Milá tazatelko z FB,

Úplně ti rozumím, že se děsíš představou vymývání mozku. Já jsem z toho taky mívala strach, když chodili moji synové do školy. Napíšu svou zkušenost a pak se můžeme nad otázkou náboženství zamyslet trochu obecněji.

Já jsem vyrůstala v ateistické době (jsem narozená v Praze v 60. letech) a v ateistické rodině. Přesto jsem se vdávala v kostele (což nebylo v roce 1987 v Praze pro někoho, kdo pracoval jako pedagog, zrovna moc obvyklé) a také jsme naše dva syny nechali pokřtít v katolické církvi. To nám později v Řecku poskytovalo možnost volby, aby nemuseli chodit na vyučování pravoslavného křesťanství, kdyby si to nepřáli. Když začali mít ve škole náboženství, řekla jsem jim, že moc nesouhlasím s tím, aby se někdo učil, čemu má věřit a aby z toho byl zkoušený a známkovaný, ale že je to současně příležitost vyslechnout si a zorientovat se v tom, čemu lidé v Řecku věří. To jsme si zopakovali na začátku skoro každého školního roku a synkové se rozhodovali podle situace. Některé roky svého křestního listu využili a na náboženství nechodili, jiné roky chodili, ale nebyli klasifikováni a jednou si mě zavolal profesor náboženství na gymnáziu a požádal mě, zda by nemohl přece jen dát synovi známku, že by mu rád dal 20 (maximum bodů), protože chce ocenit jeho osobité humánní názory. Takže obdobím vymývání prošli bez úhony… 🙂

Jsem moc ráda, že situace na Corfu, kde žije hodně cizinců s různými světovými názory, a kde je i menšina místních katolíků, umožňuje ve věcech náboženství velkou toleranci. Dovedu si představit, že na vesničkách na pevnině je to asi náročnější. Každý si ale musí vyšlapat svoji cestičku v tom kraji, kde se nachází…

Myslím, že každý člověk si klade řadu otázek sám o sobě, o světě a také o svém vztahu k věcem okolo sebe. Všichni rodiče známe to období, které začíná ve věku okolo tří let, kdy nám naše ratolesti nedají pokoj s těmi svými nekonečnými „A ploč…..???“ 🙂 Dítě se ptá, pozoruje, usuzuje a tak si pomalu vytváří mozaiku různých možných variant toho, jak asi věci jsou, ze které časem vykrystalizuje jeho vlastní názor. Je jasné, že je do velké míry ovlivněn námi, rodiči. A to nejen slovně, ale především tím, jací jsme a jak se chováme. (Např. někdo může kázat o tom, že správný křesťan má odpouštět, ale přitom už 10 let nemluví se sousedem. Tam dítě získává dvojí, protikladné, informace, jednak slyší o tom, jak by věci měly být, a současně vidí i realitu. Začíná, ať už vědomě nebo nevědomě vnímat, že ne vždy se chováme podle toho, čemu věříme).

Dokud se dítě ptá na věci „mezi nebem a zemí“, je dobré využít příležitosti a sdělit mu, čemu věříme my, samozřejmě slovy, které budou přizpůsobené jeho věku a intelektovým schopnostem. Je dobré dodat např. „Tak to vidím já….“ nebo „Ve škole nám říkali, ale já věřím, že….“ apod. Já jsem někdy takové rozhovory končívala slovy „Dneska si o tom myslím….“ Dětem tak dáme najevo, že i názory na svět a jeho stvoření podléhají určitému vývoji, že to není něco, co se musí naučit a pak si to pamatovat neměnné po celý život. Je to dobrá prevence proti dogmatismu všeho druhu.

Je rozumné děti vychovávat k respektu k tomu, čemu věří ostatní. Když bychom třeba řekli, že malý sousedův Spiros říká blbosti a jeho rodiče mají názory jako ve středověku, tak budeme naše dítě vést k povýšenosti, ale současně mu neposkytneme ani argumenty, ani příležitost, aby se nad věcmi samo zamyslelo. Je dobré si uvědomit, že lidé se upínají k tomu, čemu věří, protože jim to pomáhá ve chvílích nejistoty, samoty a strachu. A pro většinu lidí je důležité něčemu věřit, ať je to bůh, nebo nějaká jiná laskavá bytost (na Corfu hodně věří v pomoc sv. Spyridona, patrona ostrova, nebo Panny Marie). Malým dětem je takový přístup blízký, v jejich světě žijí víly, kouzelníci a andělé, se kterými jsou svým způsobem v kontaktu. S pubertou přichází období zpochybňování hodnot dospělých a téměř všichni mladí se více soustředí na hledání lásky a smyslu, než boha. (Pro mě jsou všechny tyto pojmy totožné…)

Nechci se v rámci tohoto článku zabývat náboženstvím a různými jeho systémy, ale je zajímavé se zamyslet, spíše z psychologického hlediska, proč je příběh Ježíše tak fascinující pro stovky generací, až po tu dnešní. Napadá mě několik důvodů:

Rodiče Ježíše ho vychovávali s úctou a pozorností, ne jako své dítě, ale jako syna Božího. (To kdybychom dělali všichni, tak by nebyli despotičtí otcové ani přestarostlivělé maminky a psychologové by přestali být potřební… 😉 )

Matka Ježíše respektovala jeho volbu a jeho osud a nijak mu nebránila v křížové cestě, přesto, že jí způsobovala nesmírnou bolest. Důvěřovala mu, že ví, co dělá. (Každé dítě v hloubi duše ví, že musí nést štafetu života po cestách, které si má najít samo, po cestách, které vedou dál, než prošlapané cestičky jeho rodičů).

Ježíš mnoho trpěl, ale dokázal to snést statečně a hrdě a nakonec ho všichni pochopili a uznali. (Děti často prožívají pocity bolesti, příkoří, nespravedlnosti a často cítí, že ustupují nebo se obětují, ve „vyšším zájmu“- kvůli rodičům nebo jiným členům rodiny. Představa, že bude jednoho dne jejich oběť uznána a oceněna jim dává velkou útěchu).

Ježíš byl výjímečný láskyplný hrdina, dělal zázraky, léčil nemocné a spasil celý svět. (Dítě touží být jedinečné a silné, mít mimořádné schopnosti a zachraňovat lidi. Identifikuje se s každým kladným hrdinou, viz např. Superman aj.)

Ježíš odpouštěl i těm, co mu ublížili. Netrápila ho zloba, nenávist, závist, sebelítost. Byl plný lásky a to mu přinášelo klid a mír. (Dítě prožívá řadu vnitřních konfliktů, kdy miluje a současně se hněvá a závidí. Má řadu negativních pocitů, za které se stydí nebo se je bojí přiznat. Touží po klidu v duši, po míru mezi sebou a sourozenci, po lásce ke každému členu rodiny, ke každé bytosti. Ježíš je vzor).

Každý film a vlastně každá činnosti, kterou dělá tvoje dítě se zájmem, je příležitost, zeptat se ho, co se mu na tom tak líbí a jak se při tom cítí. Jaký to v něm zanechalo dojem, čemu věří. Je to příležitost s dítětem komunikovat a trochu se vzájemně poznat. Hodně štěstí a hezkých rozhovorů!

Vaše Kalli

http://www.cesivrecku.cz/kalli-radi-po-trinacte/ 27.4.20147 komentářů