Můj názor

„Kalliopi, proč se na sociálních sítích nevyjadřuješ k tomu, co se děje ohledně pandemie?” zeptal se mě…

Protože chci své myšlenky a pocity sdílet s jednotlivými lidmi a ne je předhodit davu. Chci tě mít před sebou, abys ses mi díval do očí, až ti budu říkat svůj názor. Abys viděl můj výraz, abys cítil, co vyzařuji, když mluvím. Snadněji mi tak porozumíš.

Chci se ti dívat do očí, vidět tvůj výraz a cítit, co vyzařuje z tebe. Abych mohla zvolit vhodná slova. Formulovat svůj názor tak, aby se stal mostem mezi námi, a ne zdí.

Napřed bych se chtěla dozvědět o myšlenkách, které tě trápí, naslouchat pocitům, které zaplavují tvé srdce. Chci znát tvé obavy a také zážitky, kvůli kterým věříš tomu, čemu věříš. Chci poznat příčinu tvého strachu. Příčinu tvého hněvu.

Chci ti být nablízku, abys cítil, že si tě vážím. Že respektuji tebe spolu s tvými postoji a zkušenostmi.

Je pro mě mnohem důležitější komunikovat než jen přednést svůj názor bez nějakého smysluplného dialogu.

Chci se vyhnout nedorozuměním.

Ani trochu mě nebaví se zabývat kritickými komentáři pod příspěvkem. Zaplétat se do diskuzí, kde se každý snaží dokázat, že má pravdu. Já netoužím mít pravdu. Toužím porozumět.

Pokud tě mám nějak ovlivnit, chci ti nejprve porozumět.

Stejně nemám v úmyslu tě nějak měnit nebo poučovat. Ale když budeš chtít, můžu se s tebou podělit o své myšlenky, o to, čemu věřím. Rovnocenně a na rovinu. A pokud tě něco z mých odpovědí nebo otázek zaujme, odnes si, co tě posílí.

Pro mě je příspěvek na sociálních sítích dost neosobní. Radši budu hledat zpětnou vazbu ve tvých očích. Sledovat v nich, jak na tebe má slova zapůsobila. Jestli se mi povedlo vyjádřit se jasně. Jestli to, co říkám, může nějakým způsobem pomoct. Můj názor tě možná uklidní. Možná tě inspiruje k zamyšlení. Ale bude ti k něčemu užitečný? To je to, co mě zajímá.

Každý z nás si během svého života vytváří různé obranné mechanismy, jak se vypořádat s nepříjemnými situacemi. Především se strachem z bolesti a ze ztráty. Se strachem ze smrti. Mechanismy, které nás uklidňují, protože nám dávají pocit, že máme věci pod kontrolou. Je teď vhodná chvíle na zboření těchto programů? Jsme si vědomi svých schopností a své síly pokračovat bez nich? Může můj osobní pohled nějakým způsobem pomoci? Pokud ne, jaký by mělo smysl o něm mluvit? Byla by to jen záminka ke slovním půtkám, přilívání oleje do ohně negativity. A té už je v těchto náročných dnech i tak dost…!

 

„Fajn,” řekl. „Teď mluvíš jako terapeutka! Ale co si myslíš ty, jako člověk?”

Pandemie se nebojím. To, co mě děsí, je fanatismus a násilí.

Vůbec mi nevadí, když má někdo jiný názor než já, ale nesnáším jakoukoli formu vydírání.

Věřím, že by si měl každý přiznat, že má právo a zároveň povinnost převzít odpovědnost za svoje zdraví, jinak nikdy nedospěje. Zůstane dítětem, které čeká, až mu někdo řekne, co má udělat. Dítětem, které za svoje problémy obviňuje své okolí anebo věří, že ho někdo ochrání před nemocí i před životem samotným.

Život jde dál. I když se před ním schováváme zavření doma, abychom se vyhnuli nebezpečí. I když věříme, že máme situaci pod kontrolou. A ani si nepřipouštíme, že hlubší příčiny této situace neznáme. Přijde chvíle, kdy pochopíme… Skrze důsledky rozpoznáme příčiny i záměr.

Život se nedá koupit, i když se najdou lidé, kteří se snaží obchodovat se „zdravím”. A nespravedlnost se nedá vymazat pomocí odpustku nebo poslanecké imunity. Nic nepomůžou narychlo odhlasované zákony o nemožnosti zpochybnit vládní nařízení, o nemožnosti odvolání se k soudu. Nespravedlnost zůstane nespravedlností dokud nedojde k nápravě.

Život jde dál prostřednictvím svých nových projevů, prostřednictvím svých dětí. Skrze mláďata všech tvorů a skrze výhonky rostlin. O ty je třeba pečovat stejně jako o lidské děti. Cokoli škodí přírodě, škodí i člověku. Ať už si to uvědomuje nebo ne.

A pokud poškozujeme duševní a fyzické zdraví našich dětí, dostáváme se do slepé uličky. Jakákoli snaha ztrácí smysl. Vždyť jaký smysl má přítomnost, když ničí budoucnost?

Mnoho lidí si myslí, že zná pravdu. Já vím jistě jen jedno: že obraz, který mám o realitě, je velmi malý, je to jen nepatrná část velkého obrazu. A proto jsem tak opatrná ohledně vyjadřování svého názoru.

Naslouchám, pozoruji, snažím se zjistit, co po mně život žádá… Jak mu co nejlíp posloužit v přítomné chvíli, teď a tady…