Kalli radí (21) – O sebevědomí, aneb jak se stát Kočkou

Milá Kalli,

předem se omlouvám za zdlouhavý dopis plný chyb. Tady je můj příběh.

Před dvěma roky jsem se v Řecku seznámila s mým nynějším přítelem. Hned zpočátku si mě chtěl vzít a založit rodinu. Říkal, že když si je člověk jistý, není na co čekat. Sice jsem tou dobou mnoho věcí neřešila a vrhala se do všeho po hlavě, ale tohle mi přišlo moc hrr. Takže spolu „jen tak chodíme“. Po letní sezóně jsme odjeli k němu (rozuměj do domu jeho rodičů) na jiný ostrov. Je to tam pěkné, ale ani jednu zimu jsem tam nevydržela celou. Vždy jsem musela alespoň na nějaký čas zpět do Čech. Řecky jsem se dodnes pořádně nenaučila. Snad z trucu, že on nejevil zájem o češtinu. Sice tvrdí, že siga siga začne, ale ještě to nepřišlo. A tak jsem trávila hodiny nad kávou mlčky, zatímco si bratři a bratranci vyprávěli. Oba máme jiné zájmy, ale celkově spolu vycházíme a i si rozumíme. I když samozřejmě ne vždy. Když já jsem u něj na ostrově, mám pocit, že mi tam nikdo nerozumí, nikdo si mě nevšímá. Když se zeptám, o čem se baví, čtvrthodinový rozhovor mi shrne do dvou vět. A zase on když byl v Čechách, měl tyhle pocity on. To ale není, co mě nyní trápí.

Letos v létě si můj řecký řek otevřel na svém malém ostrově vlastní podnik. Zrazovala jsem ho od toho, že teď je nejhorší doba, ale nedal si říct. Ještě byl na mne naštvaný, že mu nevěřím. Radila jsem, aby si na vedlejším větším ostrově našel práci na sezónu a pak to zkusil otevřít na podzim. Z ušetřených „letních“ peněz by pak mohl krýt případné ztráty. Já na tom vedlejším ostrově měla též sezónní práci, takže bychom spolu byli nepoměrně více. Celá rodina byla nadšená a tak jsem radši mlčela, abych nebyla proti všem. První měsíc šel více než výborně, druhý též. Plánoval, jak někoho přibere, aby to stíhal. Ale dál to šlo z kopce, výdělek nestačil ani na zaplacení nájmu. Dopadlo to tak, že v srpnu zavřel. „Kdybych tě byl býval poslechnul.“ Pozdě bycha honiti. Já jsem si mezitím vyřídila veškeré (!) dokumenty, abych mohla u OAED zažádat o podporu. Tou dobou už občas utrousil něco o tom, že jestli situace v Řecku bude i dál tak špatná, tak bude muset jet pracovat do Austrálie. Zůstávala jsem klidná. Jak se řekne „možná“ a „někdy“, tak to je v Řecku horizont let.

Skončila mi pracovní sezóna, opět jsem se přestěhovala za mým vyvoleným a Austrálie dostávala obrysy měsíců, týdnů. Častější a častější telefonáty s Australankou, která mu to tam zařizovala, nejdříve skrýval, později zlehčoval. Nakonec řekl, že bude muset jet. Vydělat peníze. Ona Australanka, se kterou mluvil řecko-anglicky, je dcerou řeckých rodičů. Tato dívka se ho již dvakrát pokoušela „dostat“. Jednou ji mému příteli dohazoval muž, pro kterého jsme oba pracovali. Podruhé nějaký jeho strýček. Nu což. Byli by ideální pár. Ona z majetné rodiny, rodiče by v rodině „čistokrevného“ Řeka více než uvítali. Dvakrát ji odmítl kvůli mně, potřetí řekl „možná“. Z toho jsem pochopitelně nadšená nebyla. Ale prý to dělá kvůli tomu, aby mu pomohla dostat vízum, s letenkami a hlavně sehnat práci. Její otec v Austrálii vlastní stavební firmu, takže když bude zadobře s ní, ona to u tatínka domluví. Každý večer mu zvonil telefon – to když zrovna vstávala. Prý se domlouvali na podrobnostech (letenka, vízum…). To mi také nepřidávalo. Když už bylo jasné, že poletí, rozhodla jsem se, že pojedu do ČR. Čert vem příspěvek od OAED. Být sama na ostrově kvůli penězům, z kterých bych zaplatila akorát nájem se mi nechtělo. Zhruba necelý týden před mým odjezdem jsem se chtěla podívat na něco na internetu. Můj počítač je již značně zpomalený tak jsem si vzala jeho tablet. Po zapnutí se mi zobrazila jejich konverzace. „I love you, babe. Nemůžu se dočkat, až pro mě uvaříš něco nahá, babe. Atd atd.“ Vyrazilo mi to dech. Když přišel ze sprchy, už jsem byla ubrečená a jako v transu. Rozhodla jsem se, že musím hned odjet. Nenechal mě. Prý to všechno dělá kvůli mně, aby si tam vydělal peníze, abychom se měli potom lépe, dohnala ho situace a taky za to můžu já. Že jsem se dost nestarala, že jsem nesehnala práci v Čechách. Ve výměně názorů jsem dostala facku. To abych se probrala. Jízdenku do Atén jsem si posunula na dřívější termín. Sice budu delší dobu v Aténách, ale být u nich doma, až maminka bude balit synáčkovi na cestu jsem opravdu nepotřebovala. Přijela jsem za ním rozloučit se na aténské letiště, kde přestupoval. Když jsem se ptala, proč nejel se mnou lodí, ale letěl letadlem, tak řekl, že ho to nenapadlo a taky že letenky zajišťovala ona.

Nyní je v Austrálii. Má turistické vízum na tři měsíce, pracuje nelegálně, bydlí u její rodiny na zahradě v obytném kontejneru. Díky časovému posunu není jednoduché se spojit. Občas ho chytím na skypu či facebooku ráno než jde do práce. To pak máme maximálně patnáct minut. Odpoledne, když se vrátí z práce je unavený. Potřebuje odpočívat. To chápu, pracuje těžce manuálně, ale nechápu, že by nezvládl mluvit na skypu. Občas napíše, že přišel z práce, nebo že jde spát. Je to už tři týdny a na jedné ruce bych spočítala, kolikrát jsme spolu opravdu mluvili. Prý ať se nebojím, že se nic neděje. Že mě za nikoho nevyměnil a ani nevymění. Ale když se zeptám na onu dívku, jaký mají tedy teď vztah, tak ho to rozčílí a odmítá se o tom bavit. Provádí ho po Sydney, byli spolu dvakrát na show motorek. Párkrát jsem slyšela na skypu, že ho přišla vzbudit. Potom donese kávu. Poslední dobou ale z ničeho nic řekne: „musím jít“ a zavěsí dřív, než stihnu zareagovat. To civím do monitoru s prominutím jak blbá kráva a říkám si, že takhle to dál nejde. Vzpomenu si na heslo „jak vy k my, tak my k vy“. Stejně mi to ale nedá a další den vyčkávám, kdy bude opět na příjmu.

Milá Kalli, jestli jsi dočetla až sem, tak jsem ráda. Já když si to čtu zpětně, tak si říkám, že jsem se asi úplně zbláznila. Ráda bych věděla jednu jedinou radu, co se děje a jak mám reagovat. Je mi ale jasné, že taková neexistuje a proto budu ráda za tvůj názor na mou situaci.

Velice si cením Tvé odpovědi. Děkuji Hloupá koza

 

PS: Stylisticky můj dopis má k dokonalosti jako vzhledově já k oné Australance. Takže chápu, že jsem něco mohla napsat nesrozumitelně. Kdyby bylo potřeba, ráda vysvětlím, doplním. 😉

 

 

Milá HK

Díky za tvůj dopis, který je, mimochodem, srozumitelný a (téměř) bez chyb. Popis dvouletého vztahu se nedá shrnout do dvou vět, zvlášť, když je člověk plný otázek ohledně toho, jak se věci vyvinou. Takže myslím, že ani zdlouhavost dotazu není třeba vytýkat. Ale jednu věc ti, milá slečno, vytknu: proč o sobě smýšlíš tak kriticky a nepřátelsky? Proč v situaci, kdy si potřebuješ věřit a fandit , místo aby ses zastala sama sebe, tak se ponižuješ? A teď nemám na mysli to, jak reaguješ na jednání tvého přítele, ale samotný způsob, jak o sobě píšeš.

Musím přiznat, že jsi mě uvedla do rozpaků! A to proto, že jsem nevěděla, jak tě oslovit. Jak oslovit někoho, kdo se podepíše “Hloupá koza”? Přirozená odpověď, když ti někdo podá ruku a představí se, je mu říct: “Těší mě, že tě poznávám, Hloupá kozo!” Většinou lidé přijmou to, co se jim řekne, a nezkoumají, zda se náhodou v ušmudlané mušli neskrývá perla. Ale to mě právě baví, hledat perly. Takže já začnu tím, že tě zkusím přejmenovat, třeba na Hrdou kočku, takže tvůj monogram bude nezměněný – HK. Ale změní se obsah, a doufám, že snad i tvůj postoj a vnitřní pocit.

Nevím, jaké životní zkušenosti způsobily, že sis vytvořila tak špatný obrázek o sobě. Možná přísní učitelé ve škole, nebo pocit, že nejsi dost dobrá pro svoje rodiče…. Podle tvého dopisu to vypadá, že věříš, že jsi nezajímavá, nepříliš chytrá a ve srovnání s Australankou neatraktivní. Neznám ani tebe, ani Australanku… Věřím ale, že máš spoustu kvalit, které si možná neuvědomuješ. Například: Odvahu, samostatnost a přizpůsobivost (pracuješ v cizině, to ne každý dokáže), rozvážnost (nehrnout se do manželství hned v prvních měsících), předvídavost (rada příteli v jeho podnikání), inteligenci, pevné nervy a vytrvalost (vyřídila sis podporu na OAED, většina cizinců, co znám, posílá na řecké úřady místo sebe své parnery!!!). Takže snad nepřeháním, když si myslím, že bys mohla být Hrdá. To jestli se rozhodneš být radši Hloupá, je na tobě. Hloupými si často připadáme ne proto, že bychom opravdu byli, ale tehdy, kdy se snažíme dělat, že nerozumíme tomu, co se děje. Někdy je snadnější, být Hloupý než být Hrdý. Protože když je člověk na sebe hrdý, (to znamená, že má sebeúctu, ne že je nafoukaný), tak vyžaduje i od ostatních, aby s ním jednali s úctou. A rozhoduje se sám o své budoucnosti a o tom, co si přeje. Nečeká, až se rozhodne někdo jiný za něj, jestli budou nebo nebudou spolu a za jakých podmínek. Hodně lidí se radši spokojí s Hloupostí, protože se bojí vlastní Hrdosti. Mají strach ze změny a netroufají si vzít zodpovědnost za svoje štěstí do vlastních rukou….

Tak, teď nám ještě zbývá proměna kozy na Kočku! 🙂 Říkám si, co asi vedlo tvého přítele k tomu, že ti krátce po seznámení nabídl manželství? Předpokládám, že to nebyl tvůj přetékající bankovní účet, ani snad touha, abys mu radila v jeho podnikatelských záměrech…. Takže to nejspíš bylo tím, že ses mu líbila, že jsi pro něj byla krásná a přitažlivá. A to nejen na pár nocí… Troufám si domýšlet, že pokud ses mu jevila jako krásná a přitažlivá, tak je to tím, že taková jsi. (Pokud jsi tedy za ty dva roky nepřestala o sebe pečovat či nepřibrala 30 kilo…). Krásným a přitažlivým ženám se říká „kočky“. Kočka, jako zvíře, je velmi tulivá, ale také je svá. Pokud by ji někdo hladil proti srsti, tak vyprskne a buď uteče, nebo ho sekne drápkem. Je Hrdá. A taky svobodná, nezávislá. S Kočkama je to tak: buď je někdo má rád, a pak je bere jaké jsou a raduje se z jejich přítomnosti, nebo je nemá rád. To pak Kočka odejde. Ví, že se o sebe může postarat sama. Vydá se hledat hřejivější náruč. V každém případě se Kočka nedá oklamat nebo zmanipulovat!

Milá Hrdá Kočko, přečetla jsem pozorně tvůj popis situace a chtěla bych něco dodat. Vypadá to, že tvůj přítel mlží a překrucuje, protože se tě nechce vzdát. Nechce tě ztratit. Ale nejde ani tak o to, co chce on, jako spíš o to, co chceš ty…

Vím, že se v životě stávají různé zvraty, člověk se může zamilovat, věci se můžou změnit. Chápu, že muž může zatoužit po nových zkušenostech, po neznámých krajinách, po jiných ženách. To, co se mi však nelíbí je, když místo aby to partner přiznal, tak svaluje vinu na toho druhého. Jeho útok, že za to můžeš ty, že odjíždí do Austrálie, protože jsi nenašla práci v Čechách, je výmluva. A že tě kvůli tomu dokonce i uhodil, bylo surové a nefér. Proč bys měla trvat na vztahu s člověkem, který když je v nesnázi, tak se chová hrubě a nečestně? Proč bys měla toužit po muži, který se běží schovat pod sukně cizí ženy, když se mu v životě nedaří? Proč bys chtěla zůstat ve vztahu, který není rovnocenný, kdy se jeden rozhoduje za oba dva? (V tomto bodě bych doporučila, abys, třeba s pomocí terapeuta, našla motiv, proč se podceňuješ a proč zůstáváš připoutaná ve vztahu i tehdy, když se cítíš odmítaná. Pravděpodobně to má kořeny v minulosti, ve tvém dětství.)

Otázka rovnocennosti ve vztahu je velmi důležitá. Aby oba partneři cítili, že můžou vyjádřit svůj názor, že mají stejné právo rozhodovat o věcech společných. Cítit se rovnocenně v cizí zemi je nesnadné samo o sobě, takže o to víc je potřeba, aby fungovala mezi partnery komunikace a společná dohoda. Jste hodně odlišní, protože jste vyrůstali v odlišných prostředích. Máte jiné kulturní a názorové zázemí, jiné hodnotové systémy. Pokud mezi vámi nebude úcta, respekt, vzájemná tolerance a upřímnost, tak vztah nemá šanci na to být „šťastný“. Pokud by přišly i děti, tak by ses čím dál víc cítila uvězněná, v pasti. Navíc by vznikaly nové a nové konfliktní situace ohledně výchovy.

Možná se trápíš myšlenkou, že bys mu měla ještě dát šanci, že možná má, ze svého pohledu, pravdu… Je však pravidlem, že když někoho naháníš, tak před tebou utíká, ale když se zastavíš, tak mu dáváš možnost, aby se ti přiblížil, pokud si to přeje. Jestli chceš opravdu zjistit, jak často na tebe myslí, jak často má potřebu s tebou mluvit, tak mu vůbec nevolej. Prostě jen pozoruj jeho aktivitu. Podle toho poznáš nejlíp, jak to mezi vámi je. A pokud tě opravdu miluje a jel do Austrálie vydělat peníze, abyste spolu žili v lepším materiálním zázemí, tak ať ti to dokáže. Ať se vrátí s penězi a pokusí se tě znovu získat. Ať si tě dobyde, jestli opravdu stojí o to, abyste byli spolu! Ne, že na něj mezitím budeš uplakaná čekat. Ne, že budeš pořád přemýšlet, jestli tě ještě miluje nebo už ne. Že se budeš trápit tím, že ti položí telefon.

Buď se do Australanky zamiloval, a pak nemá cenu plakat a čekat, jestli se ti vrátí, protože tak podceňuješ sebe. Nebo Australanku využívá a vodí za nos, a pak je to muž, na kterého se stejně nemůžeš spolehout, protože to klidně udělá i tobě…

Myslím, že důvod, proč jsi na sebe tak nelaskavá, je hněv. Zlobíš se, protože, celá ta situace je bolestivá, a my většinou na bolest reagujeme hněvem. Jenže, ty se zlobíš na špatného člověka. A nebo se možná zlobíš i na sebe, že se pořád tak snažíš o jeho přízeň… Hněv není špatná emoce, když ji člověk dokáže vhodně využít. Ve skutečnosti je hněv emoce, která nám má pomoci v případě ohrožení nebo utiskování, dává nám sílu se bránit a nebo sílu se odpoutat. (Mimochodem, to je taky důvod, proč se mladí lidé v období puberty a v podstatě dokud se neosamostatní, zlobějí na rodiče. Hněv jim dává sílu se citově, fyzicky i materiálně odpoutat a postavit se na vlastní nohy. A když se to stane, tak hněv přechází….)

Nechci ti radit, co máš dělat, protože stejně každý nakonec udělá, co mu jeho vlastní rozum a srdce poručí… Ale vím, co by udělala Hrdá Kočka. Stáhla by se do místa, kde se cítí v bezpečí a lízala by si rány. (V praxi to znamená, že zraněná žena by využila času a odloučení, aby si lépe porozuměla, aby získala sebevědomí a sebeúctu. Věnovala by čas sobě a činnostem, které ji těší. Tvořila by hezké věci a radovala by se ze života a ze sebe samé. Sebevědomí lidé jsou velmi přitažliví. Silnější magnet než krása, je sebevědomí a radost, které z člověka vyzařují ). A samozřejmě, stýkala by se s lidmi, se kterými by jí bylo dobře, kteří by si jí vážili a oceňovali ji za to, jaká je. Hrdá kočka by se stáhla a žila by si svůj radostný život.

Možná, že to, co prožíváš jako svůj velký neúspěch, je naopak tvojí velkou šancí. Podívat se sama do sebe, kdo vlastně jsi a co opravdu chceš ve svém životě. Neboj se zvýšit laťku, nech za sebou Hloupou kozu a staň se Hrdou Kočkou. A tato část v tobě, svobodná a sebevědomá, dobře ví, jestli je pro tebe konkrétní Řek vhodným partnerem.

Přeji hodně štěstí!!! 🙂 S láskou Kalli