Krysař z Hamelnu

Kdysi se v jednom středověkém městě ztratily děti. I dnes jsou v nebezpečí… Kolem nás se potulují tisíce ztracených, osamělých, vystrašených dětí. Cizí děti, děti ze sousedství, vlastní děti. Nejopuštěnější jsou naše vnitřní děti. Zapomenuté kdesi v samotce zastíněného koutku duše. A pak se díváš okolo sebe a nic není v pořádku. Každé snažení ti připadá marné. Ať děláš, co děláš, myší neustále přibývá… Je tu cesta: podívej se na to ztracené dítě a jdi k němu. I kdyby jediné místo, kde ho můžeš potkat, bylo tvé srdce. Nech ho v sobě ožít a dej mu to, co potřebuje. A ono ti oplatí láskou…

Legendu o Krysaři, podle níž jsme dělali konstelaci, si můžete přečíst po kliknutí na tlačítko Text příběhu  nebo poslechnout na  Vyprávění příběhu.

Tučným písmem jsou označeny osoby  a pojmy, které byly v konstelaci zastoupeny.

Konstelace – červen 2021  Svou melodií “krotit to divoké” a “probouzet to spící”…

Píše se rok 1284… Nebo možná 2021? Prostě: jednou a to už je dávno, bylo nebylo jedno krásné městečko. Jmenovalo se  Hameln a bylo tak zářivé na povrchu, bohaté a spořádané! A tak plné zášti, závisti, násilí, podlosti, lži a prodejnosti v temných uličkách a za zavřenými dveřmi malých domků i bohatých sídel! A všechny tyto emoce se postupně zhutňovaly a stávaly se temným chuchvalcem a později smrdutým bahnem, ze kterého se rodili potkani a krysy. Den po dni, měsíc po měsíci se Skryté nečistoty města množily a čím dál víc kontrastovaly s jeho zdánlivou, tolik vychvalovanou spořádaností. Hlodavci nahlodávali vztahy mezi lidmi. Kradli jim pohodu a blahobyt. I kdyby tisíc krysařů vyčistilo město, přeci by se rodily další a další krysy. Neboť občané netušili, že si nesou každý svou vlastní krysí líheň v srdci a v mysli.

A kdo byl vlastně Krysař?

Zvláštní postava, odmítaná a nepochopená… Už od dětství měl těžký život, vyrůstal pouze s matkou. A byl ještě malý chlapec, když matka náhle zemřela a on zůstal sám jako kůl v plotě. Byl všemi odstrkovaný a opovrhovaný, malý usmrkaný bastard. Protloukal se, jak se dalo. Naučil se přežívat. Spával v lese a pozoroval jeho obyvatele, hmyz, zvířata a ptáky. Měl je rád a učil se od nich. Zvířata byli jeho parťáci, jeho učitelé, jeho kamarádi. Naučil se s nimi komunikovat, věděl, co na ně platí.

Nikdo neví, jak se dostal ke své flétně, ale v jeho rukou ožila a rozezněla se jako pták ve větvích. Skrze flétnu tryskala touha, ale i stesk, smutek a hněv až z hloubi krysařovy duše.

Zasmušilý, introvertní, vážný muž a současně osamělý sirotek, chlapec toužící po tom, aby si ho někdo všiml. Oblékal si pestrobarevný šat, který tak moc kontrastoval s vážností jeho hlubokého pohledu. Šašek, podivín, cizák. Tak odlišný od ctihodných a spořádaných měšťanů, kteří měli rodinu, jméno, živnost a peníze.

Ale i Krysař měl peníze. Dokázal si vydělat. Jeho umění bylo vzácné a tolik potřebné! Flétna v jeho rukou byla jako kouzelná hůlka, když se rozehrála, dokázala zkrotit, zhypnotizovat, nalákat každého, kdo ji slyšel. A Krysař chodil od vesnice k vesnici, od města k městu a dělal, co bylo potřeba. Zklidňoval splašené koně, krotil zdivočelé agresivní psy, vyháněl hlodavce.

A přemýšlel, pořád přemýšlel… nad smyslem života, nad řádem věcí. Byl to filozof, který miloval přírodu a držel se stranou od lidí. Nevěřil jim, zklamali ho. Vyhýbal se jim, protože ho odmítali. Za nezájem platil nezájmem. Za opovržení opovržením. Krysař od lidí nic dobrého nečekal. Už dávno netoužil po ocenění krásy jeho melodií nebo po uznání za jeho schopnost ovlivnit divoká zvířata. Zvykl si na to, že ho ostatní podceňují. To jediné, co chtěl bylo, aby lidé respektovali dohody, které s ním uzavřeli.

Byl zvyklý dostávat zaplaceno za své služby a také platit za služby poskytované jemu. Když potřeboval vášeň a objetí, chodil za kurtyzánami. Jen jednou to vypadalo, že by se mohl otevřít, že by se mohl svěřit a spočinout v ženské náruči, kterou by nebylo třeba zaplatit. Když potkal Agnes…

Agnes byla krásná a měla všechno to, co Krysařovi chybělo: společenské postavení, vychování, obdiv nespočetných ctitelů a především rodinu. Krysařovo bláhové srdce na chvíli zatoužilo po tom, žít život obyčejných lidí, kteří někam patří. Hleděl jí do očí, jakoby se okny díval do vysněného domova…

Ale i Agnes v Krysařovi viděla jen to, co vidět chtěla. Učaroval ji svou svobodou a nezávislostí, svou tajemnou uzavřeností a silou vůle. Také by chtěla být svobodná, nezávislá a silná. Ale byla příliš ovlivněná svým otcem, starostou města, a jeho názory. Byla příliš pohodlná na to, aby udělala změnu, po které, jak říkala, touží. Byla příliš svázaná všemi těmi povinnostmi a zvyky, které udusily její tajná přání dřív, než si je stačila připustit. Plná úzkosti „co tomu řeknou lidé?!“, nenašla odvahu opustit své rodiště ani kvůli Krysaři. Chtěla by ho změnit, aby se víc podobal ctihodným hamelnským mužům. Navrhla mu tedy, aby se usadil ve městě. Den ode dne byla čím dál víc kritická, požadovala změnu, na které se sama nechtěla podílet. Polibků a objetí ubývalo a hněvivých slov přibývalo. Jejich Láska začala uvadat.

Krysař cítil, že ho Agnes nemiluje, že miluje pouze svoji představu o něm. A stejně by nechtěl zůstat v Hamelnu, ani kdyby mu poctivě zaplatili. Cítil, že ho ještě čeká pouť. Že musí dál chodit světem a svou melodií krotit to divoké a probouzet to spící… Musel jít dál a činit ve vnějším světě to, co bylo jeho profesí a jeho úkolem, dokud to neučiní sám v sobě…

Ve městě plném lidí se cítil sám. A to přesto, že k němu někteří občané Hamelnu vzhlíželi… Našli se Mladíci, kteří v něm viděli povstalce, rebela, bojovníka za spravedlnost. A především Malé děti ho obdivovaly, chodily mu v patách a poslouchaly jeho písně. Byly totiž k smrti vystrašené z myší, ze zvěstí o nemoci a prvních mrtvých, z paniky, kterou šířili jejich rodiče a především z pocitu, že si nikdo z dospělých ve městě neví rady. Proto se tak upnuly ke Krysaři. Byly nadšené jeho vnitřní silou a schopností změnit situaci. Milovaly jeho veselé melodie, které tolik kontrastovaly s hořekováním a věčným kritizováním, které slyšely doma. Krysař byl jejich vzor, jejich hrdina. „Chceme být jako ty! Jsi ztělesněním svobody, jsi život sám!“ říkaly. „Tady ve městě nás nic nečeká, bez tebe tu je mrtvolné ticho. Půjdem za tebou!“

Ale Krysař se cítil tak odpojený! Jakákoli pochvalná nebo obdivná prohlášení, jakákoli vyznání byla pro něj jen slova, prázdná slova která prolétla okolo jeho uší, ale do srdce se mu nedostala. Krysař se držel stranou, protože přívětivým slovům nevěřil.

Zato starostův postoj ho zasáhl mnohem víc! Starosta, pohodlně uvelebený ve své pozici moci a v neochvějné pravdě svých názorů, se díval na Krysaře s despektem. Odsuzoval ho za jeho pestrobarevný šat. Byl to pro něj špinavec, třebaže byl čistý. Darmožrout, přestože byl pracovitý. Nespolehlivý blázen, přestože vykonal slíbenou práci dokonale a zodpovědně. Starosta v Krysařovi viděl sám sebe, třebaže to vůbec netušil. Cítil k němu takovou povýšenost a aroganci! A to přesto, že viděl, jak je jeho dcera Agnes ke Krysařovi přitahována. Nebo snad právě proto? Ani na chvíli však nelitoval svého rozhodnutí připravit Krysaře o výdělek. Ani potom, co z města odešly všechny děti…

Krysaře starostův postoj rozhněval! Ano, tohle chování znal tak dobře! Byl na něj zvyklý, dalo by si říct, že ani nic jiného nečekal. Jenže právě teď to byla ta poslední kapka, co způsobila, že pohár hněvu přetekl. Spravedlnost stála při něm a oči jí plály rozhořčením. Spravedlnost jednotlivce, který vnímá subjektivně, neboť nemá nadhled, aby viděl hru života v jeho temněsvětlé celistvosti. Krysařovo srdce bylo plné pocitu příkoří. „Proč mě lidé odmítají? Proč mě nepřijímají takového, jaký jsem??!“ Krysař –  temný  myslitel, zhrzený filosof, záštiplný vůdce, černý mág – stál na rozcestí: jedna cesta vedla k pomstě a zkáze, druhá k vzdálené tajemné ženské postavě, která se na něj dívala něžným pohledem. Krysař se dlouze díval na obě strany a pak se pohnul směrem k ženě.

Mlčky si k ní sedl a nechal ji, aby se k němu přivinula, aby ho objala svou něžnou paží. Byla to jeho Ženská stránka, jeho něha, soucit, schopnost sdílení a lásky. Vlastnosti, které pohřbil spolu se svou maminkou. Už dávno ji oplakal a zapomněl… Ale teď jakoby ji znovu potkal, ve své vnitřní ženě. A byla tak krásná! Krysař na ní mohl nechat oči! Seděli spolu beze slov a Krysař zhluboka vdechoval její mírnou moudrou energii. Uvědomil si, že ho mohou ocenit pouze ti, kteří mají stejné hodnoty jako on. Starosta se na něj bude vždy dívat očima starosty a měřit ho starostovským metrem. Jak pošetilé a marné je čekat od něj uznání! Stejně jako se snažit potěšit krásnou melodií člověka, jehož hudba nezajímá. Ani ten nejlepší flétnista na světě nezmění to, že jsou lidé, kteří nemají schopnost naslouchat…  Zhluboka se nadechl a přijal TO, CO JE. Znovu našel sílu důvěřovat…

Krysař probudil svou ženskost a otevřel se lásce. A děti to vycítily a šly za ním, šly za láskou. Jedno z  dětí, které ho následovaly, Půvabná dívenka řekla, že ví, že Krysař bude šťastný, že si najde ženu, která mu bude rozumět a bude ho milovat. Prý cítí, že ona je tou ženou, roste vedle něj a už je mu po boku. Miluje ho a přesto se cítí svobodná a samostatná. Není na něm závislá, naopak, díky němu si uvědomila svá přání a rozvinula své talenty. Krysař se jen dobrosrdečně usmíval. Zatím měl oči jenom pro svoji Ženskou stránku, byl plně zaměstnán tím, ji lépe poznat.

A jaký byl osud dětí? Nebyly prodány do otroctví, ani naverbovány na Křižáckou výpravu do Svatých míst. Šly za Krysařem a usadily se v nějaké vesnici na východě. Jedno z nich, Přemýšlivý mladík se snažil dopátrat toho, proč ho vlastně následovaly a do jaké míry měly volbu… „Ale má ve skutečnosti dítě vlastní volbu? Snad jen možnost si vybrat mezi příklady, které vidí okolo sebe.” To byl závěr, ke kterému došel… Půvabná dívenka mu oponovala, že dítě si umí vybrat, ale dělá to intuitivně, ne logicky. Volí to, co mu mu našeptá srdce, jde tam, kde cítí bezpečí a lásku.

Pak se objevila Žena s uslzenýma očima představující všechny matky, které ztratily své děti. Palčivá bolest ze ztráty, úzkost a starosti, co se s dětmi stalo, jí nedávaly spát… Byla zmatená a zoufalá. Nic ji nemohlo uklidnit. Jen jedno místo jí přineslo klid…

Matka s uslzenýma očima váhavě přistoupila k ženě ztělesňující Lásku. Lásku, která léčí, sjednocuje, osvobozuje. Která na sebe bere různé podoby: je to Hudba, Harmonie, Tanec, Radost, Život. Láska ujistila ztrápenou Matku, že děti ve skutečnosti následovaly ji a že jsou v pořádku. Krysař byl jenom poslem, skrze kterého se projevila hudba a radostná vize.

Láska Matku uklidnila, že v Krysaři nebyla podlost, vypočítavost nebo pomstychtivost. Nebyl špatný ani zvrácený. Naopak, byl dětem inspirací na všech úrovních, rozvinul jejich ducha a pomohl jim vyzpívat emoce a roztančit těla. Stal se transcendentní branou, mystickým průvodcem, jenž vyvedl děti ze světa, který byl prohnilý. A tak se mohly otevřít něčemu lepšímu a láskyplnějšímu, nové vizi. Děti Krysaře následovaly ochotně a s radostí. Byly šťastné, když si začaly vytvářet vlastní vysněnou zemi…

Matka si ztěžka oddechla a pak objala Lásku. V té hřejivé náruči jí oschly slzy. Žal v srdci jakoby zesládl, zjemněl a stal se steskem, sladkobolnou vzpomínkou. Bolest přestala tížit jako kámen a proměnila se v lehkou přikrývku. Byla snesitelná.

Krysař je pozoroval a rozpačitě poslouchal, jak ho Láska vychvaluje. Sám sebe nevnímal jako jejího posla, a tak cítil, jakoby Láska trochu přeháněla nebo jakoby mluvila o někom jiném. Plaše se usmál a chvíli nezúčastněně přešlapoval. Ale pak se otočil k Uslzené matce. V jeho hlase byla slyšet účast: „Nechtěl jsem dětem ublížit. Ani ti způsobit bolest. Dělal jsem, co bylo potřeba.“ Krysař a Matka se na sebe dívali. A podobně sladce jako jasmín v temné noci zavonělo porozumění a přijetí. V dálce vesele poskakovaly děti…

Na závěr:

Při konstelacích nám nejde o názory, ale především o prožitky. Každý účastník, pokud cítí vnitřní popud, sám vstoupí do role, jež mu přinese nějaké porozumění, které je pro něj v dané době důležité. Prožité pocity a vyjádřená slova bývají odpovědí na otázky, které ani nebyly nahlas vyřčené.

V konstelaci dominovala postava Krysaře. Měl hodně silnou osobnost a neobyčejné znalosti, které nezískal učením, ale pozorným sledováním přírody a vlastní zkušeností. Jeho obdivuhodná schopnost ovlivňovat ostatní z něj mohla udělat obratného manipulátora a nelítostného mstitele. Důvodů měl dost: nahromaděné pocity křivdy z nepřijetí a diskriminace, bolest ze zklamání v lásce… Kdyby v sobě neprobudil svou soucitnou, laskavou ženskou stránku, mohl by způsobit obrovské katastrofy. Protože byl velmi mocný. Odkud pramenila tato síla? Z jeho schopnosti se dokonale soustředit na svůj cíl, plně se zaměřit na myšlenku: „Přiměji tě, abys mě následoval, ať už jsi potkan nebo člověk.” Krysař by se snadno mohl stát politickým vůdcem, diktátorem, jehož ideje stojí na nezpracovaných emocích, na jeho stínu.

Krysař nás zaujal, ale nejsilnější emoce během konstelace v nás vyvolaly děti. Μnohem víc, než strachem z útočných hlodavců, byly zasažené úzkostmi rodičů, kteří byli tak zabředlí do svých starostí o přežití a zabezpečení rodiny, že ztratili schopnost svým dětem poskytnout citové zázemí. Vyplašené děti hledaly bezpečí, svobodu a naději, a tak se vydaly za Krysařem, který byl v jádru stejný – malé opuštěné dítě. Krysař dětem imponoval. Byl pestrobarevnou inspirací, byl nadějí a živým příkladem, že se dá přežít a že má smysl věřit.

Během konstelace jsme byli jednou nohou ve středověku a jednou v přítomnosti. Jak je to dnes podobné! Načinčaná hniloba vypadá tak krásně! Dnešní „starostové“ jsou stejně nespolehliví, proradní a plní rasismu. A uvnitř nás je boj. Něha je potlačena a převažuje agrese, v myšlenkách, emocích a činech. A konflikt vnitřího muže s vnitřní ženou se promítá i do vnějších vztahů, do manipulace a zastrašování, do rostoucího domácího násilí. A přitom by žena mohla muži pomoci probudit jeho citlivou ženskou stránku tak, aby se stal ochráncem a ne utlačovatelem, a tím ho uzdravit. Toho se však dá dosáhnout jedině respektem a přijetím muže takového, jaký je. Promítat do něj své představy a pak mu vyčítat, že není takový, jak jsme si ho vysnili, to muže spíš zatvrdí. Soustředí se na svůj cíl, ať už je jakýkoliv, a jde tvrdě za ním.

Když má někdo neochvějnou víru v nějakou ideu, najde si tajné cesty, a může se ocitnout  “z Německa až v Transylvánii”, na jakémkoli místě, které považuje za zemi zaslíbenou.

Vybavily se mi obrazy z hromadné deportace dětí z Řecka na konci 2. světové války, která přerostla ve válku občanskou. Více než 20 tisíc dětí ve věku od 3 do 15 let bylo rozmístěno v zemích bývalého východního bloku. Z toho 3 500 dětí v tehdejším Československu. Pro velkou část Řeků v té době byl zemí zaslíbenou Sovětský svaz. A současně mnoho Čechů a Slováků prchalo na západ, do USA nebo do Austrálie. Mnoho ideálů realita rozpustila jako slunce a vítr rozptýlí mlhu. Dnes vnímají lidé z rozvojových zemí bohatou Evropu jako vytouženou oázu hojnosti a klidu…

Každý máme v sobě Starostu, Krysaře i vystrašené dítě. Třebaže každý v jiném poměru. A stojí za to si položit pár otázek: Nezradil jsem něčí důvěru? Komu hraju tak, aby mě následoval? Do jaké míry přebírám zodpovědnost za životy druhých lidí? Jak se vyhnout manipulaci? Komu bezmezně věřím a jdu za ním? A kam nás vaše vize zavede?

Pandemie ukázala, že problémy lidstva začínají být stále globálnější. Jsme jeden celek a naším domovem je planeta země. Vypadá to, že není kam odejít… Žádný vnější přesun nepřinese řešení a harmonii, jen cesta do hlubin naší duše. Najít tam to opuštěné zapomenuté dítě a obejmout ho. Naplnit ho láskou pevnou a silnou a současně vřelou a soucitnou. Láskou muže a ženy, kteří spolu nesoupeří, ale radostně se doplňují. Jediná zaslíbená země je v našem srdci.