Kalli radí (23) – O novomanželské krizi a rozvodu

Dobry den,

mela bych na Vas prosbicku. Jsem Ceska zijici v Recku. Narazila jsem nahodou na webove stranky „Cesi v Recku“. Na stranky jsem vkladala komentar k tematu, kdy Ceska odesla od manzela Reka zpatky do Cech i s detmi. Chtela bych se Vas zeptat, jak je to v pripade rozvodu s detmi, pokud se matka Ceska chce zpatky vratit do sve vlasti? V pripade, ze manzelstvi bylo uzavreno v Recku. Vim, ze je to otazka spise pravnicka a zalezi pripad od pripadu. Ale mozna znate kolem sebe takoveto pary a mate nejake zkusenosti.

Prispevek jako by mi mluvil z duse… zazivam ted neco podobneho. Mame rocniho syna a prave po porodu jsem se predevsim ja zmenila a vidim vse jinyma ocima. Hadky jsou na dennim poradku, me se moc styska, chtela bych zase domu do Cech. I u nas uz padlo slovo rozvod, ale vubec si neumim predstavit, jak by to dopadlo se synem, kdyby otec byl v Recku a matka se vratila zpatky do Cech… je to strasna situace. Je mi to moc lito, jak jsme dopadli.

Prave ted, mam strach z toho, ze to casem bude horsi, kdyz uz ted me tady urcite veci stvou, vadi… Co bude za par let? ptam se sama sebe. Uz je synovi rok, nerekla bych, ze vse je zpusobeno hormonama, psychikou po porodu atd. Je to slozite. Nevím si rady…

Dekuji moc predem za odpoved. S pozdravem M.

Milá M.

co se týká praktických záležitostí okolo rozvodového řízení, bude lepší, aby ses obrátila na nějakého zkušeného právníka. Na stránkách www.cesivrecku.cz na podobný dotaz odpověděla advokátka Manuela https://www.cesivrecku.cz/advokatka-manu-radi-ii/. Je k nezaplacení, že zná nejen řecké zákony a způsob, jak to tady chodí, ale především, že se s ní můžeš domluvit česky. Ale možná by stálo za to, podívat se napřed pod pokličku toho „hrnce“ s pocity nespokojenosti a neštěstí. Protože je vždycky lepší se pořádně zorientovat v situaci, když má člověk pocit, že zabloudil, než se zbrkle vydat nějakou cestou, ze které už se pak nedá snadno vrátit.

Je zajímavé, že jsi svým komentářem reagovala zrovna na příspěvek, kde se autorka v podstatě svěřuje s tím, že s odstupem času své rozhodnutí rozvést se a vrátit se do Čech přehodnotila… (článek „Utekla jsem“ ze 7.3.2013). Také se v komentářích ozvaly další ženy, které měly v prvních letech po porodu dítěte v manželství krizi a zdárně ji překonaly. Pojďme se zamyslet nad tím, co se to vlastně stává krátce po svatbě a narození dětí, ve většině manželství, dokonce i v těch, kde jsou manželé stejné národnosti a žijí ve stejné zemi.

Když jsou dva lidé zamilovaní, tak to vypadá, jako by žili jeden pro druhého. Snaží se být spolu většinu svého volného času, se zájmem a obdivem pozorují jeden druhého a snaží se zájemně si vyhovět. Vyhřívají se na paprscích láskyplné energie jako kočka na sluníčku. Když je pak žena těhotná, zvlášť pokud bylo děťátko plánované a chtěné, tak je opět středem pozornosti. Většinou je muž nadšený, snaží se pomáhat, aby se žena příliš neunavovala, aby nemusela nosit těžké věci apod. I budoucí babičky se starají, aby maminka dobře jedla atd. atd… Když se pak miminko narodí, veškerý zájem se přenese na něj. Často se mluví o poporodním splínu matky. Ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mám dojem, že jistou dávku neurčitého pocitu smutku přináší narození dítěte oběma jeho rodičům. Je to jako při každém novém začátku, který je současně i koncem. V tomto případě koncem období líbánek. A často i koncem něžné pozornosti mezi partnery…

S novorozeňátkem začíná období fyzicky i psychicky velmi náročné, především pro novopečenou maminku. Mnoho žen trpí poporodními depresemi, kdy jsou přecitlivělé, úzkostlivé, náladové a někdy i agresivní. Jsou zaplaveny emocemi, které souvisí s hormonálními změnami po porodu a při kojení. Někdy to může trvat měsíce, než se žena opět dostane do rovnováhy. A je důležité, aby měla dobré citové zázemí. Potřebuje podporu a pochopení partnera, a také pomoc příbuzných nebo přátel, aby měla čas si odpočinout. Pokud je dlouhodobě nevyspalá, protože se dítě v noci budí, je přirozené, že je podrážděná a zoufalá.

Κdyž porod a starost o novorozeně může tak οtřást rovnováhou ženy, která porodila a žije ve své zemi, o kolik těžší je to pro mladou maminku, která všechny tyto náročné změny prožívá plně závislá na svém partnerovi, odloučená od své původní rodiny a navíc v prostředí, kde jsou jiné zvyky. Pocit neurčité melancholie se znásobí a promítne do velmi určitého a naléhavého pocitu stesku. Najednou jí mnohem víc začnou chybět rodiče, sourozenci, přátelé, ale i známá místa a situace. Když je člověk ve stresu, cítí se ve známém prostředí více v bezpečí. Má pocit, že je situace snáz pod kontrolou a že ji zvládne. A naopak, v prostředí, kde nejsme tak úplně doma, sebemenší potíž nabývá obrovských rozměrů. Např. návštěva lékaře s děťátkem, zvlášť pokud maminka neovládá dobře řečtinu, je pro ní horor. Čím víc se žena cítí nedostatečná, tím je nervóznější a začíná zpochybňovat svoje rozhodnutí přestěhovat se do Řecka. Věří, že kdyby byla doma, všechno by bylo jinak, mnohem lepší a mnohem jednodušší. (K tomuto názoru samozřejmě přihrává i skutečnost, že je opravdu v Čechách podstatně lepší organizace ve zdravotnictví a službách celkově). Tento stesk a rozmrzelost se, bohužel, mohou obrátit proti partnerovi… („Kvůli tobě jsem všechno opustila!“ „Trčím tady s tebou a musím prožívat tohle všechno!“…) Pokud manžel není dost empatický a trpělivý, a začne si brát kritiku osobně, zavládne klima nevraživosti a jeho ochota pomáhat začne mizet.

S rodičovstvím se výrazně mění dynamika vztahu. Dokud jsme zamilovaní, cítíme se přirozeně s partnerem rovnocenní. Ve chvíli, kdy se staneme rodiči, sepnou se modely rolí, tak jak je máme zakódované hluboko v podvědomí. Mužské a ženské role, to jak se má chovat otec a jak matka, jsou v Čechách vnímané jinak než v Řecku.

V Čechách došlo díky všeobecné povinnosti pracovat, zavedené za dob socialismu, k mnohem větší faktické rovnocennosti mezi muži a ženami. To, že nebyly ženy finančně závislé na svých manželech a že měly i další povinnosti a oblasti zájmu než jenom péči o děti a rodinu, jim dodalo sebevědomí. Ale také starosti navíc. A o tyto starosti se začaly dělit se svými muži. Oba partneři pracovali, oba vydělávali, oba se starali o děti. Tato zkušenost je už po několik generací zapsaná do duší žen narozených a vychovaných v Čechách (a na Slovensku). Někde uvnitř mají pocit, že správný partner a správný otec by se měl chovat tak, jak je to běžné v jejich vlasti.

Naproti tomu v Řecku je zvykem, že péče o děti je výsadou žen. Nejen matky, ale i babiček, tetiček, kmoter atd. V patriarchálním modelu je muž zodpovědný za finanční zabezpečení rodiny, za její reprezentaci ve vnějším světě (běhání po úřadech atd.) a co se týče domácnosti, tak maximálně tak za opravení nebo zajištění oprav různých poruch. Od řeckých mužů se v minulosti nečekalo, že by se podíleli na výchově malých dětí, že by s nimi chodili na procházku (vézt kočárek byla pro muže ostuda…) apod. S většinou mužů, kteří mi vyprávěli o svém dětství, si jejich otcové nikdy nehráli. Proto je pro ně představa běžné každodenní spolupráce při výchově dítěte nová. Jistě je i řada mužů, kteří jsou ochotní to dělat, ale dá se čekat, že budou neobratní, neboť nemají předešlou zkušenost. Navíc, můžou péči o dítě brát jako osobní pomoc manželce plnit její povinnosti, ne jako samozřejmost. V tom případě čekají náležité ocenění, a pokud ho nedostanou, tak se stáhnou a přestanou se podílet.

Jak naši psychiku ovlivňují vzorce z dětství, tedy především náš vztah k matce a k otci:

Vyčerpanost a nervozita ženě způsobuje pocit nejistoty, jestli je dobrá matka. A čím víc o sobě pochybuje, tím větší má tendence se držet jako klíště svých představ o tom, jaká by měla být. („Stejná jako maminka“, popř. „Pravý opak matky“. Vzpomínky z dětství jsou v přítomnosti doplněné informacemi vyčtenými z příruček a netu). To pak může vézt k přehnané potřebě dělat věci nějakým konkrétním způsobem, někdy až k rituálům. Takže i kdyby se manžel snažil nějakým způsobem pomoci (třeba obléknout dítě nebo ho nakrmit) snadno ho odradí to, že je napomenut, že to neudělal správně. Také to komplikuje přijímat pomoc od příbuzných manžela, neboť mají jiný přístup a zvyky.

Pokud žena měla obětavého a starajícího se otce, tak manžela srovnává a připadá jí nedostatečný. V případě, že jí péče otce chyběla, při sebemenším zklamání z manžela znovu prožívá křivdy z dětství a utvrzuje se v přesvědčení, že se mužům nedá důvěřovat. Je to pak jako začarovaný kruh a výsledkem je neustálé vzdalování se partnerů a pocit křivdy, kteří cítí oba…

Milá M.,

neuvádíš žádné podrobnosti o tom, co vlastně mezi vámi neklape. Jestli se dějí opravdu špatné věci, nebo se „jen“ cítíš špatně, protože je ti smutno a stýská se ti. Píšeš, že ses po porodu změnila a že všechno vidíš jinýma očima. To by mohlo být i únavou a stresem z představy, že jsi na všechno sama, že to nezvládáš a že ti nikdo nerozumí. Možná máš pocit zmařeného štěstí, pocit, že už nikdy nebude nic dobré. Ten ale mnohem častěji pramení z vyčerpání a nedostatku energie než z opravdových potíží ve vztahu. (To se dá poznat podle toho, že je tak „absolutní“. Konkrétní vztahové problémy nevnímáme tak vyhroceně. Uvědomujeme si, že občas je něco dobře. Když jsme ale s energií na dně, tak to prostě nevidíme).

Jak o sebe pečovat, abys měla „dobitou baterku“:

  • co nejvíc odpočívej. Spi kdykoli je to možné, třeba i po chvilkách.
  • nesnaž se dělat všechno perfektně, nebuď na sebe příliš náročná. Dokonalé matky neexistují!
  • relaxuj, snaž se uvolnit a důvěřovat i ostatním, kteří jsou ochotni pomoct, že to zvládnou.
  • nezanedbávej se, jez kvalitní potraviny ve vhodném množství
  • aspoň jednou týdně si najdi chvilku času na něco, co tě baví. Co jsi dělala ráda i před těhotenstvím. V ideálním případě něco spojeného s pohybem (aerobik nebo jiné cvičení, procházka). Při pohybu se produkují endorfiny – zlepšuje se nálada i celkový pocit z vlastního těla. Pustit si hezkou hudbu a vlnit se v jejím rytmu můžeš i doma při vaření… 🙂
  • Mluv o tom, co cítíš. Když se žena svěří se svými pocity, většinou se jí uleví a cítí se pak mnohem líp. Když je dusí v sobě, tak pak nevidí ve svém životě nic hezkého. Najdi si kamarádky nebo aspoň povídej přes Skype s maminkou nebo s přítelkyněmi v Čechách.

Pár rad pro lepší komunikaci s partnerem:

  • Neočekávej, že manžel bude jednat přesně tak, jak bys jednala ty. Řekni mu jasně, co potřebuješ, ale netrvej na tom, aby striktně dodržoval nějaký postup. Důležitý je výsledek a k tomu se dá dojít mnoha cestami.
  • Když o něco žádáš, vycházej z předpokladu, že víš, že ti partner chce pomoct. Nezačínej větu např. slovy „Vůbec mi nepomáháš, tak aspoň skliď ze stolu!“
  • Muž, který si není jistý, jak něco udělat dobře, tak radši neudělá nic. Předcházej zmatku manžela v oblastech, kde si neví rady. Připrav mu třeba oblečení pro dítě nebo suroviny, ze kterých by udělal svačinku.
  • Když s něčím pomůže, usměj se na něj, nebo ho pohlaď, i kdyby to neudělal přesně tak, jak sis to představovala. Řekni mu, že vidíš, že se snaží.
  • Kdykoliv je to vhodné a upřímné, tak mu říkej, že je príma táta. Je dobré pro oba, když si to uvědomíte a jemu to pomáhá přijmout a rozvíjet tuto novou roli. (Žena se postupně připravuje na mateřství 9-ti měsíčním těhotenstvím, kdežto muž je do svého otcovství „hozen“ ze dne na den…)
  • Mluv s ním o svých zkušenostech a představách z dětství a ptej se na jeho. Lépe se tak poznáte a budete si víc rozumět. Pochopí, proč jednáš zrovna takovým způsobem, a nebude to brát osobně.
  • Najděte si, jako partneři, alespoň letmé chvilky, kdy si projevíte něhu. Mnoho mužů se mi svěřilo, že se po narození dítěte cítili doslova odstraněni na vedlejší kolej. Když si jich manželka všímá, tak prý jenom „poroučí, stěžuje si a napomíná. Na dítě žvatlá a na něj štěká“.
  • Vždy, když máš kritickou náladu a negativní pocity, zkus se na chvilku odreagovat. Nezapomínej, že to, že jsi v Řecku, není „vina“ tvého manžela, je to tvoje volba. Můžeš ji změnit, ale není dobré ho obviňovat. Protože bude mít pocit, že jsi nespravedlivá.
  • Nedělej závěry, když se zlobíš nebo se cítíš na dně. O rozvodu by měl člověk mluvit jen, když je v klidu a může své pocity a myšlenky sám dobře zvážit a manželovi vhodně sdělit. V jiném případě to může znít jako vyhrožování nebo vydírání. A to nevede partnera k tomu, by se zamyslel nad tím, co tě vlastně trápí, ale spíš k myšlenkám, jak ti zabránit v „rozbití rodiny“.

Kdy je lepší se rozvést a nespoléhat na zlepšení situace, protože k němu pravděpodobně nikdy nedojde:

Když ti manžel tělesně nebo psychicky ubližuje, když je chorobně žárlivý, nespouští tě z očí a nedává ti žádné peníze, takže se na něm stáváš plně závislou. Když hodně pije nebo bere drogy, takže se ztrácí ve svém světě a nemůžeš se na něj spolehnout. Když terorizuje vaše dítě. Když z něj máš strach, z jakéhokoliv důvodu, protože pak se nemůžeš cítit rovnocenná a v bezpečí.

V každém případě nedělej závažná rozhodnutí jenom z ohledu na dítě. Dítě nepotřebuje matku, která se kvůli němu obětuje. Dítě potřebuje matku, která je šťastná. Ale štěstí není v tom, že druzí budou jednat tak, jak my si přejeme. Štěstí není ani v tom, že budeme mít to, co chceme. Štěstí je schopnost žít s vědomím, že to, co prožívám je výsledkem mé volby a znovu a znovu nacházet důvody, proč se z té volby radovat.

 

Věřím, že pokud v manželství nedochází k týrání a ponižování, stálo by za to pokusit se změnit způsob komunikace a následně pak i prožívání běžných každodenních situací. Ne proto, že bys ustupovala nebo „brala na milost“ svého manžela, spíš z úcty k vlastnímu rozhodnutí se za něj provdat. Ve jménu těch pocitů lásky, které vás spojily a které tě vedly až k rozhodnutí následovat ho do jeho země.

Spousta lidí si netroufá odevzdat se s důvěrou partnerovi, bojí se svazku, necítí se připravená mít dítě a už vůbec ne v cizí zemi. A ty jsi toto všechno dokázala, protože jsi vašemu vztahu věřila. Možná s určitou dávkou romantiky a naivity… Ale, mezi námi, to platí pro všechny vztahy. Vždycky do toho vletíme s nadšením, protože kdo ho nemá, tak by do toho ani nešel… Kdyby například člověk věděl předem, jaká vyčerpanost, pocit zodpovědnosti a ztráta osobního času přichází s narozením miminka, možná by si to netroufl. Na druhé straně, kdo už miminko má, tak by ho nevyměnil ani za nic… Jistá dávka nadšení a ochoty riskovat je pro život prostě nutná. Asi bys nechtěla „vrátit“ dítě, abys zase měla pohodlí a svobodu, protože by ti pak chybělo. Stejně tak se nedá vrátit život, už nikdy to nebude takové, jako před tím, než jste se poznali.

Lidé vstupují do manželství s pocitem, že našli „svůj poklad“. Rozvod je vždycky zklamáním. Najednou máš pocit, že tvůj poklad ztratil svoji cenu. Někdy je ale rozvod vysvobozením. Když člověk přijde na to, že partner nikdy „poklad“ nebyl. To musíš posoudit sama. Taky je ale možné, že je tvůj poklad pořád drahocenný, akorát že potřebuje trochu vyleštit, aby se zablýskal… 🙂

Milá M., vzhledem k tomu, že z tvého dotazu není jasné, co přesně tě trápí, tak je moje odpověď hodně obecná. Kdybys potřebovala ještě něco upřesnit, tak napiš do komentáře, a doladíme to…

S láskou Kalli

 

http://www.cesivrecku.cz/kalli-radi-po-23/ 7.1.20174 komentářů