Na semináři o ”Neúprosném plynutí času” jsme zpracovávali různá témata, jako např. potíže s dodržováním termínů, odkládání na poslední chvíli, loudání, nedochvilnost, pocit nedostatku času, strach, že nestačíme uskutečnit nějaké touhy (sňatek, dítě) nebo dokončit svoje plány, neochotu přiznat si známky času na našem vzhledu, strach ze stáří aj. Poslední konstelace byla symbolická a na všechny zapůsobila hlubokým dojmem.
Tématem byl pocit frustrace z věčného nedostatku času, který vznikal kvůli neustálým, nově vznikajícím povinnostem. Dále pak obavy z budoucnosti. Ne přímo strach ze smrti, ale spíš strach ze ztráty síly, z nemohoucnosti.
Klient si vybral svého zástupce (označíme ho jako “Člověk”) a další čtyři osoby, které zastupovaly následující pojmy: Jeho strach, Čas, Konec času (Smrt) a Nekonečno/Věčnost. Klient rozestavěl osoby tak, jak to cítil: postavil je všechny do kruhu ve výše uvedeném pořadí. Strach byl trochu blíž ke středu kruhu.
Nějakou dobu stáli všichni jako strnulí, bez pohybu. Pak se otočil Konec času na svém místě zády ke kruhu a díval se na zeď, kde byla knihovna.
Strach stál mezi Člověkem a Časem. Byl klidný a cítil, že je pro svého Člověka užitečný. “Jsem tvůrčí!” zdůraznil. “Jsem tu abych ho mobilizoval a chránil. Mým zájmem je, aby mě člověk viděl, aby přijímal moje zprávy a využíval je.“
Člověk prohlásil, že cítí v tom kruhu smutek. “Můj smutek způsobují vztahy mezi Koncem, Časem, Strachem a Nekonečnem, tak jak je vidím z mého zorného úhlu”. Otočil se směrem k Nekonečnu/Věčnosti a řekl: “Strach a Nekonečno jsou mi nějak bližší. Čas na mě nijak netlačí, nestresuje mě. Konec mě láká, i když ho z mého místa ještě nevidím. Láká mě, že projdu skrze Konec času (Smrt) a potkám Věčnost.” Po chvíli poodstoupí ven z kruhu a sleduje ostatní. Cítí klid. Z této perspektivy už mu vztahy mezi ostatními nepřinášejí smutek. Přesto je však obraz statický, nehybný. Navíc mu Strach zakrývá pohled na Nekonečno/Věčnost.
“Čas neexistuje, ani Smrt!” praví Nekonečno/Věčnost. S obtížemi hledá slova, říká, že je nesmírně těžké slovy vyjádřit ten nadpozemský pocit, který ho zaplavil. “Jsem samotné bytí!”
Po těchto slovech se Čas pohnul a začal chodit, v pravidelném rytmu po obvodu původního kruhu. “Jsem pohyb. Energii pohybu měříme v časových jednotkách… Země je neustále v pohybu, točí se okolo své osy a okolo slunce. A lidé, aby si mohli lépe uspořádat svou mysl a naplánovat svůj život, tento pohyb rozdělili na části: na staletí, roky, měsíce, dny, hodiny a minuty…”
“Tento Čas je čas tvého života. Tvůj život!” řekla facilitátorka Člověku. A ten, jakoby se najednou probral ze své nehybnosti, kdy jen strnule hleděl na Strach a na Nekonečno/Věčnost. (V určitém smyslu by mohla Nekonečnost, mimo jiné, symbolizovat i “povinnosti, které nikdy nekončí”, ze kterých pramení frustrace).
Člověk si stoupl za Čas svého života a začal ho následovat v jeho pohybu v kruhu. A tak mu sám jeho Život začal určoval rytmus pohybu, ukazoval mu každý jeho následující krok. Člověk kráčel v patách Času, následoval jeho plynutí a s překvapením zjistil, jak se jeho pocity rapidně zlepšují. Zatímco pozoroval, jak se postavení a vztahy mezi ostatními pojmy neustále proměňují, jeho vitalita rostla. Člověk řekl, že by rád šel trochu rychleji, než ho vede Život, ale nakonec se tempu přizpůsobil, a to ho čím dál víc zklidňovalo. A tak pomalu kráčeli, skoro obřadně, proti směru hodinových ručiček. A tento levotočivý pohyb dával dojem, že se “spirála rozevírá směrem nahoru”, dával pocit expanze. Neuzemňoval, jako tomu bývá u pravotočivého pohybu, ale naopak, otevíral směrem do Nekonečna. Zatetelila se otázka: Nepracuje nakonec Čas pro Věčnost…?
Strach stál uprostřed kruhu a otáčel se okolo své osy tak, aby mohl očima stále sledovat svého Člověka. Stejně jako se slunečnice točí za sluncem… “Zajímám se o něj, chráním ho, vedu ho k opatrnosti a rozumnosti!” prozrazoval jeho postoj.
Kοnec Času (Smrt) pravil, že od začátku konstelace cítil blažený klid. “Ze všech titulů knih, co jsou v knihovně přede mnou, vidím jasně jenom tři: «Terapie», «Setkáme se opět v ráji» a «Smrt – konec, anebo počátek?» Všechny ostatní vidím rozmazaně!”
Nekonečno/Věčnost stojí nehnutě. Obsahuje všechno, všechen pohyb i všechna zastavení, všechny zvuky a slova i absolutní ticho, všechna úmrtí i zrození. “Jsem nikdy nekončící dech, vdechuji a vydechuji veškeré bytí i vše, co neexistuje.”
Konstelaci ukončujeme s pocitem radosti a hluboké úcty. Symbolické obrazy měly uklidňující a léčivý dopad. Vytvořily pocit katarze, očištění, podobně jako antické tragédie. Tato závěrečná konstelace dala odpovědi na všechna původní témata. Jedinečným způsobem vytvořila syntézu přechozích konstelací a rozpustila pocity tíhy, které u některých účastníků zbyly po předešlých reprezentacích.
Byla to natolik osvobozující a transformační zkušenost, že jsem se o ni s vámi rozhodla podělit.
Pokud však přesto někdo trvá na tom, že chce být nesmrtelný (stejně jako Gulliver na své třetí cestě …), věnuji mu níže uvedenou píseň! 🙂 (Nezapomeňte si spustit titulky!)