1. konstelace – Květen 2012           „Prosím, odpusť mi…“     

Pár dní po konstelaci „Malé mořské víly“ jsem od jedné účastnice dostala dopis. Popisovala v něm pocity při konstelaci, během které celou dobu mlčela.

Popsat konstelaci  není vůbec jednoduché, protože promlouvá přímo do duše, a to pomocí obrazů. Vytváří se tak emoce a dojetí, jež jsou těžko pochopitelné těm, kdo se nezůčastnili. Je to podobné, jako u básně: může se dotknout srdce člověka, který měl podobný prožitek, a  jinému připadat nesrozumitelná a nudná.

Konstelace se zůčastnilo 15 osob, z nichž tři byli muži a sehráli významnou roli. Měli možnost se znovu setkat s „Malými vílami“ ze své minulosti.  Všichni  se shodli na tom, že kdysi potkali ženu, která jim nabízela víc, než byli schopni ocenit a přijmout.  Měli potřebu požádat o odpuštění a poděkovat, rozloučit se s láskou a úctou.

Žena, která zastupovala Malou mořskou vílu mlčky sledovala ostatní ženy, jak nahlas a velmi emotivně vyjadřují  své pocity. Vnímala je všechny jako své části, svoje vnitřní hlasy.
Nechávala je vymluvit, aniž je přerušovala nebo soudila. Díky tomuto procesu uvědomění, pochopení a přijetí se dokázala smířit nejen se mužem, ale i sama se sebou. Všechny části se spojily do Celku, do celistvé ženy, která ví, kdo je a zná své potřeby. Uznává, že se neobětovala, ale naopak, jednala na základě  vědomé volby.

Ve chvíli, kdy se muž a žena objali, jsme všichni pocítili zlatavou osvobozující energii lásky.

 

POHÁDKY O SIRÉNÁCH

Mlčení je zlato

                                                                                                           

“Je lepší, když ženy mlčí!“ řekl muž.

„To se mi vůbec nelíbí“, odpověděla žena. „Omezuje mě to a štve! Nechápu, proč Víla obětovala svůj hlas, to nejcennější co měla, kvůli nějakému princi! Jak vůbec mohla poslouchat  jeho vychloubání, když sama věděla mnohem víc? K čemu jí  bylo vyprávění příběhů o pokladech na dně oceánů od nějakého suchozemce? Jak to jen vydržela nemluvit o světě, který tak dobře znala?“

     „Obětovala jsem se, abych se stala celistvou“ , řekla žena.

     „Oběť! Nemůžu to slovo ani slyšet“ okamžitě namítla jedna její část hněvivě. Ostatní se jen rozpačitě dívali…

     Nato se rozezněly další ženské hlasy, plné beznaděje, bolesti, rozhořčení, strachu a hněvu.Všechno to byly její části, které se marně snažily najít vysvětlení.  Tehdy ji oslovil jeden chlapec, který vypadal jako muž:  „Chci ti něco říct. Pojď!“ A ona zmlkla a zaposlouchala se do jeho slov.
Tak začíná příběh, ve chvíli, kdy se zastavil čas a on se k ní přiblížil. Podíval se jí do očí a řekl: „Odpusť mi…“  V  jeho pohledu byla hloubka a pokora, kterou jí věnoval. Žena přijala jeho slova a proměnila je v mlčení. A čím více mlčela, tím více mluvil. Čím více jí otvíral své srdce, tím lépe mu rozuměla.
„Mlčení je zlato“, pomyslila si žena. Už dávno mu odpustila. Ale to byl teprve začátek cesty… Po tvářích jí začaly stékat slzy, přesto ho pořád sledovala, bez přerušení.

     Muž mluvil a žena naslouchala a měla radost, že mu dala prostor, aby vyjádřil své pocity, přesto že některé z nich ji zabolely. „Děkuji ti“, řekla si v duchu, a v očích měla slzy radosti a svobody. A pak se spustil pláč, jako řeka, a naplnil její srdce vděčností.

     Muž dál vysvětloval: „Díky tobě jsem se stal tím, čím jsem. Je mi líto, že jsem tě zranil, ale neuměl jsem to jinak!“ Díval se jí do očí a ona dál plakala štěstím.  Nikdo však nemohl  pochopit její  vnitřní radost, dokonce ani ona sama. Nedokázala promluvit, a tak muž nevěděl, jestli byla jeho slova přijata. I pro něj to byla výzva, aby skrze svoje slova uvěřil sám sobě. To však nevěděl. A tehdy se žena stala láskou. Díky svému mlčení  se mohla zaposlouchat do vnitřních hlasů, které zlostně křičely a snažily se vyřešit problém už dávno vyřešený… Nebo snad ne?

     Seděla uprostřed všech a její pozornost byla upřena dovnitř. Strach, hněv a kritika, stejně jako soucit, pochopení a trpělivost, to všechno byly její vnitřní hlasy . Poprvé se učila jim naslouchat, respektovat je a milovat.  

     „Zabij ho!“ ozval se jeden hlas,

     „Přece se nebudeš kvůli němu obětovat!“ zasyčel jiný.

     „Podívejte na ni, na chudinku! Rozpadla se na tři kusy! Proč mlčíš?“ rozčiloval si další hlas. 

     Ona však dál mlčky sledovala muže, dokud se jeho tázavý pohled nenaplnil  strachem a hněvem. Začal se vzdalovat.

     „Neodcházej, mám ti k tomu tak co říct!“  řeklo její Ego: „Ty za to můžeš, zradil jsi mě a využil. Nenávidím tě!“  křičela hlasitě. Její hořkost se proměnila ve zlobu a nezměrný strach. Ostatní jí přiběhli na pomoc, snažili se ji pochopit. A ona, teď už zase klidná, je mlčky nechala, ať se vyjádří. Poprvé dovolila sama sobě se svobodně projevit. Ukrytá za svým mlčením, uvědomila si, že jen ona jediná může porozumět všem těm hlasům, co se linuly z jejího nitra.  Muž se mohl pouze domnívat, ale nemohl si být jistý. Zbytečná byla všechna slova, která k němu hlasitě pronesla. Jenom ona je mohla ve skutečnosti slyšet a rozumět jim.   

     Bylo to poprvé, kdy přijímala samu sebe, kdy se začala respektovat a milovat. Jediné, na čem teď záleželo, byla svoboda, již v sobě cítila. „Každý má svobodu vyjádřit se a přijmout nejprve sebe, svůj vnitřní svět“ pomyslila si a nechala své hlasy mluvit a reptat, přestože cítila, že svým způsobem od ní očekávají, že je dá do latě.

     Jakmile se přijala, pocítila vděčnosti vůči muži, který stál naproti. Díky jeho odvaze ji oslovit a díky síle skryté v mlčení, se jí dostalo jeho láskyplných slov a štěstí poznat svůj vnitřní svět.

     Po chvíli už neměly vnitřní hlasy co dodat a nastalo ticho. Podívala se na muže a řekla: „Děkuji ti. Už dávno jsem ti odpustila! Teď už vím, že když příliš mluvím, neslyším ani tebe, ale ani sebe. Všechno, co tu zaznělo, je pravda. Jsou to mé myšlenky a mé pocity, které jsem potlačila. Jsou to kousky mé duše, které konečně našly svoje místo a já teď cítím klid. Miluji tě!“

     Muž se jí podíval do očí s úctou a obdivem. Pocítila zlatavé štěstí, když jí radostně zašeptal: „Jsi opravdová žena!“ a jeho pohled ji objal. Ona se na něj usmála se slovy: „A ty jsi opravdový muž!“
Dívali se na sebe a čas jakoby přestal existovat. Jejich duše se spojily a jejich těla se dotkla.

     V té chvíli se rozlila zlatavá záře, objala všechny zraněné duše a osvobodila je od pout a bolestí.

 

 

 

2. konstelace – Duben 2014      „Byla to jednosměrka, udělala bych to samé…!“

První se ozval jeden muž, který se zpočátku cítil jako představitel moře – prostředí, v němž vyrůstala Malá víla. Po chvíli se stal jejím otcem.  Cítil velký stesk a bolest ze ztráty. V průběhu konstelace pak přijal volbu své dcery a později dokonce vyjádřil uznání za to, co dokázala.

Objevují se různé části (aspekty) Malé mořské víly:

Víla – dítě, které dozrává v ženu: Bere zodpovědnost za svoje volby. Uvědomuje si, že existují i jiné cesty, kromě cesty bolesti.

Romantická, oddaná princi. Byla do něj velmi zamilovaná, a přesto, že se zranila, ničeho nelituje: „Vždycky něco získáš a něco ztratíš!“

Víla, která se transformovala: „Jsem si vědoma božího plánu. Byla to jednosměrka, udělala bych to samé…!“

Víla, která uznává a přijímá všechny svoje části:  „Nechci potlačit žádný svůj aspekt. Jsem smířená  se vším, co se stalo a beru za to odpovědnost. Je dobře, že se mi podařilo vyjádřit i mou bolest a zklamání, ale ráda bych teď psala svůj život sama, ne aby to rozhodoval spisovatel…

Zástupce spisovatele zpochybňuje lásku Víly. „Princ byl pro Vílu jenom prostředek, aby získala nesmrtelnou duši. To byl ve skutečnosti její cíl!“

Jeden muž zastupuje jiné možnosti Víly. Zlobí se na Čarodějnici, že svedla naivní Vílu na „špatnou dráhu“  (připodobnil Čarodějnici k drogovému dealeru. Pak se obrátí ke Spisovateli a kritizuje ho za jeho postoj. „Samozřejmě, že se zamilovala do prince! Láska k princi a hluboká touha její duše se staly jedním. Nejraději bych smazal veškerou minulost, všechny překážky, aby mohla svobodně jít vpřed!“

Objevuje se další část Víly, její emoce. Prožívá různé konflikty. „Nezajímá mě jiný život, chci prožít vše, po čem toužím právě teď, v tomto životě.  Tíží mě všechno to neprožité!“

Tato slova aktivují reprezentanta Akce. Představuje možnosti Víly najít jiné způsoby, jak se vyjádřit a jak jednat s Princem rovnocenně.

Zástupkyně Manželky prince  říká, že vždycky máme možnost volby, osud není předurčen. „Ale Víla měla horší podmínky, než já.“ dodává. „Dlužím jí za mnohé! Zachránila princi život a tak jsem ho mohla poznat a provdat se za něj. Netušila jsem, jak moc Víla trpěla. Jsem vůči ní plna soucitu a hluboké vděčnosti.“

Princ uvádí, že necítil k Víle žádnou sexuální přitažlivost. „Je až moc oddaná, takovým tím dětským způsobem, takže jsem v ní nemohl vidět ženu.“

 

3. konstelace (Září 2014)                   „Najdu tě v éterické sféře, maminkο…!“

Po ukončení vyprávění se objevily Dcery vzduchu (éteru) se smíšenými pocity radosti a smutku.

Také představitelka Víly cítí smutek a hněv: „Proč Víla tak moc trpěla, a přitom se nesnažila najít jiný způsob, jak princovi vyjádřit svou lásku? Proč pořád věnovala pozornost jenom princi a sama sebe opomíjela? Zlobím se, protože neprojevila úctu ke svým kořenům! I kdyby to dopadlo dobře a vdala by se za prince, stejně se naprosto vzdala svojí rodiny. A já cítím to odpojení!”

Dcery vzduchu (éteru): „My s ní soucítíme, ale současně nás mrzí, že si bytosti tak často volí cestu utrpení, a tím způsobují trápení i jiným. Nedokáží se těšit z toho, co jsou a co mají v té které fázi jejich života. Že už teď jsou drahocenné a láskyhodné. Také je nám  líto, že Víla neměla dostatečnou oporu a vedení svého otce nebo babičky. Čarodějnice snad byla jediná, která k ní promluvila otevřeně a dala jí konrétní rady.“

Víla: „Teď už chápu příčinu svého hněvu. Hledala jsem lásku v jiném světě, protože jsem ji necítila v sobě a okolo sebe.“

Facilitátorka: „Nesmíme zapomínat na to, že Víla ztratila záhy svoji maminku. Pravděpodobně se za její touhou po lásce a jiném světě skrývají i hlubší potřeby, kromě lásky k princi. Hledala nesmrtelnost… Možná to bylo její dětské přání zvítězit nad smrtí. Mám takový pocit, že nikdy nepoznala matčinu náruč, jako by matka zemřela při porodu.“

Reprezentant Lásky uvádí, že se Víla dokázala naladit na vyšší formu lásky, která není majetnická, ale přeje si štěstí milované osoby. „Fascinuje mě role čarodějnice, která napomáhá Víle k transformaci, a přitom ví, že to je nezvratný krok. Jsem teď také v situaci, kdy cítím, že pokud udělám určitou volbu, nebude cesta zpátky. Přesto může  snadno dojít k nepochopení  její pomoci, že jí to bude zazlíváno. Dává jí nebezpečný dar…“

Spokojená Víla:  „Cítím, že jsem dokázala to, co jsem si přála. Důvěřuji tomu procesu“.

Jedna žena naznačuje, že se jí udělalo hodně špatně a nedokáže vůbec vyjádřit svoje pocity.

Jeden muž ji utěšuje: „Ztratila jsi schopnost mluvit, dát najevo, co cítíš. To zní děsivě. Ale skrze tanec jsi nechala promluvit svou duši, a tak jsi objevila nový talent, který by se možná nikdy neprojevil, kdybys mohla mluvit.“

Facilitátorka hledá zástupce nějakého příbuzného Víly, aby ji podpořil. „Kdyby měla požehnání své rodiny, aby odešla a žila tak, jak si přeje, snad by do nové situace nevnesla tak velkou zátěž a bolest.“

„Ano, to mě hodně tíží“, potvrzuje Víla, „při každém mém kroku v novém životě jsem zraňována bolestí, kterou způsobuji sobě i své rodině. Snažila jsem se najít lásku a potkala jsem bolest. Nelituji té cesty! Lituji té bolesti, že jsem nedokázala prožívat cestu v radosti…“

Aby se bolest zmírnila, je třeba lepší komunikace. Je třeba vyjádřit lásku otci a sestrám a současně jim sdělit, že její duše touží a potřebuje žít jinde.

 

Přichází Matka Víly: „Cítím se spjatá se svými dcerami na úrovni pocitů, ale nemůžu s nimi komunikovat.“ Zjišťujeme, že pocity matky jsou velmi podobné pocitům Víly, její přítomnost není dostatečně uznaná (vnímaná) a je němá.

„Tak moc miluji zpěv, ale nemůžu ze sebe vydat ani hlásek, to je strašné!“ říká část matky – její hlas. „Moje tělo je pryč, ale má láska zůstává tady.“ Facilitátorka ji přivádí k Víle, tak aby ji mohla slyšet a cítit. Ženy se objímají.

 

Víla – osiřelá holčička. Promlouvá žena, hluboce zarmoucená a se slzami v očích: „Matka nemůže vidět tu ryzí dětskou lásku. A dítě tak moc touží, aby jeho láska byla uznána, aby ji dokázalo, dosvědčilo… A když matka umřela, snaží se tuto potřebu naplnit prostřednictvím prince. Ukázat mu, jak jí na něm záleží, jak moc ho miluje, že je ochotná pro něj obětovat i vlastní život.“ Facilitátorka  ji pobízí, aby objala Hlas (lásku) matky. Dá tak najevo svou ochotu přijmout od matky lásku, přesto, že ve skutečnosti vyrostla bez ní. „Když to uděláš, pocítíš, jak se tvoje rány hojí. Mateřská láska je ten nejsilnější lék.“  Holčička ale váhá, je vystrašená. Je jí asi pět let.

Facilitátorka: „Když se Víla stala Dcerou vzduchu, je to jakoby dospěla. Z toho nového úhlu pohledu mohla lépe pochopit a obejmout dítě v sobě, se všemi  jeho emocemi. Přestala mít potřebu fyzické přítomnosti své matky. Tehdy mohla „odpustit“, přestat se trápit, přijmout matčinu smrt a fakt, že život jde dál a že jsou okolo ní lidé, kterým na ní záleží a milují ji.“

„Jako tvé sestry,“ doplnil jeden muž (reprezentant Otce) směrem k Víle. „které věnovaly své vlasy! Ochotně obětovaly svou krásu, aby  ti pomohly!“

 

Dospělá víla:  „Cítím v sobě ještě větší hněv a strnulost. Jsem izolovaná. Na sebe se zlobím, ale hned se to mění na smutek.“ Otec jí odpovídá: „Tvé emoce byly zamrzlé, teď se uvolňují, plynou stejně jako voda, která je tvým domovem. Možná, že takhle bys mohla zůstat tady, doma, nesnažit se proměnit v někoho jiného…“

„Vždycky jsem musela být silná, abych přežila! Díky za tu možnost vnořit se do pohádky a cítit se jako dítě. Je to jako bych nikdy nebyla dítětem. Teď můžu sama sebe vidět jako malou vílu!“ říká žena a začíná tančit. Po chvilce se její emoce zklidňují, její tělo ožívá a otevírá se pocitům radosti.

Facilitátorka: „Teď jsme v prostoru mezi vodou a vzduchem, v pohádkové říši Nikde a všude…“

 

Dospělá víla:  „Cítím úlevu, hněv zmizel. Jsem překvapená tím, že mě nakonec zachránila láska matky a ne prince, kterého jsem si vysnila. Láska, která tu vždycky byla, ale já jsem ji necítila. Teď mě přepadá slabost.“

Facilitátorka: „To je přirozené. Vždy, když odejde hněv, který má za úkol aktivovat naši sílu, připravit nás k akci, cítíme ochablost. To, co potřebuje víla, je přiznat si svůj žal ze ztráty. A všechny ostatní pocity, které s ním souvisí. Až si to prožije, naplní se silou, která nepochází z popírání a vzdoru (=hněv), ale z přijetí reality.

 

Dospělá víla:  „Když v sobě nosíme tak velký žal, život se stává bolestí. Dokonce i příjemné a krásné věci prožíváme s pocitem nedostatku. Jsou doprovázené smutkem.“

Facilitátorka: „Když bolest nejde vyjádřit slovy, může se stát pohybem, tancem. Jako to dělal Řek Zorbas…“

Οtec: „Hodně silný člověk musí být taky hodně pružný, aby se v těžkých situacích nezlomil. Jsem tak rád, když vidím dceru tančit! Je tak silná, krásná a něžná!“

Dospělá víla:  „To ráda slyším. Otec mi vždycky říkal, že mám být silná, ale já jsem se stávala čím dál víc strnulá. Jak mám uvolnit tu ztuhlost?“

„Nejlepší způsob je pohyb ve vodě!» odpovídají účastníci s úsměvem.

„Ano“, souhlasí  facilitátorka: „voda symbolizuje city, skoč do nich a neboj se. K tomu, abys byla silná a pružná, potřebuješ informace, které ti poskytují tvé pocity. Nebraň se jim a nepotlačuj je.“

Dospělá víla:  „Dobře tedy, přijímám poselství od své Duchovní matky, že nemusím trpět, abych získala lásku. A od svého Duchovního otce ujištění, že je dovoleno vyjadřovat emoce. Jak je to přirozené!! A přitom, jako bych to slyšela poprvé. Ale cítím se mnohem líp. I když si nejsem moc jistá, jak to provedu v praxi.“

 

Jedna žena začíná vzlykat: „Poslouchám vás tu, jak mluvíte o hněvu, žalu a smutku… Před několika lety se mi zabila kamarádka, autohavárie. Od té doby jsem úplně strnulá, neschopná se s tím smířit. Ani plakat jsem nedokázala. Jakoby se ve mně něco zbortilo“.  

Začínáme stavět konstelaci – rozloučení s kamarádkou, která se zabila. Vyjadřuje jí  lásku, děkuje a říká, jak moc pro ni znamenala. „Byla jsi pro mě inspirací! Tolik jsi mě změnila! Můj život už nikdy nebude takový,jako dřív!“  Je pro ni moc těžké se rozloučit. Skupina pomáhá tím, že pobrukuje smuteční písně. Postupně začínají zablokované emoce vycházet na povrch. Když se vyplakala, dostala od zástupce kamarádky pοžehnání. Slíbila si, že bude hledat inspiraci uvnitř sebe.

 Facilitátorka: „Každý má svou cestu, kterou musí projít. Některé vedou po zemi, jiné jsou ve vodě a další vzdušné… Někdy se ty cesty rozejdou… Když se na to ale podíváme z jiného úhlu, ve skutečnosti žijeme ve všech těch dimenzích současně. Jsme pořád součástí Jednoty, i když se někdy cítíme sami. Proto taky vůbec nehraje roli, že přešlo od té autohavárie tolik let a že jsi nebyla u ní. Cokoliv teď říkáš zástupci tvé kamarádky z hloubi svého srdce, stává se ve tvém srdci láskou a přijetím, které nemá žádná omezení v čase a prostoru.“

V pohádce by podobné pocity mohly mít sestry víly.

 

Jeden muž  přichází k Dospělé víle a soucitně se k ní naklání. Princ byl podvědomě zatížen pocitem viníka, který je zodpovědný za utrpení  Víly. On sám však ani netušil, odkud Víla pochází a jaké prožívá trápení. Neměl vůbec v úmyslu jí ublížit.  Často se stává, že jsou ženy ve vztahu neúmyslně zraněny  a muži si to často ani neuvědomují. Vstupují do vztahu s dobrou vůlí a nakonec jsou obviňováni…  „Rád bych věděl, jaký je můj podíl zodpovědnosti a viny…“ praví muž zamyšleně.

„Cítím smutek a frustraci, když myslím na role mužů a žen tak, jak jsou popsány v příběhu. Nedokážou prožívat pocit jednoty. A pokud někdo naletí a bude považovat Prince nebo Čarodějnici za viníky, bude jenom pokračovat v té bolestné hře. Je tak snadné trpět kvůli nějakému muži nebo kvůli smrti… s pocitem, že jsi osamělý a odříznutý! Nehraje roli, jestli jsi lidská bytost nebo bytost vodní či vzdušná, jestli jsi rodič nebo dítě, žena nebo muž… Já už dál v té hře nechci pokračovat!“

 

 Facilitátorka říká: „Díky konstelacím jsem si uvědomila, že jsme ve skutečnosti Jedno. Všechno ostatní je iluze, občas užitečná, jindy zase bolestná iluze. Už jenom to, že jsme schopni vstoupit do bot někoho jiného, cítit to, co kdysi cítil nějaký jiný člověk, je pro mě dostatečný důkaz, že jsme na určité úrovni Jedno. Naše podvědomí a kolektivní  nevědomí jsou jako oceán, kde plaveme my, jednotlivé rybičky, které jsou součástí oceánu a mohou mít přístup ke všem informacím v jeho poli.“

Vytváříme kruh a držíme se za ruce, cítíme spojení. Zastupovali jsme hrdiny pohádky a současně jsme sami sebou, každý si nese svůj osobní příběh, svoje ztráty, bolesti, své sny a lásky. Pomocí porozumění, přijetí a lásky vytváříme pocit jednoty. Představujeme si Vílu jako vědomou, nezávislou, svobodnu a radostnou bytost.

 

V závěrečném kruhu se dělíme o své dojmy:

Jedna účastnice se svěřuje s tím, že také ztratila matku jako malá. Až teď si uvědomuje, kolik očekávání  vložila do svého vztahu s manželem, který to nakonec neustál a rozvedli se. Napadá jí, že mu napíše dopis, aby mu poděkovala za všechno, co od něj dostala. Uznává, že po něm chtěla víc, než on mohl dát.

Malá mořská víla byla ve skutečnosti malá holčička, která hledala mámu. Ztotožnila se s ní… Odešla daleko od rodiny, stejně jako matka. Přišla o svůj hlas a nemohla komunikovat s těmi, které milovala. Ocitla se v jiném světe, ale nedošla klidu, protože smutek a bolest příbuzných ji držely zpátky… „Budu jako ty, maminko! Tak zůstaneme ve spojení!“ – to byl její podvědomý mechanismus.            

 

4. konstelace (2016)    „Láska vyžaduje oběti!“

Počáteční emoce ve skupině byly:

Hněv vůči přincezně, že neřekla princi pravdu o tom, že ho nezachránila ona.

„Svým způsobem ho taky zachránila… Našla ho a postarala se o něj“, odpovídá facilitátorka. „Nejspíš ani netušila, že mu na břeh pomohla jakási Víla.“

Opovržení  princem, kvůli způsobu, jakým se zachoval k Malé víle. „Byl to princ k pláči! Nebyl schopný poznat lásku Víly! Váhal mezi dvěma ženami a nakonec si vybral na základě diplomatického protokolu!”

„Byl obklopený tolika ženami, že si s nimi mohl hrát!“ pokračuje hněvivě jiná žena. „Obě byly křoví! Jedna si kvůli němu házela mašli, jakoby to byl jediný chlap na světě a ta druhá, jen co vylezla z kláštera, zamilovala se do prvního, kterého potkala. Obě ženy jsou jako dvě strany téže mince, jediný rozdíl mezi nima je, že jedna vylezla z moře, zatímco ta druhá žila na souši!“

Následovala debata, jaké ty ženy měly možnosti volby. „Když jsi mladý a nemáš žádné zkušenosti, jednáš podle toho, co cítíš a rozhoduješ se podle svého patnáctiletého rozumu…!“ pokračovala žena.

Pocit nespravedlnosti: „Dala všechno, co měla, přišla o rodinu, o svůj hlas, trpěla na každém kroku a jaká byla její odměna? Obětovala se zbytečně!“ praví zástupkyně Rozzlobené Víly. „A princ  si klidně dělá, co chce!“

„A dobře dělá!“ ozývá se zástupce Prince.

„Láska vyžaduje oběti!“ odpovídá Rozzlobené víle jiná podosobnost – Zamilovaná 15ti letá Víla. „Tak ženy prožívají lásku!“

„Víla neprožívala všechno to utrpení protože byla žena, ale protože se rozhodla žít v prostředí, pro které nebyla od přírody vybavená“, připomíná  Facilitátorka. : „Volila život v úplně jiných, neznámých podmínkách. Z vodní princezny se najednou stala němou dívenkou bez identity. A to jí způsobilo bolest. Za to ovšem princ nemohl. Víla toužila odejít z bezpečí  domova, ze života předem daného, 300 předvídatelných let, stejných jako měly sestry… V podstatě netoužila tolik po princi, jako po nesmrtelnosti své duše.“

„Byla jsem do něj zamilovaná“ odporuje Zamilovaná 15ti letá Víla. „Vůbec mě nezajímá duše a její nesmrtelnost, já chci prožít lásku, milovat, chci poznat, jaké to je! Dokonce i kdyby to mělo být jenom platonicky. To je můj nejvyšší cíl a je mi jedno, jestli mě to bude stát život!“

Objevuje se Matka víly, která zemřela, a smutně říká: „Cítím tíhu. Malá víla s takovou trpělivostí čekala, až vyroste, aby mohla vidět svět lidí a pak, když do něj vstoupila, vydala ze sebe úplně všechno. Nemyslela na zadní vrátka. Ale ta zkušenost jí zdevastovala. Proč jen nenašla jiný způsob, jak komunikovat, jak ukázat, kdo ve skutečnosti je?! Měla zezačátku tolik snů, ale vůbec se nepokusila je prosadit! Strašně mě mrzí, že spala jako pejsek před princovými dveřmi! Je mi líto, že neměla žádné pořádné vybavení. Do bitvy přece nepůjdeš bos…!“

Ozývá se Víla zklamaná ze sebe sama, která kromě hlasu ztratila i sebevědomí: „Byla jsem zvyklá, že mě doma všichni obdivovali, byla jsem krásná a můj hlas byl nádherný. Věřila jsem, že prince dokážu získat svým půvabem.“

Nato Princ prohlásil, že by se nikdy neoženil se ženou, se kterou se nemůže domluvit. „U žen mě nezajímá jenom jejich krása!“   

Čarodějnice: Divím se, proč se tak moc snažila kvůli něčemu, co by stejně časem získala. Nesmrtelné duše by se dočkala i po klidném radostném třistaletém životě po boku nějakého Mořského mládence na dně oceánu. Byla tak dobrosrdečná, že dřív nebo později by se stejně stala Dcerou vzduchu. Zamilování, kromě toho, že je slepé, je i němé!“, říká sarkasticky.

„To ale nemohla vědět!“ dodává Facilitátorka: „Nakolik je laskavá, to se ukázalo ve chvíli, kdy dala přednost tomu zemřít, než zabít prince… Taková zkouška by ji v pohodě domácího prostředí asi nikdy nepotkala.“

 

Οtec víly zpočátku zpochybnil její lásku k princi. Vadí mu mizerné podmínky, ve kterých se jeho dcera rozhodla žít. Že spala na polštáři na zemi. „Nevidím nic velkolepého v jejím chování! Ještě štěstí, že se dočkala aspoň takového konce, s volbami, které udělala, mohla dopadnout ještě hůř! Byla posedlá svým cílem, bez strategie, bez zkušenosti, bez správného úsudku“, říká přísně. „Měla i stinné stránky, vůbec ji nelituju. Byla absolutně lhostejná vůči své rodině! A prince měla jenom jako prostředek  k tomu, po čem toužila, k nesmrtelnosti! Snažila se ho okouzlit. Pokud by princ spadl do jejích sítí a zamiloval se do ní, nedopadlo by to pro něj dobře!“

Matka víly  ji brání: “Milovala ho bezpodmínečně! Mohla propadnout žárlivosti, zlobě a pomstychtivosti, když se princ oženil, ale nedopustila to. Ani ho nezabila, ani se nesnažila zabránit jeho sňatku. Respektovala ho!“

Víla zklamaná ze sebe sama: „Mrzí mě, že nevidíte moje opravdové city! Po ztrátě hlasu jsem ztratila všechno, byla jsem úplně zablokovaná. Sice jsem získala nohy, ale byla jsem sražená na kolena. Jenom jsem čekala, jestli mě princ pochopí! Ale byl to trouba a nepochopil vůbec nic!“

Části Víly se mezi sebou začínají hádat. „Proč jsi dovolila, aby se k nám Princ takhle choval??!!“ 

Matka víly:  „Všechno závisí na sebevědomí. Ve chvíli, kdy se Víla obětovala, ztratila svou podstatu, sama ze sebe udělala nulu. Nezbylo nic, co by si mohl princ zamilovat. Nic mu neposkytovala, žádné impulzy, aby se mohl  od ní něco naučit, aby se i on rozvinul. Prostě se jen stala jeho stínem, všude ho následovala a pouze žila v naději, že ji on ocení.  A přitom on ji měl na háku. Byla to jedna Malá nicka vedle Prince! Jak by ji mohl milovat, když ona nemilovala sama sebe?  Nechala si vyříznout jazyk, svůj ocas, zmrzačila se. To není láska k sobě, i kdyby to dělala proto, aby si splnila sen!“

„Neměl jsem ji na háku, byla to moje kamarádka“, brání se Princ. „Ale byl jsem zmatený, když jsem se probral a viděl jsem tu jinou dívku, zamiloval jsem se do ní. Do Víly jsem nikdy nebyl zamilovaný, přátelil jsem se s ní. Kdybych věděl, jak moc trpí, nikdy bych si ji nepřipustil až tak k tělu!“

Zamilovaná 15ti letá Víla:  „Cítila jsem, že mě miluje a že si mě váží! Ale teď vidím, že jsme byli každý ve svém světě, nemohli bychom se domluvit tak jako tak. Ale měli jsme jeden k druhému velkou důvěru a já se na něj nezlobím. Ničeho nelituju. Jediná věc mě mrzí, a to, že se trápili moji příbuzní. Všechno ostatní bych udělala znovu, úplně stejně. Žila jsem svou lásku naplno a nakonec jsem se setkala i s anděly!“

 

Matka víly: „Cítím výčitky svědomí, že jsem nebyla s ní, abych ji naučila vážit si a užívat si sebe sama. Ona se nikdy nesmířila s životem na dně oceánu, chtěla jinam!“

Facilitátorka: “Víla nelituje toho, co udělala, tak proč by ses měla zatěžovat pocity viny? Raději jí dej svoje požehnání a přijmi její  volbu.“

 

Οtec víly začíná obviňovat babičku (svou matku), že svými historkami popletla hlavu Malé víle, a tak způsobila její neštěstí

Babička se obhajuje: „Jenom jsem jí odpovídala na otázky. Byla tak uzavřená, měla jsem radost, že aspoň takhle komunikuje! Líbilo se mi, jak je okouzlená pohádkami, co jsem jí vyprávěla. Strašně mě to mrzí a stýská se mi po ní, nikdy by mě ani nenapadlo, že od nás odejde. Je to hrozné, když vnučka zemře dřív než já, její babička! Ale necítím se vinná a je mi líto, že to svádíš na mě.  Zlobíš se na všechny ženy od té doby, co ti zemřela manželka! Ale přesto mám pocit, že tu Malá víla pořád je, žije v jiné dimenzi a i kdybychom ji nikdy nepotkali, přeju jí štěstí! Jsem na ni hrdá. Stejně jako na její matku… Možná, že i ona udělala něco podobného…  Jako bychom všechny toužili po nesmrtelné duši… Chápu ale tvůj hněv. Vždycky když tě něco trápí, hledáš viníka, abys ho mohl napadnout. Jsi můj syn, miluji tě a tak tvoje chování přijímám!“

Části víly se hádají mezi sebou, některé tvrdí, že si stojí za tím, co udělaly, jiné své volby litují, mají pocit, že oběť byla zbytečná.

„Když miluješ, vyjadřuješ svoji duši, neobětuješ se!“

„Princ mě měl rád, důvěřovali jsme si a tak jsem nikdy nečekala, že po mně bude chtít, abych držela nevěstě závoj. Tehdy nerespektoval moje city!“

„To byla pocta!“ brání se Princ. „K ničemu sexuálnímu mezi námi nedošlo. Byla jsi moje nejlepší kamarádka, proto jsem tě o to požádal!“  Nakonec, vzhledem k jeho společenskému postavení,  by si stejně nemohl dovolit oženit se s němou dívkou bez minulosti.

Víla zklamaná ze sebe sama  je po těch slovech v depresi.

Facilitátorka: „V jejich vztahu je velká nerovnováha mezi  dáváním a braním, o které však princ netuší, a proto ani nemůže ocenit všechno to, co mu Víla dala. Zachránila mu život, trpěla kvůli němu při každém kroku, a přesto mu tančila, aby ho potěšila. Ve svém kraji byla také princezna, v původu si byli rovní. To všechno ale princ nemohl vědět.“

Princ:  „Jsem jí vděčný, že mě zachránila! Ale o všechno to ostatní jsem jí ani nežádal, ani jsem to nechtěl! Já jsem jí taky věnoval něco drahocenného, svoje přátelství! Teď se mi ale začíná protivit, po všech těch nařčeních, že se kvůli mně obětovala a že jsem to neocenil!“

„Jsi pokrytec!“ zlobí se Víla. „Nevěřím ti, když říkáš, že ses do mě nezamiloval!“

„Proč to nechceš přijmout?“ odpovídá  Princ rozčileně. „Ty věříš, že jsi do mě zamilovaná…! Co to pro tebe znamená zamilovat se?  Já jsem se zamiloval ve chvíli, kdy jsem otevřel oči a nade mnou stála princezna!“ „Myslím si, že prostě nemůžeš pochopit a přijmout tu velkolepost, se kterou jsem jednala, a to, jaká doopravdy jsem“, říká Víla . „Proto volíš jednodušší řešení! Využíváš toho, že se mezi námi nic nestalo, a hraješ si na to, že jsme kamarádi…! Jsem si jistá, že by se náš vztah rozvinul i sexuálně, kdyby se neobjevila ta druhá!“

 

Zamilovaná 15ti letá Víla:  „Já ničeho nelituju! Prožila jsem to naplno! Nečekala jsem, že mi  Princ něco dá. Byla jsem šťastná se svými pocity! Cítila jsem, jak se z dítěte stávám ženou, právě přes tu schopnost se zamilovat.“

„Ty za to můžeš!“ napadá ji Rozzlobená víla , „že jsem dala všechno a nedostala nic! Teď vidím, že to není Princova vina!“

 

Víla zklamaná ze sebe sama: „Připadám si neschopná, nevážím si sama sebe! Musím se postarat o všechny svoje části. Odpustit si, aby konečně přestala ta válka ve mně. A moje rodina mě moc nepodpořila. Spíš mi způsobili dilema, když mi dali nůž, abych zabila toho, koho miluji. Sestry mi způsobily výčitky svědomí tím, že si nechaly ostříhat vlasy. Ani se mě nezeptaly, jestli  se můžu a chci vrátit.“

Matka víly ji utěšuje: „ Podívej se i na ty dobré věci, co jsi udělala! Že jsi Prince nezabila a žes byla ve svých citech opravdová. Kolik odvahy a jakou výdrž jsi měla! Podařilo se ti získat nesmrtelnou duši, aspoň ses k ní přiblížila. Teď už nejsi závislá na manželovi, abys jí mohla dosáhnout.“

 

Οtec víly pozoruje svou dceru v náručí matky a jeho hněv se vytrácí.

Babička se obrací na svého syna a říká mu: „Místo, abys obviňoval mě, si radši přiznej zodpovědnost za to, žes nedokázal s Malou vílou vytvořit vztah, kde by našla porozumění a blízkost.“ A dodává: „Rozčiluj se na Čarodějnici a ne na mě!“

Čarodějnice prohlašuje, že neměla vůči Víle špatné úmysly, jenom jí chtěla pomoct.  Všechno má svoji cenu, a tak muselo děvče zaplatit. Sama však doufala, že to nakonec Víla zvládne.

Babička  přiznává, že i ona měla vždy touhu zjistit, co je nad hladinou moře, co se nachází za horami, co se skrývá nad hvězdami…  „Možná, že  je Čarodějnice moje sestra … kterou jsme si drželi od těla, protože byla velká prospěchářka.“

„Já s vámi nechci mít nic společného!“ odpovídá Čarodějnice. „V samotě a izolaci se rozvinulo moje špatné já. Přidružily se ke mně i jiné zlé bytosti a vybudovala jsem si svoje temné království. Teď je ze mně zloduch!“ Babička si uvědomuje, že Čarodějnici nejspíš ukřivdili. Možná, že získala království na její úkor. Žádá sestru o prominutí. Čarodějnice omluvu přijímá, ale říká, že jí vůbec nezajímá vodní království. Našla si svoje vlastní místo. Přeje Malé víle hodně štěstí, má radost, když ji vidí po boku Dcer vzduchu. Začíná působit laskavě. Prohlašuje ale, že je ve zlobě dobře zabydlená. „Musíš být horší, než jsou ti ostatní, pokud chceš přežít! Kdysi jsem možná byla dobrá, ale to bylo před  300 lety… Teď jsem nebezpečná.“

Babička žehná Malé víle i Čarodějnici. S láskou se s nimi loučí.

Οtec víly říká, že přijímá její volby. Uznává, že jeho dcerka dokázala to, co málokdo. „Mám radost, že ji vidím v blízkosti matky. Zlobil jsem se na svoji ženu, že zemřela a nechala mě tu s dcerami samotného.“

Přicházejí Sestry: „Je nám líto, že jsme ti způsobily výčitky svědomí, nechtěly jsme ti to ztížit. Ale moc jsi nám chyběla, stýskalo se nám. Chtěly jsme, aby ses vrátila. Taky jsme nerozuměli tomu, co hledáš. Byla jsi pro nás ta nejmenší, tak jsme tě chtěli ochránit před nebezpečím. Ale teď taky přijímáme tvé volby a přejeme ti štěstí.“

„Co se týká toho nože, co ti daly sestry“, ozývá se Čarodějnice, „byl to pro tebe jediný způsob, jak se zachránit  – buď se vrátit domů, nebo postoupit k Dcerám vzduchu!“

Víla se cítí čím dál lépe, je spokojená. Všechny její části se spojují do celku a plná lásky se loučí se svými příbuznými. Pak spolu s matkou odcházejí.

Princ s manželkou  se na ni láskyplně dívají a klaní se před šlechetností její duše.

 

V závěrečném kruhu se dělíme o své dojmy:

„Když chceš změnit svět, musíš zaplatit. A to, bohužel, přináší bolest.“ konstatuje zástupce Čarodějnice.

Zástupkyně Matky říká: „Zabolelo mě, že dcerka odešla z domova s tak nedostatečným vybavením, ale je mi jasné, že kdyby čekala, až bude úplně připravená, asi by nikdy neodešla. Taky si znovu uvědomuji, že to nemáme nikdy vzdávat, protože nevíme, co se skrývá za záhybem cesty. Někdy to, co vypadá jako prohra-konec, může být nový začátek.“

 

 

Závěrem                O “šťastných koncích”

Ηappy endem příběhu o Malé mořské víle není sňatek s princem, ale to, že se přiblížila naplnění své touhy po nesmrtelné duši. Přestala být závislá na vnějších podmínkách, na rozhodnutí prince. Její vlastní láska ji proměnila.

Víla toužila poznat lásku a objevit nové světy. Odvážila se vystoupit ze známého, bezpečného prostředí a prožít nevídané věci. Neobyčejné, mimořádné zkušenosti samy o sobě dávají životu smysl.

Existovala jiná cesta?

Ne, i kdyby Prince zabila, nemohla by se vrátit zpět do své rodiny, jako dítě. Nic nezůstalo stejné, jako to bylo dřív. Změnila se…

Mohli by žít šťastni s Princem?

To je dost nepravděpodobné, protože pocházeli z úplně jiných světů. Především však proto, že spolu nemohli komunikovat a že v jejich vztahu chyběla rovnocennost. Princ neznal její původ, a tak si nemohl vážit ani jejího světa, ani oběti, kterou učinila. Navíc tu byla velká nerovnováha v dávání a braní. Víla mu věnovala maximum už tím, že mu zachránila život. Všechny ostatní oběti, které přinášela, aby mohli být spolu (ztráta hlasu, bolest na každém kroku atd.), jen dál zvyšovaly Princův dluh vůči ní. A ten dluh by se časem stal neúnosným. Princ by to nevydržel. Podvědomě by cítil závazek a vinu, kterou by pravděpodobně proměnil v hněv.