Sněhurka

Variace na Sněhurčino téma… Čtyři úplně odlišné příběhy, tak jak se vynořily během čtyř konstelací. O tom, že Sněhurka byla taky trochu rošťačka. O nespoutané sexualitě a o tom, že je někdy líp v chaloupce v lese, než na zámku. O králi, jenž vyhlásil diktaturu krásy. A o tom, jaké to je, když tě vychovává narcistická osoba.

Čtyři (prozatím) verze oblíbené lidové pohádky, která má i tak různé obdoby. Ta nejznámější je ze sbírky bratří Grimmů, která byla zveřejněna v roce 1812. V prvním vydání byla zlá královna uváděna jako matka Sněhurky, což se hned v dalších vydáních změnilo a příběhu dominovala zlá macecha.

Předlohu, podle níž jsme dělali konstelace si můžete přečíst po kliknutí na tlačítko Text příběhu  nebo poslechnout na  Vyprávění příběhu. Nezapomeňte si pustit písničku, která je o tom, že si každý nosíme kousek macechy v sobě. Dostanete se k ní přes tlačítko Videoklip. Doufám, že se vám bude líbit! 🙂

 

Únor 2011      Byli vysocí a krásní…!

Bylo nebylo, žila jedna královna, a ta bezmezně milovala svou dceru, dokud ji nosila v sobě. V temném a hřejivém království matčina lůna princezna dostávala všechno. Každá její potřeba byla uspokojena, každé přání splněno. Automaticky. Ani nebylo potřeba si je uvědomit a vyjádřit… Dvě bytosti v jedné se milovaly bezvýhradnou láskou. V říši panovala harmonie.

Jednoho krásného dne se princezna narodila do nového světa, ve kterém nevládla všeobjímající maminka, ale žena, která dávala přednost vlastním potřebám a touhám. Začaly vznikat střety.

Dívenka byla pověstná svou krásou, tou krásou, kterou oplývají všechny malé děti. Byla běloučká jako sníh svou nezkušeností a bezelstností, svou naivitou a bezstarostností. Tvářičky se jí červeně rděly a její rtíky byly rudé. Jako krev, která jí prudce kolovala v žilách. Byla tak akční, svéhlavá a plná energie! Všude jí bylo plno. A ty její černé vlásky – symbol vitálního, spontánního mládí – věčně rozcuchané a nepoddajné! Neposedného děvčátka bylo všude dost. Její veselý hlas zněl po celém paláci, když rozjařeně sjížděla po zábradlí podél dlouhého schodiště. Jenže to se nesmělo!

A jak děvčátko rostlo, ta štědrá, usměvavá, přijímající maminka se čím dál víc proměňovala v macechu, která štědře rozdávala už jen příkazy a zákazy, ponaučení a napomínání. Jenže ani to na Sněhurku neplatilo. A tak si královna povolala na pomoc myslivce, lovce a krotitele divoké zvěře. Poručila, aby dívce vyrval z těla plíce, kterými každým vdechem nabírala svobodu, a srdce plné vášně a radosti ze života. Královna je potřebovala sníst, protože jí svoboda, radost a vášeň v životě chyběly. Myslivec odvedl dívku do lesa, daleko od domova. Možná to nebyl les, ale nějaký internát nebo škola… Nějaký systém, kde už mají s krocením divoké zvěře zkušenosti. Sněhurka zamrkala dlouhými řasami a její temná krásná očka vyslala prosebný pohled. Myslivec ji ušetřil, sklonil hlaveň své zbraně a zabil místo ní jiné mládě…

Sněhurka se dlouho toulala lesem svého života, až našla jednu chaloupku se sedmi trpaslíky. Nebo možná našla sedm různých chaloupek a v každé z nich žil pan domácí, ochotný se jí ujmout. Ale všichni ti muži měli něco společného, byli  na ni krátcí. Nedosahovali jí ani po kotníky. Jak by mohli? Ona byla totiž ta úplně ze všech na světě nejkrásnější! Krásnější než sama královna! A ta byla svou krásou vyhlášená!!!

Sněhurka se však snažila s mužíky vycházet dobře. Byla shovívavá k mužské nedokonalosti a její přítomnost, krása a dívčí svěžest proudily do jejich staromládeneckých životů jako světlo do hornických dolů. Navíc byla chotná přiložit ruku k dílu, uvařit, poklidit, zaštupovat ponožky. Už věděla, jak to v životě chodí. Něco za něco. Za poskytnutou ochranu zůstane zavřená doma. Pracovat. Z rozverného děvčete se pomalu stávala žena.Taková roztomile nešikovná hospodyňka, která se pokoušela dělat co nejlépe věci, které se nikdy neučila. Přece jen to byla princezna a ne nějaká pokojská! A jak čas plynul, čím dál víc poznávala, že si svou macechu nosí v sobě…

V něčem se jí podobala, přestože chtěla být úplně jiná. A přitom byla tak ovlivněná jejími názory, že nedokázala rozlišit vlastní myšlenky od těch královniných! V čem se jí podobala? V marnivosti, která ji opakovaně vydávala do nebezpečí.  Pro sametový vyšívaný korzet, pro blýskavými kamínky posetý pás, byla ochotná se nechat sešněrovat až k zalknutí. Pro pozlacený hřebínek, který měl za úkol pevně splést její svobodně rozevláté vlasy do copů.  Tretky a pozlátka, kterých ji pokaždé zbavili její mužíci. A ona znovu ožila.

Až jednoho dne jí nedokázali pomoct…

Otrávila se, když snědla jabko. Čarovný plod ze stromu poznání dobrého a zlého. Ztratila svou nevinnost, bezprostřednost, se kterou dělala věci, které milovala. Svět a všechno v něm se rozdělilo na dvě části, na dobré a špatné. A ona si ukousla těch špatných. Těch, které s sebou nesou stud a výčitky, pocity viny a nedostatečnosti. Jedovaté pochyby o sobě. Jízlivá slova macechy. Drásavé skeptické uštěpačné pochybnosti, které ji paralyzovaly. Tatam byla její živelnost a živost, ztratila samu sebe. Navenek stále stejně krásná, ale neschopná svou krásu vnímat a prožívat.

Mužíci ji nadále oddaně chránili. Oplakávali jeji ztracenou radost a netušili, že se v ní uvnitř postupně odehrává proměna. Tři poslové ji však pozorovali skrze skleněnou stěnu a síla jejich přítomnosti podpořila proces transformace: Moudrá sova, která vidí i ve tmě, a tak vnímá pravdu světa v celé její mnohotvárné rozpornosti. Černý havran, symbol tajemství, magie a metamorfózy. A holubice, přinášející klid, smíření a lásku.

A když dívka přijala drahocenné dary, nebylo už těžké zbavit se otráveného kousku jablka. Dosud jí vězel v krku, nestačila ho strávit… Stačilo jen malé zakopnutí a pád prosklenné konstrukce. Život se v ní probudil!

A kdo to před ní nestojí? Je to princ? Nebo snad její vnitřní muž? Její síla, rozhodnost, činnorodost, odhodlanost, její sebevědomí?

Ať už se zamilovala do kohokoliv, našla odvahu opustit jistotu poskytovanou trpaslíky a otevřít se velkému světu, v němž bude ona královnou.

A trpaslíci, kteří by ji neprodali za zlato celého světa, jí dávají své požehnání. Jsou vysocí a krásní.

 

Červen 2012   „Chci jen tebe a žádnou jinou!“

Královna je zlá a moc si toho užívá. Dělá jí dobře, že se jí všichni bojí. Popravdě řečeno, je to její jediné potěšení. Komunikace s králem je mizivá. Nezdá se, že by ji to nějak trápilo. Kdesi v koutě smutně sedí malá holčička. Zapomenutá, osamělá Sněhurka.

Najednou se objevuje postava, která byla až doposud skrytá, potlačená. Odfukuje, sténá a pak s divokým bláznivým smíchem královnu poňouká, aby pila život plnými doušky. „Na, dej si panáčka!“ šklebí se rozjařeně a podává jí dárek – malý křišťálový penis. „Jsem tvá nespoutaná sexualita,“ říká královně. Ta se před ní zhroutí. Zdá se jí to oplzlé a nechutné. Pak se k ní otáčí zády a upadá do nečinnosti a deprese. I matku královny postihl stejný osud, nečinnost a deprese, stejně jako její babičku. Mnoho generací žen v tom rodu. Královny si tehdy nevybíraly, za koho se provdat, a tak byly zřídkakdy v  manželství spokojené.

Ale té frigidní královně z našeho vyprávění se nakonec podařilo se svou sexualitou smířit. Našla si totiž své kouzelné zrcadlo. Mladého milence, v jehož očích denně hledala odpověď, kterou toužila slyšet: „Ano, chci jen tebe a žádnou jinou!“

A roky plynuly. Z malé vyděšené Sněhurky se stala krásná, ale nerozhodná dívka. Zmatená. Ztracená ve světě, kterému nerozuměla. Otec byl neustále pryč. A matka většinu času před zrcadlem, čím dál víc nervózní, protože zrcadlo v poslední době začalo pokukovat po mladé princezně. Královna je zdrcená a plná hněvu a obav. Srdce se jí svírá, žárlí. Vždyť nemá nic jiného než svou krásu, jež se den za dnem vytrácí, a zrcadlo, které od ní začíná odvracet zrak. Sněhurka musí z domu!

A tak se stalo. Sněhurka odešla a ocitla se v kruhu dobráckých človíčků. Byli pracovití, měli ve svém životě pevný řád a pravidelný program. Přijali ji mezi sebe. Sněhurka tu poprvé zažila potěšení z toho, že má někdo radost z její krásy. Spokojeně se stulila do jejich velké teplé náruče, která skýtala bezpečí, vedení a laskavý zájem.

A roky plynuly. Sněhurka v blízkosti  trpaslíků získala vlastnosti, které jí dřívě chyběly. Uvědomila si svou sílu. Zbavila se strachu a sebepochybností. Přiznala si svůj hněv vůči rodičům, dokázala ho překonat a odpustit jim. Trpaslíci jí řekli, že je na čase začít hledat prince, ale Sněhurce se vůbec nechtělo. Život v chaloupce byl pohodlný, bez mnoha povinností a závazků. Bylo tu sedm mužů, kteří ji obdivovali, a žádná konkurence. Žádná žena, která by na ni žárlila… Tak proč se hnát do manželství? Co když si vezme krále, který bude stejný jako otec? Co když ji potká osud podobný matčinému? Ne, nechtěla žít v paláci plném falešných vztahů, pletich a čarovných zrcadel, která vždy říkají drsnou pravdu…

 

Únor srpen 2014     Krok stranou, aby se uvolnilo místo…

Příběh o Sněhurce, která se ohlíží do minulosti ve snaze pochopit sebe samu. O dívce zmítané protichůdnými pocity, oslabené zápasem svých vnitřních hlasů.

Kdyby se Sněhurka postavila před zrcadlo, viděla by přísného soudce. A zrovna tak jsme ji potkali, jak se dohadovala její krásná/ženská část s vnitřním mužem/kritikem. Jen si poslechněte jeho hněvivý hlas!

“Vadí mi, jak všechno překrucuješ! Jsou to samé bludy, změť nejasných pocitů a přeludů! Nemáš páru, co se ve skutečnosti děje! Stavíš se do role oběti a odmítáš vidět svůj podíl odpovědnosti! Už ti není 7 let, ale minimálně 17! A jsi pořád hloupá a neschopná se o sebe postarat! Čekáš, že to za tebe udělají ostatní! Vadí mi, že každý vidí jen tu roztomilou holčičku Sněhurku! Proč neprojevíš i svou sílu? Proč ukazuješ navenek jen obal a na obsah zapomínáš?”

Krásná Sněhurka se brání: „Nebyla jsem připravena! Neměla jsem emoční podporu, abych se mohla svobodně vyjádřit. Doma byla měřítkem hodnoty jenom krása. A každá neposlušnost byla tvrdě trestána. Nadáváš mi, že jsem hloupá a tím mě blokuješ! Pořád mě jen kritizuješ a podceňuješ! Jsi úplně jako moje macecha!”

Ach, ta soupeřivá macecha, co na ni pořád útočí! Na jedné straně dělá všechno pro to, aby Sněhurku ponížila, aby jí přistřihla křídla, a na druhé straně jí vyčítá, že není dost iniciativní, že je apatická a nemá vlastní názor. Buď děvče zpraží vzteklým křikem nebo ledovým pohledem, hotové skotské střiky! Ať už Sněhurka udělá cokoli, pochvaly se nedočká.

Macecha, tak pyšná na svoji schopnost vytvářet kouzelné předměty a obelstít Sněhurku! Dává jí dary, které se podobají pozlacené železné kouli na noze. Hřeben, který dívce spoutá vlasy, symbol síly, svobody a sexuality. Korzet, který ji stáhne do patřičných forem. A o jablko svědomí se rozdělí, snědí ho půl napůl. Jenže macecha má to privilegium, že má vždycky pravdu, je ta správná. A tak i kdyby udělaly tu samou věc, Sněhurka bude ta, která si to zodpoví. Ona za všechno může.

Macecha, tak vysoce postavená osoba a navíc se znalostmi čarodějného umění! Ta by nemohla neuspět! Kdyby opravdu chtěla Sněhurku zabít, byla by to udělala, když dívka ležela bezbranná, omámená kouzlem. Zdá se, že královna měla jiný cíl a určitě ho dosáhla! Chtěla Sněhurku zkrotit? Vytvořit v ní pocity viny a probudit svědomí? Chtěla ji vzdělat, vycvičit a proto omezovala její svobodu?

Omámená Sněhurka, ležící na podlaze, otvírá jedno oko a praví: „Potřebuju lásku a bezpečí. Jen tak se můžu probrat. Potřebuju někoho, kdo mě bude přijímat takovou, jaká jsem. Kdo mě nebude chtít měnit. Už mám toho vzdělávání dost!”

Objevují se trpaslíci a hájí Sněhurku. „Je ještě malá! Nejprve se musí cítit v bezpečí a pak ji můžete vychovávat! Jste na ní moc přísní!  Máme ji moc rádi, přesto, že nás nikdy nevnímala jako jednotlivé osobnosti, ale jen jako sedmero trpaslíků. Pořád jsme se ještě nevyrovnali s tím, že nám ji princ odvezl. Ne, že bychom ji radši měli ve skleněné rakvi, to ne! Ale přece jen… Něco nám chybí… asi uznání.”

Macecha si opovržlivě přisadila: „Princ je pěkný trdlo! Vůbec se mi nelíbí! Nemá žádné sebevědomí a je to nekrofil. Zamiloval se do ní jako do nějaké věci jen proto, že se mu líbila. Vůbec ji neznal!”

„Tak, tak!” přikyvují trpaslíci a fousy jim vlají sem a tam, jak horlivě máchají hlavami.

„Kde je táta?” ptá se Sněhurka. „Princ mě našel náhodou… Ale co táta? Ten mě vůbec nehledal? Má mi za zlé, že kvůli mně zemřela maminka? Tak moc mi táta chybí! To proto jsem taková naivní. Nic mě nenaučil… Byla jsem vyhnaná z domu dřív, než jsem na to byla připravená.”

„Nepodceňuj se!” chlácholí ji dobrosrdečně trpaslíci. „Zvládlas to bezvadně! Přesvědčila jsi myslivce, aby tě pustil, dokázala ses uchránit před divokou zvěří, našla sis útočiště, zvykla sis na práce v domácnosti. Nejsi ani hloupá, ani bezmocná! Jsi úžasná!”

Zpoza stromu se vynořil myslivec a hned přilévá oleje do ohně: „To děvče je pěkně mazané a dokáže každého využít.  Utáhla mě na vařený nudli svých sladkých pohledů a prosebných slov. A teď se cítím před královnou mizerně. Já to Sněhurce nemám za zlé, naopak ji obdivuju. A vím určitě, že si poradí v každé situaci!”

„Ušetřil jsi život malého dítěte a vyčítáš mu, že s tebou manipuluje?” vztekají se trpaslíci a z očí jim lítají jiskry.

Ve tváři macechy se objevil zlý úšklebek. „Myslivec dostal za svůj čin zaplaceno po zásluze! Přikázala jsem, aby ho odpravili přesně tím způsobem, jakým měl zprovodit ze světa Sněhurku!” procedila.

„To je odplata za mou dobrotu!” naříkal myslivec. „Měl jsem vědět, že královnu nejde oklamat! Kdybych radši udělal svou povinnost! Královna mi neprojevila stejnou laskavost, jako já Sněhurce. Nedarovala mi život! Mrzí mě, že mě ještě ke všemu napadáte! A za to všechno může Sněhurka!” V jeho očích se rozhostila prázdnota. Ten druh prázdnoty, kterou cítí vrazi, když obviňují své oběti. Nicota, kterou cítí popravčí pověřený spácháním zločinu, když místo  aby vzdoroval svému nadřízenému, osočuje odsouzeného. Nechce si připustit svou zodpovědnost. Překroutí „spravedlnost” po svém, aby umlčel výčitky svědomí.

„Vždycky jsi byl posera!” vyštěkla na něj přísně macecha.

Ale Sněhurka něj upírá pohled plný porozumění, soucitu a vděčnosti. Její láska ho zaplavuje jako hřejivá náruč. A díky ní se do myslivcových očí vrací světlo a něha.

„Měl bys být hrdý na to, že jsi ji nezabil, a ne si to vyčítat!” říkají mu trpaslíci. „Moc ti děkujeme, žes ji zachránil!” Α jen to dořeknou, uvědomují si, že mluví i za Sněhurčina otce. Jakoby byli jedna osoba. Sněhurka je vnímala jako ochránce, jako náhradu za svého tátu. (A pokud se někdo ve vztahu cítí jako závislé dítě, ať už finančně nebo emocionálně, pohodlně se v něm uvelebí a stagnuje. Nesnaží se rozvíjet svůj potenciál.)

„Všichni moc dobře víme, dokonce i královna, že by myslivec Sněhurku nezabil. Byla to jen taková nafingovaná akce, aby odešla z domova. Aby se potloukala světem a prožila všechno to, co ji potkalo!“ ozval se ironický hlas vnitřního muže/kritika. Pak se otočil směrem k maceše a zeptal se jí: „Kvůli komu si přeješ být nejkrásnější na světě? Kvůli sobě? Kvůli králi? Kvůli zrcadlu?“

„Nechci si ušpinit ruce tím, že bych Sněhurku zabila. Chci se jí zbavit, ale vím, že tím přijdu o svoji motivaci!“ řekla vyhýbavě macecha a na čele se jí objevily zamračené vrásky.

„To chtěla kvůli mně!“ prohlásil král.

„Ale jdi ty!“ odfrkla si královna a snažila se vypadat, že jí na něm nezáleží. „Celá ta situace je mi proti srsti! Jak Sněhurka roste do krásy, nemůžu nevidět, že i mě čas proměňuje a že stárnu.“

Sněhurčin vnitřní kritik se rozčílil. Odsekl, že jemu je úplně jedno, jestli je Sněhurka krásná nebo ne. Spíš mu vadí, že se nikdo nezajímá o to, co Sněhurka potřebuje. Jeden ji chrání, jiný jí radí, další se jí chce zbavit. Ale nikdo se nestará o to, jaká jsou její přání. Dlouze se na krásnou Sněhurku zadívá a pak se tyto dva aspekty téže bytosti obejmou. To macechu znepokojilo. „Obávám se, že teď bude Sněhurka silnější než já. Bojím se, že ztratím své místo. Začíná mi dělat starost můj manžel, kterého jsem doteď měla tak trochu na háku.“

Král se ujímá slova a celý příběh se před námi rozvinul jako květ růže. Jako květ, co záhy zvadl. Král vyprávěl, že když zemřela jeho první žena, velmi ho to zasáhlo. Její smrt byla tak náhlá, nečekaná, bolestivá! Král se z ní nemohl vzpamatovat. Aby se nějak utěšil, slíbil si, že se znovu ožení a vezme si tu nejkrásnější ženu na světě. O opravdu, našel si novou královnu, která byla krásná jako vycházející slunce. Ale byla plná strachu, aby o svou krásu nepřišla, protože pak by ztratila i své místo. Král se nikdy nezajímal o její pocity. Měl plné ruce práce s vlastními: s podvědomým žalem ze ztráty své první ženy a s obrovským strachem ze smrti, který se v něm po jejím skonu probudil. Král se děsil toho, jaké to bude, až přijde jeho chvíle. Ta myšlenka mu nedala spát. Aby se jí zbavil, vytvořil si ochrannou zeď krásy. Schovaný za zdí se těšil z krásy, aby nemyslel na smrt.

Malá Sněhurka si dělala na tátu nároky. Nevynechala jedinou příležitost, aby se k němu nepřitulila. A aby od něj neodstrčila macechu. V paláci se vznášel zářivý stín Sněhurčiny matky. Dívenka věřila, že kdyby tu byla maminka, určitě by se měla mnohem líp. Bylo jí zatěžko přijmout macechu. „Já jsem z tvé krve! Mně bys měl věnovat veškerou svou pozornost!“ myslela si zarputile, zatímco se drápala otcovi na klín. A přitom nenápadně odšoupla královnu.

Malá Sněhurka chtěla zaujmout místo své matky vedle otce. A dokud je v duši dívky touha být otcovou partnerkou, není schopná vidět muže okolo sebe rovnocenně. Přitahují ji starší chlapíci, ale ani po jejich boku nenajde klid. Bude zbožňovat a obdivovat tátu a podceňovat všechny ostatní muže. Je pouze jeden způsob, jak se z toho vymanit, jak se osvobodit, aby mohla svého následujícího partnera vidět jako prince a ne jako trpaslíka: udělat krok stranou, aby se uvolnilo místo po boku otce pro ženu, kterou si vybral.

Ve chvíli, kdy se macecha uvelebila vedle svého muže, přestala cítit antagonismus a nepřátelství. „Už nechci svádět další boje o prvenství! Stejně nemůžu zařídit, že budu vždycky ta nejlepší!“ povzdechla si s úlevou a vyslala ke Sněhurce vřelý pohled.

Král se zaradoval, že se jeho manželka s dcerou smířily. Už ho jejich spory unavovaly. Nevěděl si s nimi rady, přiváděly ho do rozpaků. A tak se radši o výchovu Sněhurky nestaral, nechal všechno na královně a do jejich hádek se nepletl. Beztak měl spoustu starostí s kralováním.

„Pokud si mě přestaneš všímat, vyliju si vztek na Sněhurce…!“ varovala ho královna. „Zanedbáváš mě! A nikdy jsi neocenil mou ochotu se o tu holku starat! Nezáleží ti na mých potřebách a nevíš nic o mých názorech a talentech! Nic jiného než krása tě nezajímá!“ A hořce dodává: „A já na to přistoupila! Byla jsem nadšená, že jsem pro svého muže dokonalým modelem krásy! Ale teď už mi jde o jiné věci. Chci manžela, který bude stát při mně, bude znát mou povahu a bude mě mít rád i se všemi změnami, kterými mě ubíhající roky poznamenají. Pokud takového nenajdu, tak budu radši sama!“

Sněhurka se zarazila. Pochopila, že to byl otec, kdo udělal z krásy tu nejcennější vlastnost. „Měl bys mě rád, i kdybych nebyla hezká?“ zeptala se ho tiše.

Král se mlčky díval do země. „Teď když královna zestárla, mohl bych mít po svém boku tebe.“ zachraptěl po chvíli.

„Co to plácáš?! Aby tě husa kopla! Já vůbec nezestárla! Jenom jsem hezky dozrála!“ odsekla královna vztekle. „Nehledě k tomu, že stárneme společně! Vždyť jsem ještě mladší než ty! Akorát že ty se nikdy nedíváš do zrcadla a tak nevidíš, jak se měníš! Ale mrzí mě, s jakou lehkostí bys mě vyměnil za jinou!“

Ale ani vnitřnímu muži Sněhurky se nelíbila otcova odpověď. „Ty nemáš v sobě ani za mák lásky?! Proč se tak necháváš oslepit povrchní krásou? Nevidíš, jak mě tím ničíš?!“ Odvádí stranou ostatní části Sněhurky, bere je do náruče, jakoby chtěl říct: „U otce už nehledej žádné potvrzení lásky! Co bys chtěla, aby táta uznal a pochválil? Tvou sílu a inteligenci? Tvoji upřímnost a lásku? Já je vidím!!!“

Macecha se zklidnila. Po prohlášení svého manžela pocítila, jakoby se pročistil vzduch. Ano, je pravda, že ji sžírala žárlivost, macecha to věděla a věřila, že je to její vina. Že se chová iracionálně. Ale teď, když bylo konečně řečeno nevyřčené, se jí ulevilo. „Promarnila jsem spoustu energie zbytečně. Jsem ráda, že je Sněhurka v pořádku. Chci odejít. Je mi líto, že mému muži záleží jenom na kráse, kterou já nevyhnutelně ztrácím. Nakonec zůstane sám. Nevidí moji vnitřní krásu, kterou jsem kvůli soupeřivosti skoro zničila. Ani si nezasloužím dát Sněhurce požehnání, ale z celého srdce jí přeji, aby byla šťastná!“ Pak se obrací k dívce a s něhou říká: „Tvoje matka byla skvělá žena, znala jsem ji. Přesto, že jsem zaujala její místo, nikdy jsem se jí nevyrovnala. Byla tak laskavá, bystrá a půvabná! Přála bych si, aby teď byla tady a viděla, jaká jsi krásná a jak moc se jí podobáš!“

Sněhurce vystoupily slzičky dojetí, přiskočila k maceše a objala ji.

Krále zaplavily protichůdné emoce. Rozpaky, když si uvědomil své nesmyslné požadavky. Strach ze stáří, které mu tak bolestně připomíná, že na konci cesty ho čeká smrt. Výčitky, že on je zodpovědný za královnin stres, aby neztratila své prvenství v soutěži o největší krásku. A pak tu byla radost. Radost ze Sněhurky, která smířila své vnitřní hlasy a najednou působí tak sebejistě a vyrovnaně, tak dospěle. Do té doby ji vnímal jen jako malou hezkou holčičku.

Pak promluvil a jeho hlas se třásl: „Zůstal jsem sám. Ale nechci hledat jinou ženu. Najednou cítím, že jsem zestárnul. Jsem rád, že si šla Sněhurka vlastní cestou. Ale nejsem si úplně jistý, jestli to zvládne. Je pro mě těžké přijmout, že už je nezávislá a že mě nepotřebuje. Rozumem to chápu, ale srdce se bouří. Nechce si přiznat, že už v jejím životě nehraju žádnou roli!“ Otec se obrátil ke Sněhurce a zeptal se, každé její části zvlášť, jestli ho má ráda…

Sněhurka/žena má otce na háku. Nezúčasněně pokrčila rameny: „Je mi jedno, jaký máš názor o mých schopnostech. Já si věřím, že to zvládnu!“ Ale mužská část prokazuje otci uznání a lásku. Ujišťuje ho, aby si nedělal starosti. „Neztratíš mě, budu ti nablízku, když mě budeš potřebovat. Oplatím ti všechno dobré, co jsi pro mě udělal.“

„Ne ne! Kdepak!“ ozvali se trpaslíci. „Nic nemusíš oplácet! Takový je život! Jdi dál svojí cestou, za svými cíly! Jinak nebudeš nikdy žít vlastní život. Pořád se budeš ohlížet na potřeby rodičů!“

Οtec se rozhodl předat svoje království a přistoupil blíž ke své ženě. Ta ho začala utěšovat. Ve chvíli, kdy si oba přiznali, že je krása a mládí už opustily, opadlo napětí, které mezi nimi vládlo.

„Nastav si hranice a pravidla hry!“ navrhl král královně. „Řekni si, když něco potřebuješ!“ Nikdy ses jasně nevyjádřila, po čem toužíš a jenom ses na mě nespokojeně mračila. Ale mlčením se nic nevyřeší!“

„Chtěla jsem, abys na to přišel sám…! přiznává královna.

Na začátku vztahu nemohla být o rovnocennosti ani řeč! A teď král nabádá svoji choť, aby se svobodně vyjadřovala! Jaký to pokrok na pohádku, ve které jsme se octli…!

„Je to jako za starých dobrých časů našeho mládí, kdy jsem se pokoušel zjistit, co ti dělá dobře!“ uchechtává se král a koketně mhouří oči. „I mně to pomůže, když mi srozumitelně a přímo řekneš, co chceš. Teď, když budeme stárnout spolu, můžeme si změnit podmínky soužití jak budeme chtít!“

A Sněhurka je pozoruje s úsměvem.

 

Únor 2021      „Sněhurka si mě vytvořila…“

Sněhurka, malá vystrašená holčička, se křečovitě drží sukně své macechy. Čím víc ji macecha odhání, tím víc se k ní holčička tulí v naději, že snad získá trochu přijetí a lásky. Její pozornost už má, a to v přemíře! Macecha nevynechá příležitost, aby malou nepotrápila.

„Nechtěla jsem mít vlastní děti“ říká macecha. „A Sněhurka je jako moje panenka, hraju si s ní. Beru ji jako něco v sobě, jako nějakou svou část, proti které bojuju. Soutěžím s ní, někdy dost tvrdě. Ale baví mě to, dává to mému životu smysl. Cítím se dost osamělá a nebýt Sněhurky, strašně bych se nudila. Ráda ji týrám. Pořád se zabývám jenom tím, co dělá.“

A skutečně, stačí aby se macecha zamračila nebo vyslala vzteklý pohled a Sněhurka se promění ve vyděšené klubíčko plné zmatku a nejistoty.

Ale i macecha má nízké sebevědomí, proto neustále vyžaduje potvrzení o své hodnotě. Proto se pořád točí před zrcadlem. Zpočátku se nás snaží přesvědčit, že zrcadlo zrcadlí názory okolí. „Ve skutečnosti se cítím tak obyčejná, všední, tak se snažím vyniknout aspoň svým vzhledem“ přiznává se macecha. A malá Sněhurka z ní nespouští oči plné obdivu. Ach, jak krásná jí připadá! A jak nepřístupná!

Macecha pokračuje ve svém monologu: „Já to zrcadlo nutně potřebuju! Chci se v něm vidět! Všichni se pořád dívají jenom na Sněhurku a já mám pocit, že se ztrácím. Ta holka musí zmizet z dohledu, abych byla víc vidět já!“ Vychází najevo, že zrcadlo je ve skutečnosti král, Sněhurčin otec.  „Obdivuji svou dceru víc než svou ženu.“ přiznává. „A Sněhurčinu matku jsem miloval víc, než svou druhou ženu.“

A je to venku! To byl ten důvod věčného soupeření! Příčina žárlivosti macechy, která si svou agresivitu vylévala na Sněhurce… Tomu všemu ale holčička Sněhurka nerozuměla. Ve své dětské mysli došla k závěru, že za všechno může ona a že se musí náramně snažit, aby byla poslušná dceruška, jinak s ní bude zle. A že musí trpělivě čekat, než přijde někdo, kdo ji zachrání.

Jak vyrůstala, začínala si uvědomovat královniny ústrky a naschvály a probudil se v ní  hněv. Zrodila se bezelstná Sněhurka, hrdá na svou nevinnost a dobrotu. A plná pocitu ukřivděnosti a odsuzování za utržená příkoří.

Macecha se pobaveně rozesmála a znovu začala popisovat, jak si té zábavné hry užívala. „Líbilo se mi, že jsem nad ní měla moc. Ovlivňovala jsem ji úplně ve všem. A pořád jsem jí poroučela. Byla tak nevinná! Často jsem ji peskovala a vysmívala se jí. Věděla jsem, že myslivec ji nezabije, jen ji drobátko vyděsí, jako bubák. Jenže ona se lekla a utekla. Šla si hrát se sedmi trpaslíky. A já jsem jí byla v patách, chtěla jsem si taky s nimi pohrát, ale po svém. Tak jsem jim kazila hru! Bylo to báječné! Sněhurka mě vždycky motivovala k novému výkonu! Dobře jsem ji vychovala, přesto že trochu zvráceným způsobem.“

Na scéně se objevila nová část Sněhurky, rozhněvaná sama na sebe. „Třikrát tě zachránili a ty jsi zůstala pořád stejně hloupá! Pořád čekáš, až tě někdo přijde zachránit! Poprvé to byl myslivec, pak trpaslíci, pak princ! Víš ty vůbec, kdo jsi a co chceš? A do prince ses zamilovala jen tak, aniž bys ho znala? Jen proto, abys unikla sama před sebou a před svým životem? A co vlastně víš o tom svém princi? Tak šíleně se do tebe zamiloval jenom proto, že jsi krásná? Přesto, žes vypadala jako mrtvá???!!!“ podrážděně vyčítá sama sobě. „A na trpaslíky mám taky pifku! Kvůli těm podmínkám, které mi nakázali! Prý, pomůžeme ti, ale odpracuješ si to!“

Trpaslíci byli náramně pracovití chlapíci, takoví samorosti a perfekcionisti. Jeli podle svých principů a zaběhnutých pravidel. Přijali ji mezi sebe z jednoho jediného důvodu, že si vážili její ohleduplnosti. To, že si z každého kalíšku lokla jen jednou… Že byla schopná se dělit a respektovat potřeby ostatních. „Vyrostla u nás. Všichni jsme ji milovali a obdivovali. Zůstala pro nás nedostižná, éterická andělská bytost z královského rodu. Ale byla pořád tak naivní! Její rozvoj se zabrzdil. Vůbec si neuvědomovala, že už se z ní stala žena.“

A opravdu! Sněhurka se proměnila v krásnou ženu, svěží jak zurčící potůček, a zrovna tak zpěvavou. Její líbezný hlas se nesl po celé chaloupce, když si při cídění lucerniček notovala veselou písničku. Ale uvnitř byla pořád tím plachým, nevinným dítětem. Malou hodnou holčičkou s nízkým sebevědomým. Ještě neobjevila svou ženskost a netušila, jak je hezká a přitažlivá. V prostředí paláce, kde vládla žárlivost a soupeření, bylo nepovolené a nebezpečné růst do krásy. To macecha netolerovala. A tak Sněhurka dala přednost tomu nerůst vůbec, zapřít své sexuální potřeby a nevidět svůj šarm a půvab.

A jaký byl její vztah k otci? Zlobila se na něj za to, že ji nikdy nechránil. Jakoby ztratil vlastní názor! Stal se zrcadlem, které říkalo to, co chtěla jeho královská choť slyšet!  Sněhurka se zadívala na svého otce vyčítavým, smutným pohledem.

Otec se začal omlouvat, že měl neustále spoustu povinností a že si nikdy neuvědomil vážnost situace. A kdykoli se snažil dcerky zastat, macecha se začala vztekat. Stačil i malý projev něžnosti nebo zájmu a macecha se proměnila v dračici sršící plameny.

Bezelstná Sněhurka balancuje mezi rozhořčením a podivem. „Vůbec nechápu, jak si někdo může libovat v trápení jiných lidí! Já jsem se odjakživa snažila být jiná než macecha. Zůstat laskavá a dobrosrdečná, přestože byla na mě zlá. Uvnitř jsem pořád dítě plné lásky.“

Οtec/Zrcadlo se na ni láskyplně usmál: „Přesně to jsem měl na mysli, když jsem řekl, že ty jsi krásnější. Nehodnotil jsem tvou vnější krásu, ale to, jaká jsi. Ale neodvažoval jsem se tě zastat, protože to vždycky královnu rozčílilo a chovala se pak k tobě ještě hůř. Skoro se mi zastavilo srdce, když jsem si uvědomil, do jakých nesnází ses dostala! Byl jsem tak naivní! Promítal jsem do královny sebe, viděl jsem ji takovou, jakou jsem si ji představoval. A trvalo dlouho, než jsem si uvědomil, jak je nebezpečná. Je to narcistka, věří, že je nejúžasnější ze všech a lpí na myšlence, že to tak zůstane napořád. Ostatní lidi používá jako předměty, hraje si s nimi. Krása, radost ze života a nevinnost, to jsou přesně vlastnosti, které narcisy přitahují. Kéž bych na to přišel dřív, abys nemusela snášet tolik bolesti! Měl jsem tě naučit, jak se bránit! Vysvětlit ti, jak se věci mají a že za nic nemůžeš! Ale já jsem tě v tom nechal samotnou!”  Zkroušený otec roztáhl paže a Sněhurka se mu stulila do náruče.

Nato se ozvali trpaslíci: „My jsme úplně normální muži. To Sněhurka nás viděla jako malé kluky, protože sama byla malá a nevinná. Ale pak vyrostla a byla z ní krásná ženská. Chtěla po nás objetí a pohlazení, které nedostala od táty. Jenže nám ty její něžnosti nebyly moc příjemné. Nebyl v nic respekt k našemu mužství. Vůbec nevnímala, že v nás probouzela touhu a vášeň. Všichni jsme se do ní zamilovali, jeden po druhém. A všichni jsme cítili, že s námi manipuluje. Využívala nás k uspokojení svých emocionálních deficitů z minulosti. Chtěla cítit, že po ní všichni toužíme, že ji máme rádi. Sedm otců se u ní muselo vystřídat a podporovat ji, starat se o ni, chránit ji, než pocítila, že se její nádoba lásky naplnila.“

„To já dobře vím. Máte pravdu a jsem vám neskonale vděčná za to, co jste pro mě udělali. Každý z vás mě něco důležitého naučil.“ řekla královna Sněhurka. „Nebyla jsem jenom naivní holka. Troufla jsem si i zariskovat, abych se naučila nové věci. A zvládla jsem to. Jednou díky trpělivosti, jindy zase pomocí akce. Ve skleněné rakvi jsem vnitřně dozrála podobně jako housenka v kukle. A když jsem jak motýl vylétla ven, byla jsem silná a samostatná. Odvrhla jsem všechny ty jedovaté názory mé macech o tom, jaká jsem a co dokážu. Začala jsem se spoléhat na vlastní úsudek. Objala jsem svého anima, svého vnitřního muže a tak jsem přijala i všechno dobré, co mi dal otec. Cítím se sebejistá, stojím pevně na nohou. Teď jsem hodna prince!“ 

Princ se na ni vřele usmál: „Cítím naši lásku. Ale i já si před tebou připadám trochu krátký…“

Malá Sněhurka pozorně sleduje postavy okolo sebe. V očkách má zmatek a úzkost. „Ničemu nerozumím!“ vystrašeně šeptá a provinile se dívá na macechu.

Jak vyrůstala, rostl i její zmatek. Zmítala se ve spleti protichůdných významů slov a činů své macechy, která ji ve jménu lásky týrala. Sněhurka nevěděla, co si má myslet. Nikdy si nebyla jistá, nakolik může lidem důvěřovat. Nenaučila se stát si za svým a říkat si o to, co potřebuje. Věřila, že za všechno může ona. Trápily ji sebepochybnosti. Strach, že není dost dobrá. Co když je příliš krásná, a to je špatné?

Ale opravdovou příčinou všech pocitů viny byla smrt Sněhurčiny matky při porodu. Dívka podvědomě věřila, že to ona zabila maminku a že si zaslouží trest.

„Přesně to jsem cítila!“ zvolala macecha.  „To Sněhurka si mě vytvořila! Potřebovala nějakého tyrana, co by ji mučil, aby došla pokání. Až když se začala milovat, skrze prince, jsem já mohla zmizet. Oheň a tanec rozpustily mé zatuhlé, zamrzlé emoce. S malou Sněhurkou jsem si pohrávala, ale tu dospělou opravdu miluji. A chci pro ni jen to nejlepší…“

Zamotané klubko vnitřních konfliktů se začíná pomalu rozplétat, jak se přísná a pohrdavá macecha proměňuje v zamilovaného prince. V prince, který Sněhurku zbožňuje takovou, jaká je. Dokonce i neživou. Ta největší výzva se stala řešením. Trestání odmítáním bylo nahrazeno bezvýhradným přijetím. Dobro tančí se zlem – věčné vzájemně propojené síly, které se v nás prolínají. (V konstelaci se zástupce macechy stala zástupcem prince.)

Pak se objevila zesnulá matka Sněhurky. Chtěla svou dceru ujistit, že je nádherná a že se nemá své krásy bát. „Je mi moc líto, že jsem tě nemohla vychovat. Ale jsem šťastná, že žiješ, přesto, že jsem za to zaplatila vysokou cenu. Není to tvá vina, že jsem zemřela! A jsem na tebe tak hrdá, jak to všechno zvládáš! Raduj se a užívej si života a své krásy. Zasloužíš si to!“ Ta slova stékají jako balzám do duše malé Sněhurky. Taková úleva! S veselým úsměvem se pustila sukně macechy a vklouzla do náruče královny Sněhurky. Všechny Sněhurčiny části jsou teď pěkně pohromadě, šťastné a spokojené.

Jenom ta bezelstná Sněhurka vystrkuje hlavu z chumlu. S výrazem Galilea, který si pod fousy mumlá „A přece se točí!“ praví umíněně: „Αle já chci zůstat stejná! Být pořád to bezelstné dítě! Bojím se, že když se změním, bude to k horšímu! Přijdu o svou podstatu. Ztratím identitu a jedinečnost. Budu jako všichni ostatní…!“