Významy skryté v pohádce   

Pohádku si můžeme vykládat mnoha způsoby. Ζ psychologického hlediska popisuje odloučení – vzdálení se dítěte z ochranného rodičovského prostředí a jeho snahu osamostatnit se a čelit životním nástrahám.

Je tu však i jiný rozměr: Zachycuje vývoj člověka, způsob, jakým se naučil chránit před nebezpečím dravé zvěře a nepřízní počasí. Rozvoj obydlí, od jednoduchých chýší po pevné domky, hrady a paláce s sebou nese řadu změn, např. jiné vnímání okolního světa, odlišný způsob života a také změny v žebříčku životních hodnot. 

V konstelaci jsme chtěli prozkoumat následující otázky:  Byla prasátka opravdu tři?  Co symbolizují domečky? A kdo je ve skutečnosti VLK?

 

1. konstelace (2013)                Vytvoření Vlka

První pocit, který se projevil, byl hněv vůči nezodpovědné matce, která nechala odejít z domu své malé, ještě nedozrálé děti. A opravdu, reprezentant Nejmenšího prasátka byl naprosto zděšený „Nenechávejte mě tu samotné!“ Také Prostřední prasátko bylo vyplašené, ale méně. Reprezentant Nejstaršího prasátka oznámil, že právě dovařil vlka v kotli a sedí v domečku sám a znuděný.

Pak promluvila další osoba, Prasátko, které se snaží postavit svůj domeček, ale nedaří se mu to. Připadá si zralejší než dvě mladší prasátka, ale přesto neschopné zabezpečit se a určit si své hranice.

Tehdy se vynořil Vlk: “Chci zbořit i třetí domeček! Chci, aby si mě Nejstarší prasátko všimlo a přijalo mě! Chci pozornost a přijetí všech! Proč se mě bojíte?? Nevíte, jaký jsem uvnitř!“

Nastoupilo Prasátko zítřejšího dne, které si našlo Družku a smysl života. Oba zastávají názοr, že Vlka je třeba  přijmout a ne zabít nebo vyhnat.

Jeden muž má názor, že „Prasátka udělala chybu. Tím, že si postavila domečky, vyloučila se z ochranné náruče přírody, izolovala se a začala mít strach, že o své domečky přijdou. Vlk symbolizuje tento strach. Prasátka sama ho vytvořila. Není náhoda, že se vlk objevil, až když byla stavba domečku hotová a jednotlivá prasátka zabydlená.“

„Vlk je náš strach a bolest, naše těžkosti.“ přidala se  jedna žena. „Někdy upíráme všechnu pozornost na to, abychom se zbavili vlka nebo abychom se před ním ochránili, místo abychom se věnovali sami sobě a tomu, co dává našemu životu smysl.“

„Pro mě domeček znamená hranice mezi mnou a okolním světem.“  pravila jedna účastnice. A jiná dodala:

„Není potřeba oddalovat radost až na dobu, kdy budeme mít dostavěný a vyšperkovaný komfortní zámeček. I dřevěná chatička může být skvělá, je ale potřeba si dobře zabezpečit hranice!“

 

2. konstelace (2015)            Jak nás mohla matka nechat?                                 

Jako první se objevují nepříjemné pocity, že se vlkovi podařilo sežrat dvě prasátka, ale také z reakce starších prasátek na ztrátu nejmenšího. Zastupitel Matky vyjadřuje zklamání na tím, že se prasátka zachovala tak hloupě. Nejstarší se brání: „Nejsem hloupý, získal jsem zkušenost!“

Jeden muž praví: „Cítím se dobře, je to jako bych viděl akční film, mám radost, že se odloučili od matky a odešli, že se dali vlastní cestou a postavili si domky. Jako by se to všechno stalo právě tak, jak mělo.“ (Můžeme ho nazvat Pozorovatelem. Také by to mohl být Otec…)

Uvědomili jsme si, že v první části pohádky čas plyne jinak. Zatímco se starší prasátka vzdalují a přitom si  bezstarostně pískají, vlk už svým silným dechem bourá slaměný domeček. Proč se vlk objeví vždy, až když je domek hotový? Proč se nevrhne na prasátka, když putují světem nebo když se věnují stavbě?

V druhé části pohádky je čas najednou velmi přesný: „o hodinu dřív“… Třetí prasátko už totiž vyrostlo z „bezčasovosti“ dětství, má schopnost předvídat situaci a také sebekázeň.

Jedna žena pravila s výčitkou v hlase: „Nejstarší prasátko mohlo pomoct těm dvěma. Jen díky jejich zkušenostem se mu podařilo zabezpečit se líp pro život a mít úspěchy.“

Pozorovatel: „Vlk mi připadá jako učitel, nebo trenér. Jako by sám byl součástí prasátek, učí je a na konec se obětuje ve prospěch zkušenosti a rozvoje Jednoho prasátka. Všechna tři prasátka tvoří jednu bytost, která nakonec přežívá a triumfuje. Co však znamená tato výhra? Otázka není, kdo je vlk, ale o jaké vítězství se jedná…“

Jiná žena se svěřuje, že jako malá mívala často noční můry, kdy vídávala vlka a budila se vyděšená. Po pobídce, aby se napojila na tu malou vyděšenou holčičku v sobě a zeptala se jí, co by mohl symbolizovat vlk, odpovídá: „Muže, který u nás doma chyběl, zřejmě otce.“

A opravdu, i v naší pohádce chybí otec. Matka považovala děti za zralé, aby opustily domov.

Okamžitě je slyšet námitka: „Vždyť je na to dostatečně nepřipravila! Copak neviděla, že nejsou všechny stejně vyspělé?“  A vzápětí následuje výčitka: „Kdes byla, mami, když mě žral vlk??“

 

„Pro mě by vlk mohl znamenat i riskantní investici, do které bych se chtěl pustit, ale současně se i bojím. Nikdy nevíš, jaké prasátko jsi… jestli tě tvoje rozhodnutí dovede k úspěchu nebo tě zničí. A to mi způsobuje určitou stagnaci, pořád rozhodnutí odkládám a jenom pozoruji vývoj situace. Já bych hrozbu vlka viděl jako neúspěch obecně.“ pravil jiný účastník.

„Vlk je všude! Otázka je, co uděláme my, abychom mu byli schopni čelit! Poslední prasátko si té hrozby vyloženě užívalo. Bylo sebevědomé, věřilo si.“

První prasátko si vůbec neuvědomovalo existenci vlka, druhé si ji uvědomovalo, ale nevědělo, jak se mu bránit. Zatímco třetí prasátko si bylo jisté, že může nad vlkem zvítězit. To je hlavní rozdíl v jejich zralosti, ne tak jejich ochota tvrdě pracovat. Jejich schopnost uvědomit si vlka, všechno to, co by mohlo ohrozit, zbořit nebo zpochybnit to, co vytvářejí.

Po zaznění těchto slov se vlk cítí spokojený a hrdý.

Nicméně, pořád je tu určitý pocit kritiky vůči nejstaršímu prasátku. Jakoby zneužilo ty dvě mladší a díky nim bylo úspěšnější a šťastnější. Vlk na to říká: „Nesuďte výsledek války na základě dvou prohraných bitev. Není důležité, jak válka začala, ale jak skončí.“

Facilitátorka: „Zní to, jako byste věřili, že Třetí prasátko přežilo a uspělo na úkor dvou mladších. Ale co když se jedná jenom o  jedno prasátko ve třech vývojových fázích?! Když jsem byla malá, byla to jedna z mých nejoblíbenějších pohádek. Vžívala jsem se do role jak nejmenšího prasátka, kterého starší sourozenci chránili, tak do nejstaršího. Představovala jsem si, že bych mohla pomocí své šikovnosti a pracovitosti zachránit jiné. Kolik místa se najde v našich domečkách pro sourozence v nouzi? Zdá se, že je ta pohádka dost aktuální v této době, s přílivem uprchlíků… Vlk je v každém domku a v každém prasátku… Vlk může být jakékoli neštěstí, nepřízeň osudu, nemoc, válka… A domeček je celý náš život.“

Nejmladší prasátko zoufale hledá maminku. (Žena, která ho reprezentuje, se nikdy od své matky neodloučila, žijí ve stejném domě.)

Pozorovatel: „Vlk je výtvorem prasátka. Co mě ale mrzí je, že jsme časem z vlka udělali psa. A přestože máme schopnost dosáhnout náročných cílů, zdokonalit sami sebe, dali jsme si laťku příliš nízko. Mohli bychom v sobě vytvořit nejen vlka, ale dokonce i draka. Ale nechceme. Dáváme přednost identifikaci s ochočeným, poslušným, rozmazleným psíkem a vlka se bojíme.“ A jiná žena k tomu dodává: „To samé děláme i našim dětem. Bojíme se dát jim svobodu a  zbytečně moc je ochraňujeme.“

Vlk je čím dál spokojenější, cítí se úžasně, jako vysvobozený. „Žiju svoji přirozenost, nejsem hrozbou.“ říká. „Dovoluji sám sobě vnímat všechny svoje instinkty“.

Matka je Vlkem  nadšená a nechápe, proč se ho prasátka tolik bojí. Z domu je  „vyhnala“ trochu zhurta. („Otevřu dveře a vykopnu vás ven. Už jste dost velcí!“). Facilitátorka jí navrhuje, aby si sedla vedle vlka a dětem ho představila. Matka říká: „Nebojte se! Jsem si jistá, že to zvládnete!“

Rada matky při odchodu byla, aby prasátka dělala všechno, jak nejlépe dovedou. Vlk by mohl symbolizovat také výčitky svědomí prasátek, že se dost nesnažila. Pocit zklamání ze sebe sama.

„Já se ale pořád vlka děsím. Sežere mě! Cítím paniku, je to jako kdyby mě už trhal na kusy.“ říká jedna žena, Strach.  Facilitátorka ji povzbuzuje, ať v sobě zkusí probudit kousek vlka, tak, jak to udělal její starší bratr. Ať začne přemýšlet jako vlk, ať je o krok napřed… Odpovídá: „Já nemám sílu a schopnost se vlkovi postavit, je to můj osud, nechat se sežrat! Vlk je můj strach. Nechci to zažít! Chci zemřít dřív, než potkám vlka a on mě sežere! Nikdy nebudu jako můj starší bratr!“

„Jestli věříš, že to nedokážeš, tak to nedokážeš! Je to ale, jako kdybys měla auto se 6 rychlostmi a ty bys jezdila jenom na zpátečku!“ odpovídá facilitátorka. Strach se pokouší změnit místo, zkusit, zda se jinde bude cítit lépe. Ale čím víc se vzdaluje od vlka, tím je to horší. Jakoby se Vlk stával větším a větším. Facilitátorka jí navrhuje, ať jde přímo k vlkovi, aby viděla jeho opravdové rozměry. Udělá to a v jeho blízkosti klesá na zem se slovy, že cítí, jak ji vlk roztrhal na kusy a teď ji požírá. Nebrání se však. „Jsem ztracená, jako by ze mě vysál všechnu energii, celou moji osobnost.“

     Vlk ji překvapeně sleduje: „Kdo tady vydal pokyn k sežrání?“

Vypadá to, že využívá vlka jako záminku k sebedestrukci. Po chvíli si uvědomuje, že je embryo… Cítí, že zemřela. Mohl by to být energetický otisk  vícečetného těhotenství, kde jedno ze zárodků zemřelo a tak vzniklo více prostoru pro jeho sourozence.  Bylo absorbováno a tak podpořilo nový život. „Sežraná se cítím svobodnější, než abych bojovala o svoji existenci.“ dodává.

Vlk je zdecimovaný. Cítí se k ní připoutaný jako pupeční šňůrou. Sedá si k ní a to ji posiluje.

Ozývají se názory dalších účastníků: „Kdyby měla prasátka otce, byla by na život připravenější. Mužský prvek pomáhá dětem naučit se stanovit si své hranice a čelit venkovnímu světu.“

„Musíme přestat hledat výmluvy a házet zodpovědnost na naše rodiče vždy když cítíme, že nejsme schopní se vyrovnat s „vlkem našeho života!“

A další žena praví: „Jsem luxusní domeček se saunou a bazénem, který byl postaven, abychom neviděli nepříjemné stránky života. Jsem krásný zámeček a současně jsem iluze…“

Nejmenší prasátko se stále zlobí na svoji matku, ale nevyjadřuje svůj hněv a ten se přenáší dál… Facilitátorka ho pobízí, ať se vyjádří. Prasátko se otáčí směrem k matce se slovy: „Nikdy sis nás pořádně nevšímala! Νedalas nám pro život dostatečné vybavení! Nejsi hodna být mou matkou!“  Jenže tento despekt a opovržení matkou vede i k vlastnímu sebepodcenění. Stává se sebeodmítáním, neschopností přiznat si vlastní sílu.

Facilitátorka se ptá: „Kdo může usoudit, zda je žák připraven, učitel nebo žák? Stává se, že učitel, který vidí jak schopnosti  žáka, tak i jeho nedostatek sebevědomí, mu pomůže tím, že ho vykopne.“

„Ale dvě děti zemřely, z toho je vidět, jak dobrou práci odvedla!“ odpovídá s hořkostí Nejmenší prasátko. Je jasné, že pokud budeme brát příběh doslova, že ze tří dětí přežilo pouze jedno, bude přetrvávat pocit nespravedlnosti.  V případě, že na to budeme pohlížet jako na tři vývojové stupně v každém člověku, tedy na část dětskou, dospívající a dospělou, jen tehdy můžeme přijmout, že se všechno odehrálo tím nejlepším způsobem. Postoj, který zvolíme, probudí náležité emoce. Můžeme si „kopanec“ vyložit buď jako pobídku, jako příležitost k rozvoji, anebo jako nespravedlnost. Ale to co je podstatné, je tato otázka: „Cítíš se dostatečně silné, abys mohlo pokračovat?“

„Ano.“ odpovídá facilitátorce Třetí prasátko.

Přichází nám na mysl podobnost s porodem, kdy miminko může cítit neochotu narodit se a pak porod vnímá jako akt násilného vyhnání. To může zanechat dojem, že je matka odmítavá a bezcitná. Kdyby ale zůstal plod uvnitř, zemřeli by oba.

„Už mě začínají unavovat mé výmluvy a triky, pomocí kterých se udržuji v nečinnosti! Chci už konečně být aktivní, jít k vlkovi, žít si svůj vlastní život…! Vždyť mám vždycky možnost změnit volbu, stáhnout se, pokud to bude potřeba. Ale ať už se tu konečně něco dá do pohybu! Tahle mizérie už spolkla dvě prasátka! Jestli to bude pokračovat, objeví se chytřejší vlk a vleze ke mně zadními vrátky. Přinese mi rakovinu nebo jinou autoimunitní nemoc a můj domeček se zhroutí. Chci tomu předejít!“ praví rozhodně Dospělé prasátko, které má plány a vize.

     Pozorovatel podotýká:  “Pocit ubohosti a sebelítost likviduje i ty nejsilnější části celku. Zničila i samotného vlka, odčerpala mu veškerou sílu, ztratil svůj cíl. Vlk může představovat výzvy, které přináší život.“

Jsou dva postoje, které prasátko oslabují:

1. kritické chování vůči matce a svalování odpovědnosti na ni
2. pocit vlastní slabosti, beznaděj a zoufalství. Postoj „bylo by lepší nebýt“.

 

„Čas kousek po kousku rozšiřuje naše vnímání směrem dovnitř i směrem  ven. Prasátko nikdy nebude schopné pojmout nezměrnost  světa, který ho obklopuje.“ praví Dospělé prasátko.

„Tobě se to říká, když jsi na světle!“ kňourá Embryo. „Já se tu cítím jako červ, jako parazit, který saje energii, aby se udržel při životě!“

„Díky tobě jsme ale přežili jako celek“ odpovídá mu Dospělé prasátko.  „Teď však můžeš být této role zbaveno“.

„Nebo můžeš být vstřebáno“, doplňuje facilitátorka. „Tyto dva vývojové stupně se mohou integrovat. Tak bude prasátko svobodné pokračovat ve své cestě, stavět nové domky, přátelit se s dalšími vlky… Ty jsi uvězněné ve svých negativních pocitech a tak nemůže prasátko vnímat radost.“

 

Matka: „Uznávám život a vlka uvnitř sebe. Má úloha byla, abych vám umožnila přijít na svět a zúčastnit se velké hry. A to jsem udělala! Teď už je to vaše volba, jak tuto hru budete hrát, jestli ji prožijete ve hněvu a naříkání, nebo v radosti ze tvoření. A proto jediné, co jsem vám řekla, když jste odcházeli bylo: Vydejte ze sebe to nejlepší, co můžete. Žijte co nejlíp to jde!“

Přesto ji mladší prasátka nepřestávají kritizovat.

„Dosud jsme veškerou pozornost věnovali problémům a bolestem. Proč se nepodíváme na úspěšné prasátko?“ říká facilitátorka a vyzývá Nejstarší prasátko, aby si stouplo před matku a ujistilo ji, že mu dala dostatečnou podporu. Prasátko to udělalo. Najednou přichází vlk  a dívá se matce do očí: „ Nebylas něžná a vřelá máma.  Možná, žes ani nebyla připravená na to, stát se matkou. Stejně jako já jsem nebyl připraven na to, se narodit. Ale přijímám tě takovou, jaká jsi, a příjímám i sám sebe.“

 

Vytváříme prostor, který reprezentuje život, radost a tvorbu.   Matka si tam hned běží stoupnout. Ale facilitátorka ji zastavuje: „Prasátko si potřebuje vytvořit vlastní prostor.  Pokud tě bude chtít později pozvat, udělá to.“ A opravdu, začínají se tam scházet všechny části prasátka a cítí se tam dobře, plné síly a schopnosti přizpůsobit se. Jenom jedna část (embryo) pořád zpochybňuje, že by kdy mohlo být šťastné. Vypadá to, jako by bylo závislé na bolesti. Říká, že se cítí jako alkoholik, který nemá důvod přestat pít. Má závratě a nevolnost. Zahrnujeme ji pozorností a láskou, s nadějí, že jí bude lépe. Vlk se rozhořčil: „Já už to dál nesnesu! Pořád se snažit místo ní! Pokud chce žít, ať si žije! A pokud chce umřít, ať chcípne!“ Vlk se rozhodl odejít. „Radši budu sám než ve společnosti lidí, kteří ze mě vysají veškerou životní sílu.

Matka: „Pořád mám pocit, že ten prostor, co jste vytvořili, jsem já. Vždyť moje kvality vyjadřují přesně to: jsem život, radost a tvoření. Díky tomu rodím nový život. Ať se moje děti vydají kamkoli, ať se dostanou do světa jakkoli daleko ode mne, vždy mohou cítit moji náruč. Mohou žít vlastní životy v radosti a tvořivosti, samy podle sebe. Dávám jim své požehnání!“ Stává se z ní archetyp Matky.

Jednotlivé části-aspekty vstupují do prostoru Života. Jedna zůstává mimo něj, leží v klidu a cítí se dobře. Jako Celek říkáme „ANO“ – Životu, Radosti a Tvoření.

„Já, jako Člověk-celek, se neidentifikuji se žádnou z mých částí. Vím, že v sobě mám částečku, která odmítá život, ale neříkám «Vzdávám se života», protože vím, že jsem víc, než jenom ta jedna malá část. Přiznávám, že mám v sobě část, která cítí hněv vůči matce, ale neříkám  «Zlobím se», protože si uvědomuji i všechny ostatní pocity vůči matce, něhu,lásku, porozumění.“  Toto prohlášení přináší velké uspokojení všem částem, protože se cítí svobodné mít všechny své emoce. Cítí, že jsou respektovány a přijímány takové, jaké jsou. Každý si nachází místečko, kde je mu dobře.

 

V závěrečném kruhu  se dělíme o naše dojmy k konstelace, především o to, jakým způsobem se dotkla témat, kterými se v současnosti zabýváme.  Také poskytujeme zpětnu vazbu a povzbuzení  jednotlivým členům skupiny.

Například: Jeden muž se svěřil, že se svojí  manželkou hledají nový dům, protože teď bydlejí společně s tchýní a je tam trvalé napětí  manželkou a její matkou.  On sám je poněkud opatrný, protože je to dost velká investice. „Zatímco jsem si připadal, že stagnuji, teď cítím, že mám různé možnosti a začnu je zkoumat. A pokud zjistím, že by nás mohly nějak ohrozit, můžu změnit názor.“ říká.

Jedna žena vyprávěla o své zkušenosti z dětství, kdy se přestěhovali  za prací do zahraničí. Cítila se tam jako “zlý vlk”, děti se jí vyhýbaly, protože mluvila cizím jazykem a měla odlišné zvyky. Také pro ni bylo hodně přínosné, že se  v konstelaci dokázala vymezit vůči „závislé osobě“.

Uvědomili jsme si, že jako ta prasátka jsme se otevřeli životu s radostí a touhou tvořit, že jsme opustili těsnou dělohu naší matky a vydali se do světa, který nabízí více možností osobního rozvoje.  Optimismus i pesimismus mají svůj účel, jsou to nástroje, které můžeme používat podle své vůle.

 

Během konstelace se často vynořují osobní nevyřešené problémy, jakož i témata našich předků, která nás podvědomě ovlivňují. Jejich vyřešením si můžeme vylepšit životy a zdraví. Znovuprožitím důležitých zážitků z minulosti uvolníme emoce zamrzlé v čase a můžeme je zpracovat  z dnešního dospělého pohledu. Ochranná náruč skupiny pomáhá projít celým procesem, kdy přijetí, porozumění a diskrétnost jsou základním předpokladem. Nebylo by snadné a ani žádoucí vyvozovat nějaké konkrétní závěry. Jeden osobní příběh střídá druhý, kde symboly jako např. vlk  nebo domeček  nabývají nových významů, na popředí kulis  jiných příběhů (a neviditelných zákulisí…) Někdy je to otázka, kdo je vlastně „oběť“ a kdo „viník“. Jinde vlk symbolizoval strach a jinde naši sílu a instinkty. Pro čtenáře to může vyznít trochu zmateně. Ale každý z účastníků ví velmi dobře, co pro něj každá věta znamená a komu je určená v jeho skutečném životě.

 

 

3. konstelace 2018                                  Je jenom jeden domek – naše srdce!…       

Ve všech konstelacích této pohádky jsou účastníci na začátku šokováni faktem, že vlk sežere první dvě prasátka. To vždy vyvolá vlnu rozhořčení, především vůči matce, která poslala děti z domova dřív, než na to byly zralé.

Když chybí péče matky, stávají se vztahy mezi sourozenci velmi důležité

„Proč se o mě nepostarali bratři?“ stěžuje si  Nejmladší prasátko.

„Necítím se moc velké a nechápu, proč nám matka pověsila na krk toho mrňouse!“ říká Prostřední prasátko.

Nejmladší prasátko naříká: „Jak mohli jen tak pokračovat dál? Jak se můj nejstarší bratr mohl bavit vymýšlením triků na vlka? Jak mohl sbírat jablka a chodit na trh jakoby nic? Já bych zemřelo smutkem, kdyby se mým  bratrům přihodilo neštěstí! Proč nade mnou nedrželi ochrannou ruku? Proč mě nejstarší nepožádal, abych mu pomohl nosit cihly? Proč mě opustili? Já jsem vůbec netoužil žít sám!  Ani ponětí jsem neměl, že by mohl přijít nějaký vlk. Domeček jsem si stavěl kvůli stínu, aby mi nebylo horko!“

„Nejstarší prasátko necítilo strach, naopak, mělo velké sebevědomí, bylo chytré a schopné rozpoznat  nebezpečí. Vyzrálo díky zkušenosti, kterou prožili jeho bratři. Mělo silně vyvinutý instinkt pro přežití, ale také si bylo vědomé toho, že jednoho dne umře.“ říká jedna žena, která se ztotožnila s Nejstarším prasátkem.  A pak pokračuje směrem k bratrům: „Jsme jedno! Obrnilo jsem se pomocí své zkušenosti a volilo jsem takové reakce, které mi pomohly přežít.“  Pak se s láskou obrací k Nejmladšímu prasátku  a slibuje mu, že vyléčí jeho rány. „Já ti nevěřím!“ odpovídá Nejmladší, „jsi příliš mazané a manipulativní! A ty,“ – obrací se na Prostřední –  „jsi hloupé!“ Pak dodává směrem ke skupině: „V postatě obdivuji  mého nejstaršího bratra, ale je tak nedostižný, nikdy nedokážu být takový jako on!  S prostředním jsme si blíž, proto se mu taky občas vysmívám, vadí mi, že je lepší, než já.“

Ze skupiny se ozývají  kritické hlasy vůči Nejstaršímu  prasátku. Je prý arogantní a sobecké, zajímá se jenom o své vlastní přežití, o svůj osobní prospěch.

Nejstarší prasátko se hájí: „Inteligenci nazýváte arogancí! Nechápete moji sebekázeň a schopnost soustředit se na cíl, považujete ji za lhostejnost!  Ale nikdo z vás nevidí, co se děje v hloubce mé duše! Bolí mě, jak snadno mě kritizujete a odsuzujete.“

Pak vysvětluje, že se chovalo tak vyzývavě vůči vlkovi právě proto, aby mu ukázalo, že se ho nebojí. Aby se postavilo za svoje právo na život. Ví, že je slabé ve srovnání se silou a dravostí vlka, který ohrožuje jeho život. „Svůj život věnuji tomu, abych se chránilο před vlky. A současně ho budu prožívat.“

 

Hlasy ze skupiny:

– Vlk je čas.

– Vlk je strach, že ztratím to, co jsem vytvořil. Objeví se vždy, když jsou domečky hotové… Namísto toho, abychom se zabedňovali, je lepší se ho zbavit, nebo se s ním smířit…

 

Objevuje se Dospělé prasátko, které se už s vlkem vypořádalo. Má teď jiné zájmy, hledá nějakou prasečí slečnu.

Nejmladší kňourá: „Na mě, na tak maličké a sladké prasátko jsi úplně zapomněl a chceš se tu oslintávat s nějakou cizí prasnicí?!“

„Proč lidé vždycky hledají  někoho, aby ho obvinili za svoje trampoty, místo aby hledali způsob, jak svůj život zlepšit?“ povzdechlo si Nejstarší prasátko. „Chápu, že to dělají z nevyzrálosti, ale moc mě to mrzí.“

Nejmladší pokračuje:  „Já nechci vyzrát ani vyrůst! Chci zůstat malé! Chci, aby si mě ostatní všímali a chránili mě, aby mi nosili sladké tuříny a hlavně aby mě milovali. Nejradši bych se vrátilo do domu maminky, klidně i zpátky do jejího bříška!“

„Nejdůležitější vnější faktor, který tě vyhání z domečku, je čas.“ praví facilitátorka.

„Ano,“ odpovídá Nejmladší prasátko, „v mém světě čas neexistoval. Čas mě násilím vytáhl z ráje a nutí mě růst a měnit se.“

Nejstarší prasátko cítí vůči malému mateřskou lásku a bere ho do náruče. Přichází Prostřední a říká: „Mámu si nosíme v sobě! A táta se vlka nebojí, zabil už spoustu vlků a věří nám, že si taky dokážeme poradit!“

Ve chvíli, kdy se tyto dva zranitelnější členi cítí v bezpečí, začíná Nejstarší prasátko pomrkávat po jedné pohledné prasečí dámě. Ať už jsou tři prasátka sourozenci, nebo tři vývojové fáze jedné bytosti, je důležité, aby se mezi sebou nehádali. Aby neobrátili proti sobě negativní emoce, které původně vyvolal vlk, a s nimiž si nevěděli rady.

 

Co symbolizuje domeček? Je to snad obraz, který máme sami o sobě? Naše sebe-vědomí? Nejmladší prasátko věří, že samo nic nedokáže, Prostřední se opírá o své naučené znalosti, zatímco Nejstarší o své vlastní zkušenosti, získané začleněním svých předchozích vývojových fází.

Domeček je naším sebe-určením. Určuji si svůj prostor, své hranice, sám sebe. Uvědomuji si své potřeby a vytvářím podmínky pro to, aby se mohly naplnit.

 

Vzniká konflikt mezi Vlkem a Nejstarším prasátkem. Zatímco Vlk vnímá sebe sama jako symbol (času, strachu, systému přesvědčení), Prasátko ho vidí jako velmi konkrétní, reálnou hrozbu, jako šelmu, před kterou je třeba utéct, schovat se. „Pudy a instinkty jsou základem života, ne mysl, která z bezpečné vzdálenosti všechno analyzuje. TAK TO PROSTĚ JE! Musíme to přijmout! Nemůžeš se pořád někde vznášet v oblacích a nevnímat svou přirozenost. Jsem prase, válím se, žeru, rodím a užívám si života. A do poslední chvíle budu dělat všechno, co je potřeba, abych se nedostalo vlkovi do tlamy!“

Ozývají se další názory:

–   Nechci celý svůj život strávit tím, že se budu snažit vyhnout všelijakým hrozbám!

–   Schopnost uchránit si život je geniální, jen abychom se nakonec nechránili před životem samotným.

–   Nemůžu neustále prchat ze strachu, že mě sežere strach!

 

Pojem Vlk  začíná nabývat různých významů. Každý ho vidí po svém.

Pro Nejmladší prasátko Vlk znamená pocit, že je příliš malé a že se nedokáže o sebe postarat. „Pokud mě sežere, už nikdy nevyrostu!“

Prostřední prasátko říká:  „Pro mě Vlk  je pocit vzdoru, postoj nechte mě být! – chci lenošit, číst knížky a dělat jenom to, na co mám chuť. Vím, že mám sílu a schopnosti dělat různé věci, ale nechce se mi, jsem líné.“

„Vlk  jsou moje lekce“, říká Dospělé prasátko. „Je to výzva, zkouška a také radost, když se mi podaří uspět.“

 

Vlk prohlašuje, že se cítí jako nejstarší člen smečky a že předává vedení mladším, kteří mají jiné kvality. „Stejně, jako se změnil obraz vlka, který jste dříve vnímali jako divoké, nebezpečné zvíře a promítali jste do něj všechny svoje strachy, a teď patří do chráněných druhů zvířat, i obraz vlka coby systému přesvědčení se změnil.  Nyní jsou „dogmata“ jednodušší, snáz pochopitelná a modernější.“

Přichází „Matka Země“  a žádá od svých tvorů přijetí a uznání. „Vím, kdy mě popíráte. Je potřeba mnoho malých opakovaných smrtí, aby mohlo dojít k vývoji, ať už v rámci jedné bytosti (její buňky), nebo vně, kdy se jedna forma života živí jinou. Smrt je nejvyšším výrazem života. Měli bychom ji slavit. Vlk souvisí se strachem ze smrti. Jedno umírá ve prospěch druhého!“  Vlk  souhlasí.

Nejstarší prasátko říká: „Cítím takovou vděčnost, že bych nejradši líbalo zem pod mýma nohama.“

Země odpovídá: „Představ si, že tvoje chodidla jsou jako rty a tak mě budeš líbat při každém kroku… Díky smrti – přechodu – se stáváš nesmrtelným, přecházíš do jiné formy života. Podstatný vývoj je až po smrti, kdy zpracováváme všechno, co si přinášíme odsud. A pokud zůstalo něco nedořešeného, nějaký dluh, můžeme se vrátit a napravit to. Abychom se netočili v bludém kruhu.“

 

Výraz „nedořešený dluh“ vyvolal v Nejstarším prasátku (které je zastupováno ženou se silnou citovou vazbou na Kypr) nečekanou reakci. Udělalo se jí nevolno. „Cítím se jako člověk, který se najednou stává vlkem, šelmou připravenou ke skoku!“ Napojila se na příběh jednoho muže, který byl zabit během turecké invaze na Kypr (1974).

„To se nemělo stát! Měli jsme rozdělená území a žili jsme v harmonii!!“ říká s napětím v hlase. „Každý měl zůstat u sebe doma! Pro mě je vlk turecký okupant.“  Později říká s dojetím:  “V hloubce duše věřím, že snad ani oni za to nemůžou. Myslím, že s námi hráli jako s pěšáky na šachovnici, navedli nás, ať se pozabíjíme. Ale já to nemůžu přijmout! Vždyť jsme předtím žili v míru, jejich domky a naše domky byly vedle sebe. Kostely vedle mešit. A neměli jsme žádný problém! Nikdy nás neměli vyhnat z našeho domova, z našich domů!“ A pláče plný beznaděje a rozhořčení: „Nemůžu jít tam, kde jsem se narodil, kleknout si a políbit mou zem!“

Zástupce Země říká soucitně:  „Nezáleží na tom, kolik domečků si postavíte, půdu, zemi nelze rozdělit. Nepatří nikomu. Tvé rty se mohou dotknout jakéhokoli místečka na zemi, všude je to tvá Matka!“

Facilitátorka: „Ať už v tvém domě teď bydlí kdokoliv, je to tvůj bratr. I když to zní tvrdě…“

„Mě nevadí ti obyčejní lidé! Vadí mi ta nespravedlnost a faleš! To že nás zaprodali a zradili! Když se zaposlouchám do svého nitra, cítím, že jsme všichni Jedno. Ale jedna moje část nepřestává křičet… není to snadné se přes to přenést, když jsi položil vlastní život!!! A není to jenom můj názor, je to postoj všech, co umřeli se mnou! Nemluvím teď jenom za sebe.“ A po chvilce mlčení dodává: „Miluji Kypr, strašně moc!“

„Je jenom jeden domek – naše srdce!“  říká Země.

Vytváříme společně kruh lásky a pochopení, kde dochází k odpuštění a přijetí každé zraněné části uvnitř nás.  Té, jež se cítila slabá, opuštěná a vystrašená, i té,  jež se z nejistoty schovala za masku lhostejnosti ke svému životu. Necháváme proudit světlo a lásku do bolavých míst, jichž jsme se dotkli – do utrpení z vykořenění, do zoufalství a hněvu z nespravedlnosti.

Vlk  představuje všechno to, co nás rozděluje (včetně různých náboženství)… stává se pomníkem, bez bolesti a pocitů viny. Zapalujeme svíčku a vlk se začíná vzdalovat.  Přitom šeptá konejšivá slova.

Závěrem: Τři prasátka představují životní fáze člověka:

Dětskou část, kdy se cítí příliš malý a nevýznamný, neschopný sám čelit životu.

Dospívající část, kdy si částečně užívá svobody, má osobní zájmy a různé strategie pro přežití. To, co mu ale ještě chybí, je ochota vzít zodpovědnost za sebe sama.

A nakonec dospělá část, co dokáže poměrně snadno čelit vlkovi, který symbolizuje náš systém přesvědčení o tom, jací jsme a co můžeme dokázat v průběhu času, jenž přináší změny a mění i nás samotné, ať už se nám to líbí nebo ne. A samozřejmě představuje i  kořen všech strachů, kterým je strach ze smrti. A tehdy přichází další aspekt „prasátka“ – zralý mateřský – a bere pod svou ochranu zranitelné části.  Dochází k zjištění: „Neumřu! Pokud si přiznám strach ze smrti a smířím se s ním, uvědomuji si kolik smrtí už jsem prožil, a přesto jsem tu, abych pokračoval ve svém rozvoji.“

 

V těch, zdánlivě, nejjednodušších dětských pohádkách se mohou skrývat ta nejhlubší existenciální témata…