdo už není náctiletý, tak už je dospělý. To je fakt. Je třeba si to připustit a převzít odpovědnost za to dát si tolik lásky a přijetí, kolik potřebujeme. Už to nečekat zvenčí.
Proč druzí neodpověděli? Možná nebyli na internetu. Možná mají vypnutý FB. Možná si to nepřečetli. Možná si to přečetli a nevědí, co na to říct. Možná se usmáli nebo souhlasně kývli, ale neměli potřebu reagovat. Možná je tvůj názor překvapil, třeba v nich vyvolal nesouhlas (pramenící z jejich vlastních zážitků nebo představ). Možná v tu chvíli byli jinak naladění, méně optimisticky než ty, nebo naopak mnohem víc… Ale ať už je důvod, proč neodpověděli jakýkoliv, vždy se to týká těch ostatních. Nevypovídá to nic o tobě, o tom, jaká jsi. Maximálně to může vypovídat o tom, že tvůj článek v danou chvíli nebyl pro většinu lidí aktuální. Což zase nijak nezpochybňuje tebe jako člověka. Lajk nebo jiné ocenění určitě potěší, ale v žádném případě ho nepotřebuješ. Nijak tě neurčuje! A z negativních komentářů si nic nedělej. Mnoho lidí teď cítí strach. A ten často probouzí agresivitu a lakotu, taky závist. Dobrá zpráva je, že jiní lidé se naopak přimknou k sobě a vzájemně si pomáhají.
Život je postavený na přijímání a dávání. Čím víc jsme v poloze přijímání, tím víc se aktivuje naše dětská složka. Ale když přepneme na dávání, zabezpečování, podporování druhých, tak v sobě probudíme „dospěláka“. Staneme se víc aktivními. O významu pomáhání, o tom, jak nás posiluje a rozvíjí, píšu v článku https://kalliopi-anthi.gr/cs/kalli-radi-20-o-pomahani-a-ceskych-pratelich-v-cizine/ Jestli chceš, tak na to mrkni, ať se pořád neopakuji…
Pokud si připadáš neužitečná, když jsi sama doma, využij čas a věnuj se tomu, co tě zajímá, co máš ráda. Vař, nakládej zeleninu. Pusť si nějakou hezkou hudbu a cvič nebo tancuj. Uč se něco přes internet. Háčkuj a šij. Třeba roušky. Nevím, nakolik jsou opravdu účinné proti šíření viru, ale určitě jsou projevem lásky od toho kdo ji šil, tomu kdo ji nosí. Buď tvořivá, dělej nové věci a otevřou se ti nové světy.
S láskou Kalli
Dotazy můžete posílat na kalianth@yahoo.gr