Ráda sleduji příběhy žen, které se odstěhovaly do Řecka a dokázaly se tu sžít. Najít si své místo a provonit ho vlastní vůní… Není to totiž vůbec snadné přizpůsobit se novému prostředí a přitom neztratit sám sebe. Být schopen naplňovat své potřeby a přitom se nesnažit všechny okolo sebe předělat. Často se lidi stěhují, aby našli štěstí. Ale takových, kteří dovedou štěstí tvořit tam, kde právě jsou, už tolik není.
A právě jednou z těch, kdo to nejen dokáží, ale navíc o tom umějí moc mile, poutavě a vtipně psát, je autorka stránek Řecké štěstí. Ráda pročítám její články, ve kterých nechává čtenáře nakouknout do svého života a do svého srdce. Nedávno jsem v jednom článku narazila na pár otázek… Já otázky miluji. Protože dobrá otázka je inspirace. Je jako magnet, který po chvíli sám přitáhne odpověď. Není to náhoda, že řecká slova eros (láska) a erotisi (otázka) mají stejný slovní základ. Touha po odpo-vědění probouzí odpovědi skryté uvnitř nás.
A tak jsem se s radostí chopila příležitosti si trochu zapřemítat… 🙂 S dovolením Ř.š. uvádím úryvek článku z 20.9.2020. Je to úvaha o tom, jak moc negativně jsou schopni reagovat dospělí lidé na volby a způsob života svých rodičů. Celý článek si můžete vyhledat na https://www.facebook.com/Katkapanoy (20 Septembriou 9.59)
Celý den mi to nešlo z hlavy. Jak můžou děti přestat mluvit s rodiči. Copak nevidí jak jsou nešťastní? A pak jsem se zarazila a zaplavilo mě to jako vlna… Táta mi zemřel hodně mladý. Já byla vždy taková tatínkova holčička a i když měl různé životní eskapády, vždy jsem ho omlouvala a stála na jeho straně. Teď, po téměř pětadvaceti letech vidím, jak moc jsem tím ubližovala mamince. Ale každá máma dělá pro děti to nej, stejně jako ta naše a tiše trpěla tatínkovi jeho hříchy i moji sobeckost. Když táta zemřel, byl to obrovský šok a i po tolika letech mi neskutečně chybí. Maminka nejdřív o novém vztahu nechtěla ani slyšet, ale nakonec se po letech seznámila s pánem, který jí mohl být oporou. Jenže já na prahu dospělosti, začala dělat vše proto, aby mi tátu nenahradil ani omylem. Což nejspíš máma neměla ani v úmyslu. Rozešli se po pár letech, já už ani nebydlela doma, ale rozmazlený sobeček ve mě plesal radostí. Buď to bylo moje sobectví, mámin strach z nového vztahu nebo něco jiného, netuším. Ale teď je maminka sama a já jsem přes dva tisíce kilometrů daleko. Stará se o ní brácha, pomůže s nákupem, zajde často na kus řeči a kafe s bábovku… A já si sypu popel na hlavu. Co nám dává ten pocit moci, řídit životy druhých? Jakým právem rozhodujeme o štěstí jiných? Proč ubližujeme zrovna svým nejbližším? Strach? Láska? Sobectví? Nevím…
Je to opravdu sobectví? Začnu zkraje:
Když jsme v bříšku mámy, obklopuje nás. Ona je celý náš svět. Mήτηρ (matka) a μήτρα (děloha) jsou téměř synonyma… Jsme uvnitř jejího těla a žijeme z ní. Bereme z jejího těla živiny tak, jak to potřebujeme, často i na její úkor. Je to zákon přírody. Dítě dostává přednostně vše tak, aby se co nejlépe vyvinulo. Sama matka to nemůže ovlivnit, i kdyby si to přála. A později, když se děťátko narodí a máma ho kojí, zase mu ze sebe poskytuje to nejlepší, i kdyby jí měly začít padat vlasy a přestat růst nehty… Takhle to v přírodě chodí. Život sám to tak chce, aby se mohl udržet a rozvinout.
Jenže lidská mláďata (na rozdíl od ostatních živočichů, kteří se od rodičů odpoutávají, když dospějí) si nadále ve vztahu k rodičům udržují postoj dítěte. Často vyžadují výživu ve formě podpory a pozornosti, i když jí už v podstatě nepotřebují. Podvědomě očekávají, že matka bude vždy po ruce, k dispozici, že se bude „obětovat věčně“…
Proč? Malé dítě vnímá svou matku jako zdroj. Potřebuje ji k naplnění svých potřeb a zpravidla ji vůbec nevnímá jako nezávislou lidskou bytost. Vnímá ji jenom jako mámu. Není schopno pochopit, že ona má sebe, svůj život před těhotenstvím a svůj život mimo mateřskou roli. To neznamená, že je dítě sobecké ve smyslu nepřející. Vůbec ne. Dítě miluje svou matku. Ale je egocentrické, vnímá sebe sama jako střed veškerého života. A je to tak správně. Jinak by si nemohlo vytvořit vlastní osobnost.
To, že dítě bere, je úplně v pořádku. Horší je, když matka nemá dost síly, zdraví nebo vřelosti, aby mohla dávat. To se pak často role vymění a dítě se stává ochráncem svého rodiče. Ve skrytu duše touží maminku zachránit, učinit ji šťastnou. Což je skoro vždycky úkol nesplnitelný… A tak se smyslem života takového člověka, když dospěje, stává pomoc a služba jiným. Což nevím, do jaké míry je případ Ř.š., ale já bych o tom mohla vyprávět… 🙂
Co si počít s takovými deficity z dětství? Jedním z nejdůležitějších vývojových kroků dospělého člověka je si přiznat svoji dospělost. Především ve vztahu k rodičům. Přiznat si svou sílu a přijmout zodpovědnost za to dát sám sobě všechno to, co potřebuji. (Lásku, uznání, ocenění, pozornost, péči atd.) Dokonce i to, co mi nedokázali dát rodiče. Protože, koneckonců, dali to nejcennější – život. Šanci žít. A ten život je třeba vzít, takový jaký je a otevřít se mu. Nebát se ho. Nevymlouvat se na to, co nebylo. Pokusit se vytvořit to, po čem toužím.
A další obrovská výzva, která je stejně obtížná, jako se otevřít životu, je přijmout nevyhnutelnost smrti. Přestat se na mrtvé zlobit za to, že umřeli a smířit se s nimi. Mít je v srdci živé a nechat jejich stín, aby se rozplynul. Tak se uvolní prostor pro další lidi, kteří mohou do rodiny vstoupit ne, aby někoho nahradili, ale aby obohatili rodinu svou přítomností. Což je to, co Ř.š. v dané době nebyla schopná udělat. Bolest a hněv ze ztráty otce otočila proti mámě. Byl to obranný mechanismus, aby mohla celou tu situaci zvládnout. Jinak to v té době nešlo. A je třeba si to odpustit.
Jak můžou děti přestat mluvit s rodiči? Třebaže jsme už dospělí, dítě v nás se vzpouzí. Křečovitě se brání přiznat si, že už vyrostlo. Že máma není jeho, ale že patří sama sobě. Že už dávno není ona zodpovědná za moje štěstí, ale za své vlastní. A že jsem to já, kdo má za úkol utěšit a usměrnit to vystrašené, do sebe zahleděné, trucovité dítě. Nenechat ho, aby trestalo rodiče za to, že si chtějí žít po svém.
„Já si sypu popel na hlavu!“ To je taky mechanismus… Když je člověk nastavený na kritiku a přestane kritizovat rodiče, tak svůj zdvihnutý ukazováček namíří sám na sebe. Tady je odpověď snadná. Přestat kritizovat. Je přirozené, že dítě chce mámu pro sebe a nechce nechat cizího chlapa nastoupit na místo táty. A zrovna tak je přirozené, že ovdovělá žena touží po láskyplné náruči muže. Je dobré to přijmout tak, jak to je.
Proč ubližujeme zrovna svým nejbližším? Protože trpíme. Trpíme spolu. Jenom se to u každého projevuje jinak. V rodině nejde, aby jeden trpěl a druhých se to nedotklo. Vždycky se to dotýká všech, ale máme různé důmyslné způsoby, jak bolest zakrývat, potlačovat, popřípadě ji proměnit v něco jiného, třeba v nějakou nemoc anebo ve vztek. Tím, že někomu ublížíme, ventilujeme svou bolest a na chvilku se nám jakoby uleví. Ale je to za vysokou cenu. Že v podstatě bolest rozmnožujeme a prodlužujeme. Takže je lepší svou pozornost soustředit dovnitř, na samotné zranění, které pořád bolí. A vylízat se z něj.
Co nám dává ten pocit moci, řídit životy druhých? Právě ten dětský pocit, že jenom pokud budou věci přesně tak, jak si je přejeme a potřebujeme, tak přežijeme a bude nám dobře. („Matka mi musí dát najíst, ať se v jejím životě děje cokoliv. A já budu řvát tak dlouho, dokud to neudělá…“) To všechno proto, že je dítě opravdu slabé a neschopné bez ochrany a podpory rodičů přežít. Dítě to ví. Proto se snaží najít různé způsoby, jak si co nejlíp potřebnou péči a zájem zajistit. Některé tak, že je poslušné, pořád pomáhá a dobře se učí. Jiné tím, že zlobí. Zkoušíme to a osvojíme si způsob, který na mámu nejvíc platí. Který zajistí to, že se na nás podívá, obejme, přitulí, dá nám, co chceme. Nebo aspoň si nás všimne a vynadá nám, když to s ní nejde po dobrém… Stejně tak i na tátu. Chceme, aby nás viděl a pochválil. Chceme se mu zalíbit. Toužíme, aby na nás byl hrdý. A jak tak rosteme, přicházíme si na nové a nové triky, které na naše rodiče platí. Podvědomě manipulujeme. Protože se cítíme slabí. Silný člověk nemá potřebu s nikým manipulovat, protože se dokáže spolehnout na sebe a svoje schopnosti. Naopak člověk, který si svou sílu odmítá připustit, se chová, jakoby snad jeho rodiče měli tu moc (a povinnost) ho ochránit před změnami, které přináší život. Před ztrátou a bolestí. Před smrtí. Před tím, že roste a život ho vtahuje do nových a nových dobrodružství.
Často tu hru hrajeme společně. Do té míry, do které rodiče lpějí na své rodičovské roli a rozhodují za své děti, do té míry od nich děti vyžadují naprostou oddanost a sebeobětování.
Jakým právem rozhodujeme o štěstí jiných? Troufám si věřit, že se i v této větě skrývá kus „dětského egocentrismu“. Dítě vnímá tak nějak „absolutně“. Všechno nebo nic. „Za všechno můžu já!“ Možná, že matka sama rozhodla o svém štěstí, a Ř.š. to ani netuší. Což takhle se jí zeptat, jak to bylo? Možná, že by se objevily i další důvody, proč to všechno dopadlo, tak jak to dopadlo… A pak by se pocity viny konečně rozplynuly… 🙂
Je jediná cesta: přehoupnout se z dětství do dospělosti. Jak přestat být dítětem, když už jsme dospělí? Převzít odpovědnost za sebe. Dívat se dopředu, co chci v životě vytvořit a ne do minulosti, co mi život odepřel nebo rodiče nedali.
To, že se Ř.š. dokáže na své pocity z minulosti podívat „zvenčí”, že už se s nimi neztotožňuje, ukazuje na to, že situaci vnímá jako dospělá. To je ta cesta. Dívat se na sebe, na lidi okolo sebe, na svou minulost dnešníma očima, ne těma dětskýma. Dívat se na vlastní děti očima matky teď, ne očima matky malého miminka, pro které je třeba obětovat kus sebe. Vidět v dětech jejich pořád se rozvíjející, rostoucí schopnosti, sílu a samostatnost. Připomínat jim jejich sílu, když na ni zapomenou. Vnímat to, co je teď. Nehroutit se z toho co bylo, nebo z toho, co by se mohlo stát. Nastavit si hranice a nedovolit ani svým vlastním dětem, ani svému vnitřnímu dítěti, aby s námi manipulovaly.
Milé Řecké štěstí, máme velké štěstí, že tě máme! 🙂
S láskou Kalli