Hledám tě…

Hledám tě

Ve vyvanutých vzpomínkách

Ve světle schovaném za dlouhými řasami

V hebkých chomáčcích kudrlin

V rozpačitém úsměvu zachyceném na fotografii

 

Bylo nebylo, jsi a nejsi

Skrytá a neviditelná

Tak malá a přitom tak dominantní…

Tak citlivá a přitom tak umíněná…

Přítomná v bolesti, která tě přesahuje

Je větší než ty sama, neboť není jenom tvá.

Nabrala sis na svá ramínka cizí trápení a přivlastnila sis ho.

Neseš ho statečně a nejspíš zbytečně.

 

Ani nevím, jakým jazykem na tebe mám promluvit…

Tím mateřským?

Jazykem, kterým na tebe mluvila máma, jež neznala vlastní mateřský jazyk?

Nebo tím, který tě obklopoval,

Který tě jak létající koberec přenášel do jiných světů knih a pohádkových příběhů?

 

A tam jsi žila,

Zatoulaná ve světě fantazie,

kde krása a dobro vítězí

kde milenci spolu žijí šťastně a navěky

kde děti najdou své ztracené rodiče.

A přítomná chvíle míjela tvou mysl

A nemohla zanechat radost,

Tu vlastní radost

Prožitek vlastního potěšení

Z toho, co je

Z toho, jaká jsi…

 

Kdo jsi?

Stín toho, co si pamatuji?

Převzatý obraz toho, jak mě viděli rodiče?

Otisk názoru, jenž na mne měli starší sourozenci?

Malá, roztomilá, plačtivá, melancholická, otravná

Ukňourané prtě, se kterým se nedá hrát

Nejistá, zranitelná

Tak moc toužící po přijetí

Vidím tě, jak schováváš bombony pod polštář,

Abys mohla dát bráchovi a ségře, až jim dojdou jejich vlastní.

 

Na něj se díváš s obdivem, je o tolik starší a všechno ví

A přesto neví, jak moc ho miluješ.

A ona? Je tak krásná!

Vždycky o rok krásnější než ty!

Ani ti nevadí, že po ní nosíš oblečení

Stejně se jí chceš podobat…

Jenže ona o to ani moc nestojí.

 

Vážně si tě moc nepamatuju!

Už je to tak dlouho!

Jsem jiný člověk.

Ale občas mi „mluvíš z duše“,

Promítáš do mě své pocity.

Svíráš mi hrdlo a vháníš do očí slzy

A já pak zapomenu všechny logické argumenty,

Které jsem měla na svou obhajobu.

 

Někdy je to s tebou vážně těžké!

Nechceš mi říct, co chceš…

Bojíš se.

Věříš, že nemáš právo něco chtít.

Jak tě mám potěšit a uzdravit, když mlčíš?

Jsi dočista stejná jako máma!

Ztracená ve svých myšlenkách: trápíš se, mlčíš nebo hudráš.

Máš zakázáno se zlobit a tak hněv proměňuješ v bolest.

 

Hledám tě,

Protože ti chci říct, že to jde i jinak.

Nemusíš ji napřed zachránit a až pak být šťastná.

Nemusíš se pořád cítit tak opuštěná a nepochopená, protože se mi nechceš svěřit se svými pocity.

Nemusíš být jen hodná a všem pomáhat.

Ve skutečnosti nemusíš vůbec nic.

Můžeš jen tak být.

Jen tak

 

Citlivá, kudrnatá, naštvaná, veselá, laskavá, tančící, uvolněná, zpívající, cílevědomá, svobodná, hravá, pečující, obdarovávaná, milující a milovaná.

Prostě jakákoliv.