Mila Kalli…velmi ta prosim o radu ako na moju mladsiu dceru……Ma 2,5 roka v poslednom case sa velmi zmenila,zacala sa chovat agresivne,chytaju ju zachvaty nervov…dokaze plakat a vrieskat az do totalneho upotenia..A to zvacsa koli uplnym hlupostiam ako ze sa jej nepaci obliecka na vankus,alebo sa jej nepaci epizoda z rozpravky,ze nechce vyst zo sprchy,ze som si pozicala jej sestry vankus…atd atd……Reaguje okamzite placom,krikom ,kope,bucha,hadze sa o zem…som z z toho zufala,skusala som uz vselico mozne…….davam jej na vyber z navliecok na vankus a nevie si vybrat,chce len jej oblubenu obliecku,ktora je akurat v pracke…este moc nechape ze pracka sa v strede prania neda otvorit,vysvetlujem jej to natolko aby to nejak pochopil jej detsky dvojrocny rozumcek,ale nepomaha…..v sprche ju nechavat dokial tam chce byt,ale ked uz je dost,pokusam sa ju odtial nejak dostat,ale hned reaguje agresivne.Snazim sa zostat pokojna,chcem ju uchlacholit v naruci,ale v takom stave nechce nikoho a nic….Ked ju raznejsie upozornime,zacne sa spravat este hlucnejsie,obcas az po dychu lapa……Zacala som uvzovat preco to tak je….prvy krat to urobila pred rokom,to mala ani nie rok aj pol,to sme koli jej nervomemu zachvatu nemohli nastupit ani na autobus,zmietala sa v kociari a plakala na cele mesto….odvtedy to mala par krat,ale nie casto….teraz v poslednych tyzdnoch sa to cim dalej tym viac stupnuje,chyta ju to 2-3 x denne.Uvazovala som nad tym,ci nie je na vine to,ze mam dost temperamentnych svokrovcov,ktori byvaju nad nami a neustale sa hadaju a kricia na seba….rano nas budia,hadaju sa aj pred malou…snazila som sa ich poprosit,aby to nerobili,ale marne,2 dni daju pokoj a potom to ide zas od zaciatku…..Mam aj starsiu 9 rocnu dceru,ktora tiez obcas nejde dobrym prikladom,narastaju jej kridla,snazi si presadit svoje,zacina odvravat../myslim ze na nu vplyva prostredie-vidi to u kamaradiek,ktore je casto navadzaju,hovoria jej ze preco pocuva mamu atd/…….moze byt,ze mladsia dcera to u nej vidi a potom to opakuje?…..moj manzel je cely den v praci a ked pride domov,moc sa do vychovy nezpaja,alebo zvacsa robi dievcatam po voli…..takze vlastne vsetko je na mojich pleciach,svokrovci si deti neberu,max.len tak na pol hodinku a aj to deti hned chcu ist domov…Takze obcas sa citim dost prepnuta,mam pocit ze to je uz na mna vela,nemam absolutne ziadny cas pre seba…kalli prosim ta porad mi akym sposobom by bolo najlepsie sa k malej chovat,aby jej vylevy zlosti neboli take drasticke…..dopredu ti velmi dakujem ,citam vsetky tvoje odpovede a velmi sa mi pacia….zelam ti aj nadalej vela uspechov…..V.
Milá V.
Mezi druhým a čtvrtým rokem bývají děti hodně zarputilé, když si něco usmyslí, a často není snadné s nimi vyjít pomocí domluv a vysvětlování. Je to období, kdy chtějí, aby maminka byla takovou jejich prodlouženou rukou, aby dělala, to co ony rozhodnou. Takže je třeba stanovit pravidla hry, co se může a co ne, a mít co možná nejstálejší reakce. Ne jednou něco zakázat a podruhé tu samou věc dovolit, protože tak dítě získá dojem, že když bude hodně naléhat (vřískat, válet se po zemi a dělat co největší ostudu :-), tak nakonec maminka změkne a udělá cokoliv.
Je třeba si uvědomit, že dítě má právo na hněv. Hněv je přirozená reakce, která doprovází pocit zklamání a pomáhá člověku se s ním vyrovnat tím, že ho ventiluje. Čím jsme zralejší, tím to dokážeme udělat lepší a společensky přijatelnější cestou. Dítě, které staví věž z kostek a ta mu najednou spadne, přirozeně reaguje vztekle a mrskne kostkami o zeď a nebo po nich začne dupat. Nebojte se dětského hněvu. Pomožte dítěti, aby si ho uvědomilo a mohlo se postupně učit ho ovládat. Řekněte třeba: „Vidím, že se zlobíš. Padají ti kostičky? Tak to zkus znovu, opatrněji… Ale jestli je tvoje ručka ještě tak moc vzteklá, že ji nemůžeš ovládnout, tak radši ty kostky uklidíme, abys něco nerozbila. Až se ručička uklidní, tak budeme zase stavět, jo?“ Tím, že emoci pojmenujeme a dáme dítěti najevo, že chápeme, proč se vzteká, tak mu umožníme, aby se začalo orientovat v tom, co se v něm děje, a hněv odezní rychleji. (Podobně je to i s jinými emocemi, jako například se smutkem, se strachem nebo s žárlivostí. I tam je dobré pojmenovat pocit a odhadnout příčinu. „Vypadá to, že jsi smutná. To proto, že šel tatínek do práce?“)
Zůstaňte v klidu! Když dítě vycítí, že maminka nesnese jeho pláč, nebo že se stydí před ostatními lidmi, tak začne pláče využívat, aby docílilo svého. Pak už není pláč přirozeným projevem zklamání, ale způsobem, jak s rodiči manipulovat, a to není dobré ani pro dítě, ani pro rodiče. Nechte ho, ať se vzteká. Odstraňte z dosahu všechna možná nebezpečí, tak aby se při válení po zemi nezranilo. Řekněte mu, že může jít vřískat do svého pokojíčku, ne jako za trest, ale jako možnost najít místo, kde má své soukromí a může se svobodně vyjádřit. Dejte mu velký měkký polštář, do kterého smí bouchat a kopat a řekněte mu, že se z pokojíku může kdykoliv vrátit, jakmile mu bude lépe a přejde ho vztek. Když se vyvzteká a pokud aspoň částečne respektuje vaše pravidla, pochvalte ho, že je čím dál větší a schopnější vztek ovládnout.
Také je třeba rozlišit mezi potřebou a přáním dítěte. Dítě nepotřebuje novou panenku nebo to krásné modré autíčko, které se přeje. Ale potřebuje, aby mohlo vyjádřit svoje zklamání nad tím, že to autíčko nebo panenku nemůže dostat. Když dítěti řeknete: „Je mi líto, že ti tu panenku nemůžu koupit, je opravdu krásná! Chápu, že jsi smutná a že se ti chce plakat.“, tak bude možná chvilku kňourat a pak přestane. Také se ale může stát, že nebude plakat vůbec. Děti totiž často pláčí, když mají pocit, že jim dospělí nerozumějí, že podceňují jejich přání nebo že na ně křičí, aby se ovládly a přestaly vyvádět. Klidná a pevná reakce ve smyslu „opravdu to nemůžeme koupit“ zkrátí na minimum pláč za účelem manipulace.
Jaké jsou potřeby dětí v tomto věku? Kromě stanovení přesných hranic a jasných důsledků, co se stane, když je dítě překročí (viz příspěvek Kalli radí potřetí), je tu šest „P“ 🙂 – pochovat, pomazlit, pohladit, pochválit, povzbudit a pohrát si s ním. Čím víc jsou potřeby dítěte naplněné, tím míň bývá podrážděné a tím vzácnější a kratší jsou výbuchy vzteku.
Věnujte dítěti pozornost především, když je hodné a hezky si hraje, tak abyste předešli tomu, že bude vyžadovat pozornost negativním způsobem.
Ještě něco k otázce hranic a pravidel: je to poměrně dost osobní záležitost. Věřím, že je lepší vycházet z možností a potřeb konkrétní rodiny, než z doporučení, která se dají najít v knížkách a časopisech. Např. rodiče, kteří vstávají brzo ráno a chtějí mít večer hodinku nebo dvě klidu sami pro sebe, určí jinak hodinu,kdy mají jít děti spát, než rodiče nebo prarodiče, kteří nemusejí brzy ráno do práce. Stanovte pravidla podle svých potřeb, protože nevyspalá, unavená, přetížená maminka těžko bude mít v jednání s dítětem trpělivost a klid, který je zapotřebí. Domluvte se s tatínkem, tak aby jeden z vás pravidla pracně nestavěl, zatímco druhý by je boural.
To bylo tak trochu obecnější povídání na úvod, milá V. Ráda bych se zeptala trochu konkrétněji na chování a způsob komunikace tvojí dcerky. Zpočátku píšeš, že se v poslední době hodně zhoršilo její chování, ale později se zmiňuješ, že má záchvaty vzteku od půldruhého roku. Nemohu takto na dálku posoudit, zda je to vývojovou fází, povahovými rysy nebo jestli tu je i jiný důvod. Pokud se objeví náhlá a velká změna chování, je třeba se zamyslet nad příčinou.
Bývá přes den spokojená, veselá, směje se a nebo je trvale podrážděná? Vypadá, že ji něco konkrétního rozčílí nebo jí pořád něco trápí a tak často vybuchne kvůli nějakým, i pro ni nepodstatným záminkám?
– Někdy to bývá bolení zoubků, problémy s trávením nebo vylučováním a v některých případech i stav po očkování, kdy jsou děti dlouhodoběji přecitlivělé. Nejsou „ve své kůži“ a proto reagují nepřiměřeně. V tom případě by byla dobrá konzultace s pediatrem, popř. homeopatem.
Komunikuje s vámi? Povídá, ptá se, odpovídá, dívá se vám do očí?
– Do určité míry je pro děti přirozené, že se fixují na předměty, na hračky a pohádky. Známé předměty a opakovaná zkušenost jim dává pocit jistoty. Pokud to ale vypadá, že má dítě nepřirozeně velkou závislost na nějakém předmětu, že vyžaduje nějaké ustálené postupy (rituály) např. při jídle, při večerním koupání či na spaní, nebo má stereotypní pohyby při hraní, pak by bylo vhodné se poradit s dětským psychologem.
Došlo v poslední době k nějaké změně, která byla pro dcerku nebo pro vás nějakým způsobem citově náročná?
– Například, pokud používala dudlík a teď jste jí ho vzali a je ve fázi odvykání… Nebo pokud máte nějaké problémy jako rodina (ztráta zaměstnání, potíže ve vztahu s partnerem, nemoc některého z prarodičů atd). Především bych doporučila podívat se, co se děje v tobě, V. Dítě je převážně citově ovlivněné maminkou, neboť je na ní citově napojené. Míň je ovlivněné emocemi otce a sourozenců a ještě míň babičkou a dědou. Jistě může křik a hádky dítě znervóznit nebo polekat, ale pokud je maminka klidná, šťastná a vyrovnaná, tak se dítě rychle uklidní. Hlavní jistota dvouletého dítěte je v mámě. Je důležité, abys našla způsob, jak si zajistit trochu času pro sebe, aby sis odpočinula a „dobila baterky“ nějakou činností, která tě těší. Z tvého psaní je cítit vyčerpanost a nespokojenost.
Co by bylo potřeba změnit ve tvém postoji (jak věci vidíš a jak na základě toho jednáš), v tvém programu a ve tvém okolí, abys byla šťastnější? Toto není úplně tak snadná otázka a nečekám, že na ni odpovíš v komentáři, ale myslím, že je pro tebe důležitá. Někdy vlastní odpověď na vhodnou otázku pomůže mnohem líp než sebelepší rada.
Přeji ti, ať se všechno v dobré obrátí! A hlavně ti přeji radost, ať jste si vzájemně všichni pro radost!!! Jak bychom tady v Řecku řekli: «Να χαίρεσαι τον εαυτό σου, τα παιδιά σου και όλη την οικογένειά σου!» Zaměř svoji pozornost na to, co je dobré a na to, co se den ode dne lepší, a to ti dodá sílu a chuť se dál snažit. Hodně štěstí!
6.6.20137 komentářů