Už je to vážně 7 let!?!! To mi připomíná, že mám časté sedmileté životní cykly: 7 let v Jedličkově ústavu v Praze, 3,5 letý program pro výuku postižených mladistvých na Korfu, 7 let v úžasné Montessori školce a právě se přehupuji do 21. roku soukromé psychoterapeutické praxe… To to utíká! 🙂
Jak vznikly texty „Kalli radí“? V roce 2013 mě požádaly dvě kamarádky, které vytvořily stránky www.cesivrecku.cz, abych odpovídala na dotazy Češek a Slovenek, které se přestěhovaly do Řecka a potýkají se tu s různými problémy. Vzpomněli jsme si na rubriku psychoterapeutky Jiřiny Hanušové v časopisu Mladý svět „teta Sally radí“, populární v dobách našeho mládí. Tak se zrodil nápad vytvořit „Kalli radí“.
Jenže časy se mění… Časopis Mladý svět zestárl a přestal vycházet. Tetu Sally, která v něm pravidelně radila, už si málokdo pamatuje. Stránka www.cesivrecku přešla do jiných rukou a pozvolna došlo i k dalším změnám. Do spolupráce a komunikace mezi kamarádkami vpluly intervaly ticha a vzdálenost. Díky internetu vznikla řada skupin a fór, kde se lidi vzájemně podporují, a přestaly docházet dotazy. A já jsem si nedávno uvědomila, že nemá cenu šťouchat do něčeho, co se nehýbe…
A taky jsem přišla na jednu zajímavou věc. Zjistila jsem, že ta Kalli, co „radí“ je jenom jedna moje malá část. Někdy si s ní povídám. Je dost citlivá, vnímavá, strašně ráda lidem pomáhá, ale je tak trochu neurotická. Bojí se, aby někdy náhodou neudělala chybu. Bojí se někomu ublížit. Chvilkami je mi jí docela líto. Není to snadné takhle žít. Já už to mám ve svém životě zpracované a dovedu si nastavit hranice. Ale milá „Kalli radí“ je v tom ještě až po uši. Desetkrát si pročítá každou větu, co napíše, některé odpovědi jí trvaly měsíc, než to dala do kupy. Hlavně, aby na něco nezapomněla, hlavně aby nenapsala něco zraňujícího!!
Byla hodně opatrná… A víte co? Ona se necítila dobře s tím postojem „rádce“. Koukněte, co je napsáno v úvodu „Kalli radí“: Radit je ošemetná věc. Jak píše Tolkien v Pánu Prstenů: „Rada je nebezpečný dar i od moudrého moudrému“. Někomu pomůže, jiného zabolí, když se třeba dotkne nějakého bolavého místa. Vemte si z toho jen to, co vás posílí. A nezapomínejte, že každá „rada“ je názor, nikoliv fakt. Nakonec i ten nápad se jménem rubriky „Kalli radí“ byl sice dobrý, ale ne její…
Jinak je ta moje podosobnost „Kalli radí“ celkem v pohodě, takové dobračisko, co všeho nechá a sedne si k počítači, aby sesumírovala odpověď. A s jejími názory souhlasím. Jenže jsem zjistila, že mě po literární stránce brzdí, ten její perfekcionismus, ta opatrná upjatost. Jak pořád nade vším přemýšlí a analyzuje, tak úplně ztrácí lehkost a hravost. A tu já přece mám! Já vím, že dokážu psát spontánněji a s větší fantazií. Netoužím psát šroubované vědecké práce, kde bude všechno desetkrát prověřené!
Takže tu hodňoučkou a starostmi sešněrovanou „Kalli radí“ prostě zruším. Konec. Šlus…
Jestli je mi to líto? Ani moc ne. Jsem ráda za tu zkušenost. Že jsem se do toho tak nadchla a spoustu věcí jsem si díky tomu uvědomila. Nakoukla do osudů lidí, kteří mi s důvěrou otevřeli srdce a já zase jim, spolu s myslí. Jsem vděčná za inspiraci, která nejspíš přijde, když chceš inspirovat druhé. A celkově, bylo to všechno moc fajn.
A co teď? Co kdyby náhodou někdo poslal nějaký dotaz? Tak to by bylo vcelku príma. Můžeme začít s něčím novým… Co třeba „Zamyšlení s Kalli“? Nebo „Povídání s Kalli“?
Takže „Kalli radí“ je mrtvá – ať žije „Povídání s Kalli“! 🙂