Kalli radí (8) Neposlušné dítě
Ahoj Kalli,
poraď mi, prosím, jak vychovávat syna. Má mezi třetím a čtvrtým rokem a přirozeně se teď hlásí ke slovu jeho osobnost. Často bojujeme o maličkosti. Do školky chodí v pyžámku, protože se odmítá převléknout do trička, které připravím. Na tříkolce chce jet rychle a když chci, aby jel pomalu, tak s ní vzteky sekne a raději nepojede vůbec a vztek ho drží třeba i několik hodin. Na hlavu si čepici nedá. Spinkat chce jít až se rozhodne.
Většinou to aplikuje hlavně na mě. Na prarodiče a tatínka moc ne. Je to určitě v pořádku, musí zkoušet jak to funguje, jak reagujeme. Ale ptám se tedy, jak si myslíš, že lze reagovat. Je potřeba ukázat, že neustoupím? Trvat, že si oblékne věci, které já chci, že půjdeme doprava, když on chce jen doleva, za cenu, že bude řvát několik hodin jako tur? Nebo věci nedůležité, jako oblečení, přehlížet. Nechat ať si rozhoduje.
Vím, v Čechách se spíše vychovávalo k poslušnosti, neodmlouvání. Naopak, když jsem pracovala v Mnichově jako au-pair, tak tam vychovávali velmi liberálně. Dovolilo se vše, co dítě chtělo, aby se nepotlačovala jeho osobnost.
Ale vždy si vzpomenu na knížku paní doktorky Jiřiny Prekopové, jak tam píše o „dětském tyranovi“, který to dotáhl s rodiči tak daleko, že tatínek musel stát za oknem na žebříku a maminka ležela na skříni v klobouku a on pak milostivě jedl kaši.:)) Tak co ty na to?
Díky za odpověď , D.
Milá D.
Začnu úplně od začátku. Jak se asi vnímá miminko v bříšku matky? „Na počátku všeho je MÁMA! Máma je můj vesmír, máma je celý můj svět, máma a já jsme JEDNO…!“ A pak se najednou děťátko narodí a všechno je jinak. Už se mu neuspokojuje automaticky, přes pupeční šňůru, jeho potřeba jídla, ztratilo neustálý kontakt s maminkou, stabilní teplotu prostředí atd. atd. Najednou je v jiném světě a postupně si začne uvědomovat svoji identitu. Chvilku to trvá, ale ve věku tvého synka už je dávno smířeno s tím, že mezi ním a maminkou je rozdíl, že jsou to dvě odlišné bytosti, které mají jiné potřeby a jiné názory na věc. Navíc je ale na mamince závislé, tělesně i citově, ona je pořád „celý jeho svět“, něco jako božstvo, jenže teď už se nevnímá jako její součást, není v ní, ale vně. A tady se začíná formovat jeho osobnost. Začíná se vyhrazovat. „Když nejsem ONA, kdo tedy jsem?“ Jediná cesta, jak získat vlastní názor, je nesouhlasit s názorem autority. Jinak to nejde. Pokud by dítě bylo jenom a za všech okolností poslušné, nikdy by si nevytvořilo vlastní pohled na svět, vlastní osobnost, nešlo by vlastní cestou. Byla by to jen kopie rodičů. Ale to, naštěstí, není možné, neboť lidská bytost je daleko víc, než jen geneticky předané charakteristiky od rodičů a vycepované, společenské chování. Každá lidská bytost má i svou duši a v ní si nese potřebu být sama sebou a najít si své specifické poslání.
Některé věci je důležité, aby se dítě naučilo od maminky, na některé je lepší, když si přijde samo… Dítě, které se vyseká na tříkolce, získá cenné zkušenosti, za které zaplatí relativně malou cenu. Naučí se ale, jak bezpečně jezdit na kole a bude mnohem opatrnější ohledně vysoké rychlosti, až jednou bude jezdit na motorce. Pro maminky je to většinou „můj malý chlapeček“, ale neškodilo by občas si ho představit, jaký bude za 5 nebo 10 let. Dřív nebo později bude chtít zakusit rozkoš z rychlosti, ale když to začne dělat až v pubertě, bude mu chybět zkušenost, bude se chtít předvádět před kamarády a bude si chtít dokázat to, co by si býval mohl dokázat už ve 4 letech. Cena ale může být mnohem vyšší…
Není vhodné říct dítěti: „Spadneš!“ nebo „Neubrzdíš to!“, protože to může vytvořit jakési naprogramování neúspěchu. Lepši je říct něco ve smyslu: „To je ale velký kopec! To chce na brždění silné ruce (popř. nohy – podle toho jakým způsobem se konkrétní tříkolka brzdí)!“ Takto dítěti připomenete, že je potřeba, aby neztratilo kontrolu, a současně mu dáte najevo, že mu fandíte a důvěřujete.
Některé maminky jsou hodně úzkostné a vědí to o sobě. Pokud řeknou dítěti: „Mám o tebe strach, aby sis neublížil, ale jestli myslíš, že to zvládneš, tak to zkus!“, tak povedou dítě k opatrnosti, aniž na něj přenesou svůj strach. Pokud si dítě troufne, pak můžou oba vychutnat triumf vítězství, neboť i maminka překonala svůj strach a dítě to ocení. Pokud se dítě nechá odradit, tak aspoň máminu poznámku nevnímá jako zákaz nebo osobní zpochybnění, ale spíš jako varování. Matky, které málokdy přikazují nebo zakazují v nepříliš podstatných záležitostech, když pak rezolutně řeknou: „To nedělej, to je moc nebezpečné!“, většinou bývají svými dětmi okamžitě respektovány.
To, že chodí do školky v pyžámku, není nikterak nebezpečné, a tak není potřeba se tím příliš trápit. Někdy pomůže, když si toho všimnou jiné děti a zasmějí se tomu, a pak se naše poupátko radši oblékne do trička. Také by asi bylo ochotnější se převléknout, kdybys mu nepřipravovala jedno tričko, ale nechala ho si vybrat ze dvou, maximálně tří triček.
Co k tématu – malý tyran? Dítě, aby se mohlo cítit v bezpečí a současně svobodné, potřebuje jasná pravidla. Je třeba, aby dospělí stanovili hranice. Když dítě přikazuje rodičům, co mají dělat, a oni ho poslouchají, odepírají mu možnost být dítětem. Takové dítě se sice může cítit důležité a silné, ale současně je i velmi zranitelné. Nemá žádná „ochranná křídla“, pod která by se mohlo schoulit, protože jeho rodiče jsou slabší než ono samo. Je to draze zaplacená nadvláda a nemyslím, že bych kdy slyšela o nějakém šťastném tyranovi.
Když má dítě jasné hranice a zná důsledky toho, co se stane, když je překročí, tak má svobodnou volbu. Někdy poslechne a užívá si toho, že je „hodný chlapeček“ nebo „hodná holčička“, jindy neposlechne a užívá si toho, že se rozhoduje samo za sebe a nese následky své volby. To jsou všechno důležité zážitky pro jeho vývoj a formují jeho sebedůvěru a sebeúctu.
Jestli můžu něco poradit, tak neraďte příliš svým dětem, co mají nebo nemají dělat. Často, i když vědí, že rodiče mají pravdu, nemůžou poslechnout, protože mají potřebu udělat to po svém. A tak se stává, že někdy sami dotlačíme své děti do jednání, které by nikdy nevolily, kdybychom jim neradili, co mají dělat. Vzpomeňte si, jak je nepříjemné, když vám někdo řekne ať uděláte to, co se zrovna chystáte udělat. Nemáte chuť s tím praštit a radši udělat pravý opak?
Radujte se z úspěchu svého dítěte i v případě, že udělalo něco, co jste mu nedoporučili. Tak pozná, že vám jde o jeho rozvoj a bezpečí a ne o to, abyste měli za každou cenu pravdu. Když mu dovolíte, aby taky mělo právo na svoji pravdu, bude spíš respektovat i tu vaši.
Důvěřujte svým dětem, že budou podobně moudré jako vy, jen co nasbírají trochu vlastní zkušenosti. Stejně se od vás naučily všechno to nejdůležitější: Ne, co o světě říkáte, ale to, jací jste. A jablko nepadá daleko od stromu…
S láskou Kalli
15.5.2013