1. konstelace (květen 2020)      „Κentaurovy  vnitřní hlasy  aneb  Óda na Ego“

Jako první se v konstelaci ozvala Cheironova matka Filyra. Byla velmi dojatá, že se jejímu dítěti podařilo přežít a stát se tak úžasnou bytostí. Objasnila, že bůh Apollon není „skutečná osoba“, ale neviditelná přítomnost lásky, světla. „Cítím hlubokou vděčnost, že se ujal mého syna. A taky cítím potřebu se omluvit. A to přes to, že jsem mu byla vždycky nablízku, neustále jsem ho sledovala a inspirovala. Měli jsme duševní spojení. To já jsem mu tichounce šeptala tajemství o léčivých vlastnostech bylin. Já, dcera Oceánu, jsem bývala éterickou bytostí, ale pak jsem se náhle uzemnila. Jako strom jsem získala pevný kmen a silné kořeny. Spojila jsem se se Zemí a otevřela jsem se Nebi a světlu, které z něj přichází. Každé jaro jsem rodila květy a šířila kolem sebe jejich vůni. Zpočátku jsem měla pocit selhání. A navíc jsem se cítila zraněná Kronem. Nechtěla jsem se stát matkou! Ne v tom období, ne takovým způsobem! Ale nakonec ta bolest zesládla a já jsem se smířila. Jsem šťastná, že se můj syn nestal divokým, zlým, pomstychtivým kentaurem, ale dokázal své prožitky proměnit v soucit. To mě moc dojímá!“ řekla se slzami v očích.

Potom se, téměř současně, objevily dva archetypální aspekty Cheiróna: Kůň (v řečtině A-logo = bytost bez řeči, bez logiky), jenž zosobňoval jeho instinkty a pudy, a jako druhý, jeho Intelekt. Žádná z těchto částí se necítila zraněná a měly mezi sebou výbornou komunikaci.

Mladý Cheirón-kůň řekl, že se cítí plný energie, síly a svěžesti. Ale dělá mu potíže to vyjádřit slovy. „Běhám po lesích a všechno to tu znám, každý strom, rostlinu, zvíře. A vůbec se necítím opuštěný nebo zraněný. Všechno se stalo přesně tak, jak se mělo stát, abych se mohl učit přímo od Apollóna.“ Na otázku, zda bůh byl mimo něj nebo uvnitř, odpověděl: „Apollón probouzel to, co už bylo ve mně. Dával tomu tvar. Učil mě prostřednictvím různých vhledů a uvědomění, která přicházela, když jsem pozoroval přírodu.“

Ale Filyra jakoby nevnímala jeho slova… „Já jsem vyrostla ve velké rodině, s rodiči a mnoha sestrami. Bojím se, jestli jsem ti neublížila tím, že jsem měla problém tě přijmout. Jestli nemáš nějaká traumata z toho, že jsi byl opuštěn a sám! Mnozí věří, že to byl důvod, proč jsi cítil potřebu pomáhat a uzdravovat ostatní, abys vyléčil svá vlastní zranění a dal svému životu smysl.“ řekla soucitně.

„To je mentální konstrukce v hlavách smrtelníků!“ zasmál se Cheirón-kůň.  „Jsem život, který pokračuje a prožívá sám sebe skrze všechna stvoření. Sama Příroda je moje matka, a tak jsem se nikdy necítil opuštěný.“

Zralý Cheirón-intelekt dodal: „Ani já se necítím zraněný. Jsem zralý a znám své poslání. Dokázal jsem skvěle propojit oba své přirozené aspekty, divokost pudů i vrozenou moudrost. Vážím si Apollóna a miluji ho. On je tím denním světlem, které dává život. Každého svého žáka jsem se snažil nejprve přečíst, poznat do hloubky, dříve než jsem ho začal učit.“ Na otázku, zda byla bolest ze zranění šípem jediným důvodem, proč si přál zemřít, nebo jestli už byl unavený životem, řekl, že se cítí životem naplněn. Souhlasil, že už byl trochu unavený, neměl se na co těšit, jakoby už nebylo nic, co by nikdy předtím nezažil. „Cítil jsem smutek, když jsem pozoroval své žáky vyrůstat, rozvíjet talenty, krásu, důvtip a sílu a pak… umírat! Vím, že život probíhá v cyklech, které se uzavírají a v určitém okamžiku jsem zatoužil, aby se uzavřel i ten můj. Má nesmrtelnost mě unavila…“

Po několika minutách ticha se ozval dosud neznámý hlas, část Cheiróna, která pochybovala sama o sobě. Zpochybňovala svou schopnost sebeléčení a do určité míry i úspěchy při léčení jiných lidí:

„Nezdá se mi, že mám takové nadání a obratnost, jakou mi přisuzujete. Nevěřím si. Není možné, abych byl znalcem v tolika oborech a abych byl tak dokonalý! Je možné, že dokážu vyléčit jiné, ale sám sebe nemohu. A moje smrt to jenom potvrzuje!“

Jeho matka Filyra, plná úzkosti a pocitů viny, mu skáče do řeči: „Za to můžu určitě já, že o sobě pochybuješ! Já jsem to způsobila tím, že jsem ti nebyla nablízku!“

„To si nemyslím!“, odpovědělo Cheirónovo Ego. „Necítím se odmítnutý od tebe. Ale prostě nedokážu důvěřovat vlastním rukám! Věřím, že jsem schopen předat své vědomosti, ale ne je uplatnit sám pro sebe. Když učím své žáky, jsem sebevědomý a věřím si. Ale jako bych si nebyl jistý tím, že jsem schopen uzdravit sebe. Nepřijímám se.“

„To je pokora!“ uklidňuje ho Filyra. „Díky ní můžeš učit umírněnost, rovnováhu a harmonii. Nelze mít jenom úspěchy! Když současně vidíš i selhání, stáváš se objektivním a vnímáš život jako magickou hru, ve které je obsaženo všechno. Já už jsem překonala svůj počáteční šok a pocity viny. Teď mě zaplavuje hrdost. Jsem tebou tak nadšená! Obdivuji to, co jsi i to, co děláš. Miluji tě!“

 „Tvoje slova se mě nedotýkají. Vím, že mě miluješ, ale nemyslím si, že jsem hoden lásky.“ odpovědělo jí Cheirónovo Ego.

Filyra stojí mlčky zaposlouchaná do jakéhosi hlasu, který se ozývá z hloubky její duše. Pak si najednou uvědomí: „Vždyť já jsem tě nikdy neopustila! Ani na chvíli! Mé listy, mé větve, moje vůně byly vždy okolo tebe. Cítil jsi to?“ Její hlas se zatřásl napětím. 

„Já jsem to cítil!“ odpověděl něžně Mladý Cheirón-kůň.

„Tuhle svoji část vůbec nepoznávám!“ říká Cheirónovo Ego směrem ke své ne-logické podstatě, k Cheirónu-koni.  „Necítím ani trauma, ani odmítnutí matkou. A neuvědomuji si žádnou negativní emoci. Mám jiný problém, vůbec necítím své ruce. Jakoby mi nepatřily!“

 „Není to třeba tak, že se nad nimi vzdáváš kontroly a necháváš Apollóna, aby svým světlem léčil skrze tebe?“ zeptala se se zájmem Filyra.

„Opravdu,“ potvrdily  obě archetypální části. „Nedělám to já, stává se to skrze mě! Stávám se prostředníkem, kanálem pro Apollónovo světlo. Tak můžu zacelovat trhliny v aurách zraněných.“ (kent-aur = ten, jenž vyšívá, spravuje auru).

„Díky své pokoře, díky tomu, že si připustíš myšlenku to já nedokážu, umožňuješ aby došlo k zázraku vyléčení! Kdybys řekl: Já to udělám! stál bys v cestě božímu zásahu. Aniž si to uvědomuješ, jednáš na základě svých instinktů, své vrozené moudrosti, kde jsou uloženy všechny informace dané od bohů.“ promlouval Zralý Cheirón-intelekt směrem k Egu. „Nakonec jsem se rozhodl odložit svou božskou přirozenost, svou nesmrtelnost, abych prožil lidský úděl. Abych okusil i tu druhou, temnou stránku života, smrt.“

Cheirónovo Ego: „Já jsem se vůbec nechtěl stát smrtelným! Chtěl jsem vyléčit své tělo, ale nedokázal jsem to!“

„A já jsem nikdy nezemřel! Pořád cválám v lesích a houštinách Pélia!“ zasmál se Cheirón-kůň.

„Ani já jsem ve skutečnosti nezemřel, jen jsem přešel do jiné reality, do té lidské. Raduji se, trpím a rozvíjím se skrze lidské tvory!“ doplnil Cheirón-intelekt. „Uzdravení je volba! Stejně tak, jako je volba cítit se zraněný! Uzdravení, podobně jako smrt, je jen přechod do jiné situace. Přestože už nemám stejnou fyzickou podobu, dvě paže a čtyři nohy, nacházím se v každém nemocném a trpícím, který se rozhodne léčit své neduhy a následuje něco z toho, co jsem učil.“

Cheirónovo Ego „Ale co když jsem nikoho nevyléčil? Co když se nakonec uzdravili sami a já pouze získal slávu? Třeba jsem je jenom popíchl, ale vyléčili se sami..!“

Filyra mu připomněla, že na svých zraněných a nemocných pacientech prováděl chirurgické zákroky a používal léčivé byliny, a tak velkou měrou přispěl k podpoře jejich sebeuzdravujících schopností. Intelekt  měl obdobný názor, ale doplnil ho slovy: „Ano, ale fungovalo to jenom pro ty, kteří se opravdu chtěli uzdravit, pro ty, co si přáli žít.“

„Proč ale nemůžu věřit tomu, že bych byl schopný vyléčit sám sebe?“ zachmuřilo se Ego nad nevyjasněnou, palčivou otázkou.

„Tvoje ostatní části nevnímají tvé zranění, možná proto. Jak můžeš vyléčit něco, co pro tebe neexistuje?“ zamyslela se Filyra. Cheirón-intelekt  prohlásil: „Já věřím ve svoji schopnost se vyléčit, ale dávám přednost tomu odejít. Je to otázka volby. Ačkoliv cítím malé váhání, závan nejistoty z neznáma. Ale ta nesmrtelnost už mě začíná dusit.“

Pak se do diskuze se zapojila další kentaurova část, Cheirón-otec. Nejprve opěvoval  krásy věčného života, kdy pomocí svého umu a schopností léčit vychovával skvělé  hrdiny. „Vím, co je mým posláním a naplňuji ho! Ale tíží mě, že i když se mi podaří mé přátele uzdravit, nemůžu je učinit nesmrtelnými, a tak je dřív nebo později ztratím! Šíp, který mi proklál nohu (a srazil mě na kolena) symbolizuje všechny moje ztráty. I vyhubení kentaurů. Svoji víru jsem ztratil, když jsem přišel o svou dceru!“ prohlásil zdrceně. „Cyklus dávání nikdy nekončí. Vždy přicházejí noví a noví žáci. A mé znalosti se stále rozšiřovaly a prohlubovaly, neboť s každým žákem se otvíral nový svět. Kvůli své dceři jsem chtěl zakusit smrtelnost!“

Okyrroé (v češtině Rychlý proud nebo tok, fast flow), Cheirónova dcera, která předpověděla jeho smrt: „Chápu otce, že se na mě rozzlobil, považoval má slova za neúctu a rouhání. Vím, jak moc mě miloval, byla jsem jeho poklad. Byla jsem nymfa, kněžka zasvěcená bohyni Artemis, ale zamilovala jsem se do boha Aiola. Moje proměna v klisnu je symbolem změny v mém životě, přechodu do nové vývojové etapy. Můj děda Kronos, který polykal své děti, zosobňuje konzervatismus a patriarchát. Cheirón si zvolil smrtelný úděl protože pochopil, že ani jako nesmrtelní nemůžeme mít kontrolu nad životem, nová doba přináší nová zranění, nová traumata, se kterými si nedokážeme poradit, přesahují nás.“ 

Cheirón-intelekt  dodal: „Stejně tak, jako přicházejí noví žáci, rodí se i noví léčitelé a učitelé. Ostatně, ty role jsou proměnlivé, žák se stává učitelem svého učitele. A z nesmrtelnosti do smrtelnosti přecházíš stejně jako žák do nové školy, rozechvělý zvědavostí, touhou i nejistotou z neznáma. Také branou smrti můžeš projít pouze jako žák, nikdy ne jako učitel, i kdybys byl nejmoudřejší bytostí na světě!“

Okyrroé  láskyplně objala  Cheirónovo Ego a řekla, že její otec byl vynikajícím léčitelem, i když to sám zpochybňuje. „Dáváš mi sílu! To, co se nepodaří mně, dokážeš ty!“ něžně odpovědělo Cheirónovo Ego své dceři.

Také oba archetypální aspekty (Mladý Cheirón-kůň a Zralý Cheirón-intelekt) se držely v objetí. „Navzdory smrti našeho fyzického těla stále žijeme, cítíme celistvost a naplnění. Přetrváváme jako stálé, nedotčené, věčné hodnoty, daleko od problémů lidských vztahů a zmatených emocí.“

 „Zatímco my, smrtelní, právě díky našim vztahům a emocím, procházíme procesem hledání, nacházení a tvoření sebe sama. To je přesně ten rozdíl mezi námi.“ doplnila Okyrroé.

Mladý Cheirón-kůň se podíval do očí své matky Filyry a pravil: „Nechala jsi mě vyrůstat samotného, a tak jsem se naučil důvěřovat přírodě, Apollónovi – dennímu světlu a sám sobě. Své intuici, že to, co cítím, je pravda! Kdybys byla neustále po mém boku, řídila bys mě a usměrňovala, a tak bys mě omezovala. Poslouchal bych tebe a ne své vnitřní božské světlo.“

„Mně se stýskalo po tvém pohlazení!“ přiznal Cheirón-intelekt. „Byl jsem napojen na něco vyššího, dostával jsem dostatek energie a vhledů a stal jsem se nezávislým, ale postrádal jsem lidský kontakt.“

Pak se objevil Hérakles, hrdina nesoucí vinu muže – pachatele, proslulý uměním bojovat a schopností nikdy neminout svůj cíl. Síla a houževnatost, se kterou se snaží uskutečnit svá přání, mohou způsobit lidem, které miluje, velmi bolestivé rány. Hérakles promluvil hlasem plným smutku a lítosti nad tragickou nehodou. Řekl, že nechtěl Cheirónovi ublížit, nechtěl ho zranit. Obviňoval se za svou nešťastnou střelbu… 

„Mělo se to stát,“ odpověděly obě Cheirónovy archetypální části. A Cheirón-otec si přisadil: „Já jsem tvůj šíp přivítal. Cítil jsem se mizerně, jako bych svou dceru potrestal za slova věštby. A plný výčitek svědomí jsem zatoužil po smrtelnosti, aby se její slova naplnila. Ve skutečnosti mě netrefil šíp, to já jsem se strefil, stál jsem v pravou chvíli na pravém místě… A vybral jsem si Hérakla, chtěl jsem, aby se to stalo jeho rukou.“

„To je zrada!“ vykřiklo na protest Cheirónovo Ego. „Já jsem nechtěl zemřít! Ne dřív, než se smířím se sebou, než v sebe uvěřím! Chci vědět: Zemřel jsem, protože jsem si to vybral, nebo proto, že jsem se nedokázal vyléčit? Nechci odejít bez odpovědi na  tuhle otázku!“

Okyrroé se zachmuřila: „Bylo by lepší, kdybych to otci neřekla! Bylo to rouhání, zneužití mého věšteckého nadání! Překročila jsem povolenou hranici… Byl v tom kus arogance… Ale nemyslela jsem to tak! Řekla jsem mu to s láskou! Byla jsem spontánní, jako jsou všechny amazonky!“

„Správně jsi věštila! Nepochybuj o sobě!“ odpověděli současně Cheirón-kůň a Cheirón-intelekt. Tyto dva archetypy promlouvaly jakoby z jiné úrovně. Přestože plně podporovaly svou dceru, byly od ní poměrně vzdáleny. Zatímco jeho Ego s ní bylo v těsném spojení. Dcera – Cheironovo pokračování – mu ukazovala nové pravdy.

Pak promluvil bůh Kronos (Saturn): „To, že polykám své děti, neznamená, že je zabíjím, pouze to že je nenechávám jednat samostatně, vládnout. Zůstávají v mém břiše, závislé na mých rozhodnutích, ovlivněné mými postoji.“

Při těch slovech se Okyrroé začala dusit. „Tuhnou mi strachy záda! Kronos tě přivede do života, ale nedovolí ti ho žít jak ty chceš! Naštěstí existuje i ženský princip, Rhea, díky ní můžu trochu dýchat. Jsem ráda, že jsem žena! A chápu babičku Filyru, že se tolik vylekala! “

Filyra: „Bývala jsem éterická bytost, nymfa, která se starala jen o své pocity, o básně, parfémy, nádherné květiny a jejich vonný dech. Byla jsem ve svém aromatickém světě úplně mimo čas… A najednou se objevil Kronos (chronos znamená řecky čas) a polapil mě, připomněl mi, že roky plynou… (slovo viastika v řečtině znamená jak byla jsem znásilněna, tak i spěchala jsem). Nebyla jsem připravená stát se matkou, byla to pro mne nečekaná zátěž. Pro nymfu, která se dosud zabývala jenom sama sebou a potěšením z přírodních krás, není vůbec snadné, aby veškerou svoji pozornost upřela na děťátko.“ řekla omluvně. A potom se otočila směrem, kde stál Kronos: „Vím, že se to muselo stát, ale pořád je pro mne těžké to přijmout! Zbavil si mě nevinnosti, a to proti mé vůli! Přinutil jsi mě stát se tím, čím mi bylo předurčeno se stát, a čím bych se bez tvého přičinění nikdy nestala. Jsi nutnost, nad kterou nemám žádnou kontrolu. Tak, jako dívka nemůže ovlivnit svou první menstruaci. Zosobňuješ všechno, co mne přesahuje a mně nezbývá než se sklonit. Ještě necítím sladkost, kterou přináší přijetí, pocit Rádo se stalo!  To bych mohla říct svému synovi. Tobě to říct je mi zatěžko! Nijak tě nesoudím, jsi něco mnohem vyššího než já. Jsi bůh, jsi samotný řád věcí…“  

Pro Okyrroé bylo taky těžké přijmout Krona: „Dává život, ale pod podmínkou! Ne ve svobodě!“ Byla plná hněvu vůči autoritám. Nakonec ale řekla: „Vážím si Krona, představuje zákon! A všechno to, co nevím…!“

Obě Cheirónovy archetypální stránky ke Kronovy cítily respekt, ne strach. „Ještě štěstí, že jsi mě nespolkl, když jsem byl ještě maličký kentauřík!“ zasmál se Cheirón-kůň.

Okyrroé si uvědomila, že její proměna na klisnu (ať už zásahem Dia nebo Cheiróna), a to dokonce na Dobrou klisnu, neznamená trest. Možná to byl jenom symbol otevření se sexualitě a emocím. Její dar věštit ji učinil jednostrannou. Veškerá její energie byla zaměřena na duchovní hledání. Prožitím své „koňské-zvířecí“ přirozenosti se mohla stát celistvou bytostí.

Nakonec i Filyra přijala Krona se slovy: „Jsem na syna tak hrdá, že nemohu nepřijmout i jeho otce. Mé srdce je plné radosti a vděku!“ 

V závěrečném kruhu  se dělíme o své dojmy:

Ohledně Cheirónova dilematu, zda opravdu léčí nebo jen přihlíží, jak se nemocní sami uzdravují, jsme se shodli na tom, že je třeba obojí současně. Aby léčba proběhla zdárně, jsou nutné jako odborné znalosti a zkušenosti, tak i víra a psychická síla terapeuta i nemocného. Optimismus a vitalita lékaře-léčitele motivují pacienta. Dodávají mu sílu a moc aby mohl překonat ne-moc. Pokud mají být výsledky léčby úspěšné a trvalé, je potřeba, aby pacient miloval svůj život a sám sebe.

Miluji sebe, své tělo i svou duši je právě to instinktivní „chci žít!“

Ego, obraz sebe sama, vzniká jako součást mysli. (Slovo ego znamená česky já). Ego často kritizuje a zpochybňuje naše jednání či výsledky. Čím větší má někdo úspěchy, tím více se (v rámci udržení rovnováhy) objevují pochybnosti, a tak nás chrání před arogancí a pýchou. Takové „sebe-pochyby“, které se projevují postojem „Ano, vyléčil jsem je, ale udělal jsem to opravdu já?“ jsou výrazem pokory. Byla to kompenzace, kterou věhlasný terapeut nutně potřeboval k tomu, aby se vyrovnal s nekritickým obdivem a nadšeným zbožňováním svých žáků a příznivců.

Potřebujeme věřit, že jsme zraněni (což prožívá Ego), abychom měli motivaci se léčit. Musíme uvěřit v existenci zranění, abychom měli motivaci léčit jiné. V dimenzi, ve které se pohybují archetypy, se žádné zranění neobjevuje. Vše je vnímáno jako dokonalé.

Čas je veličina, která se týká pouze smrtelných. V krajinách nesmrtelných čas neplyne, a tak nemůže dojít k tomu, aby „nastala hodina“ odejít nebo „uzavřít cyklus“. 

Je obdivuhodné, jak dokázal tento osamělý kentaur vytvořit tak významné a proslulé středisko pro výcvik a terapii, kde se muži proměňovali v hrdiny. Cheirón do sebe nechával proudit sluneční světlo. Pozoroval přírodu i sebe sama, a tak se poznával a přijímal. A to je základní podmínka pro jakoukoliv terapii, nevyžadovat od sebe, abychom byli něčím, co nejsme a nikdy nemůžeme být. (K čemuž nás často nabádá naše temná stránka Ega). Cheirón si uvědomoval svou dvojí přirozenost a respektoval ji. Nic v sobě nezkoušel potlačit. Proto je velkou inspirací. Nejen pro všechny znalosti a úspěchy, které měl, ale pro jeho samotný postoj.

Proměna víly ve strom symbolizuje přeměnu ženy, kdy se z dívky stane matkou. Zakoření, aby se napojila na Matku Zem, a ztratí tak svobodu pohybovat se „lehkovážně“. Rozprostře své větve, aby poskytla ochranu a stín. Zvedne hlavu vysoko do Nebe, aby čerpala sílu. Kvete a štědře rozdává svou krásu a vůni a později i své plody.

Shrnutí:

Na začátku byl Chaos, z něhož se zrodili Nebe (Uranos) a  Země (Gaia), mužský a ženský božský princip. Jedním z jejich potomků byl titán Kronos, který svého otce vykastroval a svrhl z trůnu. Ze strachu, aby ho nepotkal stejný osud, polykal své děti hned, jak se narodily. Jeho manželkou a sestrou byla Rhea (Její jméno je odvozené od slova proud, tok). Rhea a Kronos, neboli proud času doplnily základní předpoklady vytvořené Nebem a Zemí, potřebné pro život lidí.

Kronos – čas je základní hodnota, bez které bychom nemohli rozvinout koncept nesmrtelnosti.

Mýtus je poetické vyjádření postojů a názorů starověkých lidí ve vztahu k životu a k vesmíru. Je to snaha pomocí fantazie zachytit a popsat jevy, které pozorovali a pokoušeli se pochopit.

Díky konstelaci jsme nasáli trochu starořeckého ducha. Jak v těch dávných dobách vnímali život, nemoce, uzdravení a boží přítomnost či zásah. V mýtu o Cheirónovi je skryto mnoho symbolů. Jen do několika mála z nich se nám podařilo nahlédnout a trochu jim porozumět… Řada dalších aspektů mýtu nám zůstala zatím zahalena. Například, jaké je tajemství jedovaté krve Hydry? Jaký je Cheironův vztah s Prometheem? Jaké další výklady jsou skryty ve jméně moudrého kentaura? Je odvozeno ze základu cheir, χείρ = ruka, neboť léčil rukama? Slovo cheiron ve starořečtině znamená také horší. Nikoliv nejhorší, to je cheiristos. (κακός = zlý, špatný, χείρων = horší, χείριστος = nejhorší). Proč byl Cheiron horší než ostatní? Protože byl napůl člověk, napůl zvíře? Protože to na něm bylo vidět? Zatímco všichni ostatní máme stejnou podstatu, ale je skrytá pod nánosem společenských pravidel a tak není na první pohled znatelná… Protože jeho početí vzniklo díky znásilnění? A nebo to vlastně ani nebylo znásilnění…?

(Už se moc těším na další konstelace této zajímavé báje a na nové informace, které přinesou…!)

Ohledně Cheirónova „intelektu”: slovo Intelekt jsem použila namísto slova dianoia, což je starořecké slovo značící boží mysl, jsou v něm obsažena dvě slova: noos=mysl a jméno boha Dia. V novořečtině se nadále používá, ve stejném významu, jako intelekt: schopnost přemýšlet, srovnávat, usuzovat, logicky odvozovat a tvořit abstraktní obrazy.

Nejzajímavější vhledy přineslo zastoupení Ega. Jako Ego vnímám obraz, ideu člověka o tom, kdo je a jaký by měl být.

Οtevřel se nám nový pohled na ego, jako na něco výlučně lidského. Zvíře nemá ego, neodděluje sebe samo od přírody. Bůh nemá ego. Je vším. Nepochybuje o sobě, neboť je „vševědoucí”. Jen člověk má ten obdivuhodný nástroj, tolik vynášený do nebe a současně tolik zatracovaný: Ego, představu o sobě samém. Nástroj blahodárný i zkázonosný. To je údělem všech nástrojů od nepaměti, od prvního nože, který se v rukou uživatele může z praktického pomocníka stát kudlou v zádech…

Díky pochybnostem, díky myšlence, že by mohl, nebo dokonce že by měl být lepší, získává člověk motivaci a snahu se vyvíjet a zdokonalovat. (To, jak je užitečné ego neztratit, si snadno uvědomíme, když pozorujeme např. někoho s Alzheimerovou chorobou…)

Podstata Ega je smrtelná. Zatímco instinkt a intelekt žijí dál, jsou předávány budoucím generacím. A přesto bylo ego jediná část, která nechtěla zemřít! Kentaurovo Ego je jeho lidský prvek. Právě to ho dělá přístupného „smrtelníkům“.

Pro ostatní části Cheiróna (Kůň, Intelekt a Otec) bylo jeho Ego naprosto neznámé, zpočátku ho ani neviděli. Jeho dcera Okyrroé ho však dobře znala, měla k němu blízko a zahrnovala ho láskou a porozuměním. Po její věštbě, že nesmrtelný otec zemře, byl kentaur šokován a rozhněval se. Slova dcery mu zněla jako kletba. Okyrroé (Rychlý tok) se vyvíjela příliš rychle, zatímco on začal ve své nesmrtelnosti stagnovat. A po její proměně na klisnu, kterou vnímal jako ztrátu, zatoužil mít osud smrtelníka, aby mohl následovat ji i všechny své oblíbené hrdiny, které vychoval a dělil se s nimi o své znalosti, moudrost a lásku.

Přicházíme na svět každý „sám“ a snažíme si najít vlastní cestu v „zarostlých lesích Pélia“. Rodíme se jako kentauři, máme instinkt a intelekt, dvě prasíly, které máme za úkol uvést do rovnováhy. Nejsme ani zvířata, ani bozi. Jsme zvířata a bozi současně. Je možné abychom se stali nesmrtelnými? V podmínkách kde Kronos-Čas polyká své děti a nedává jim dost prostoru vládnout…?

Ano, ale jedině tehdy, když se tento Čas spojí s líbeznou nadčasovou vůní „psaní, uzdravování a krásy”, i kdyby to bylo proti její vůli, neboť se nechce nechat spoutat do rolí, které ji nutí nést odpovědnost, jen tak se může narodit člověk nesmrtelný. Člověk, který žije i po své smrti. Žije v tom, co po sobě zanechal, co vytvořil právě díky svému egu, díky touze dát svému životu smysl, díky vnímání křivdy, vášní, bolesti, ale také potřebě napravovat a uzdravovat.