Atalanta

Příběh Atalanty je starobylý… Tak dávný, že už se ani přesně neví, jak se jmenoval její otec, král, jenž ji nechal pohodit v horách. Ale přesto je Atalanta živá. Potkáváme ji v duši mnoha žen. Běhá s větrem a s časem o závod.  Soutěží s muži a vždy vítězí. Nenechá se nikým spoutat. Víc, než co jiného, miluje svobodu.

Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby se její nápadník neuchýlil k triku a díky pomoci bohyně lásky Afrodité, nezbrzdil její divoký běh životem.

Kdo ví, zda jsou ta zlatá jablka jen neživé drahocenné ozdoby anebo skutečné živoucí plody lásky…?

A kdo ví, zda vítězství v zápase pro jejího partnera  znamenalo výhru nebo prohru…? “

Než se ponoříte do zápisu z konstelace, nezapomeňte si nejprve přečíst mýtus o Atalantě (po kliknutí na tlačítko Text příběhu) nebo se můžete zaposlouchat do mého hlasu (po kliknutí na tlačítko Vyprávění příběhu). Dozvíte se tak, co se o Atalantě traduje… Přes tlačítko Videoklip se dostanete k písničce, která je touto milovnicí svobody inspirována.

  1. konstelace – únor 2021                      „Ne, nikomu se nepoddám!“

„To já za všechno můžu!“ naříká Král. Ale spíš než pocit viny či náhlé uvědomění si zodpovědnosti, je z jeho hlasu cítit nezměrný egocentrismus. Král truchlí. Jeho dcera se proměnila ve lvici a zmizela v lesích a spolu s ní i naděje, že se mu konečně narodí následník. Vzpomíná na to, co se stalo před mnoha lety a nadává na své služebníky: „Byla to jen taková nešťastná chvíle, kdy jsem propadl šílenství, rozzuřený, že se místo syna narodilo děvče. Měl jsem pocit, jakoby syn byl moje dítě, zatímco dcera mé ženy…!“ A rozčileně pokračuje v nesmyslném monologu: „Proč jenom mě poslechli a odnesli dítě do rokle v horách? To je horší než nejtěžší kletba, že mi ostatní ve všem vyhoví! Že okamžitě vykonají každý můj pitomý rozkaz!“

„Vždycky za všechno můžou ostatní!“ šlehla po něm uštěpačným pohledem Královna. „Vadí mi, jak se pořád snažíš upoutat všechnu pozornost na sebe!“

Král nerušeně pokračuje v hořekování: „Už podruhé přicházím o následníka! A tentokrát definitivně! To je konec! Kdyby to byl vnuk, jistě by se jmenoval po mně a tak by mé jméno přetrvalo navěky! Lidé by na mě vzpomínali… Teď si mě nikdo neváží, mí poddaní mě pomlouvají a tajně se mi pošklebují…“ A nepřestává se litovat, že prožil patnáct let ve smutku. Další dítě už se jim nenarodilo…

„Nedovolila jsem ti to! Ani prstem ses mě nesměl dotknout!“ říká přísně Královna. „Z únosu mé holčičky jsem se už nikdy nevzpamatovala. Zbláznila jsem se. V hlavě mám mlhu.“

Atalanta se obrací na matku s výčitkou, jak to mohla připustit. Ale Král svou ženu hájí. Prý dal dítě odnést bez jejího vědomí, v době kdy spala vyčerpaná po porodu. Dívka se dívá na své rodiče s despektem: „Otec, který odvrhne své dítě, protože to není syn. A matka úplně bezmocná…!

Najednou zachytí vřelý pohled Arkádského pohoří, místa plného životadárné energie, kde vyrostla. „Stal jsem se tvým adoptivním otcem. Živil jsem tě a chránil. Jsem život sám, každý si v mé náruči může dělat, co chce. Je svobodný, má volbu se radovat nebo truchlit.“

„Bylo mi u tebe dobře. Naučila jsem se být silná a nezávislá.“ usmívá se na něj Atalanta. Ale pak její pohled potemní: „Ale když jsem se vrátila do paláce, začali na mě tlačit, abych se provdala. Nesnášela jsem všechny ty jejich zásady společenského chování. Tu přetvářku a nesvobodu. A když jsem zabíjela muže, co v závodě prohráli, bylo to, jako bych nechávala popravit otce, který mě odmrštil. Nikdy bych nepřipustila, aby si mě nějaký muž podmanil! Ta zlatá jablka mi zavání zlatou klecí…!

„Měla jsi dva domovy: palác a lesnaté hory. V mém paláci bys ale nikdy nebyla tak svobodná, jak jsi bývala zvyklá v lesích. Tady platí spousta pravidel a zákonů. Mých zákonů!“ připouští rozšafně Král.

Pak se objevuje Hippomenes, druh Atalanty. Vypadá unaveně a zklamaně. „Já jsem se neproměnil ve lva!“ říká zlomeně. „A mezi mnou a Atalantou nic necítím! Jenom k Pohoří mám vazbu. Ach, jsem tak sám…!“ Obrací se na Atalantu s výčitkou: „Využila jsi mě a zradila. A já tě tolik miloval…!“ Zdá se, jakoby ho Atalanta opustila.

Pohoří  se na něj obrací s káravým tónem: „To bych od tebe nečekal! Takhle jsem tě nevychoval! Vždyť ses tak snažil, abys ji získal, dokonce ses uchýlil k trikům! Tak proč si teď nestojíš za svou volbou?! Od začátku jsi znal její příběh, věděl jsi, jaká je! Tak k sobě buď poctivý a přestaň se litovat!“ Hippomenes se mlčky dívá do země.

Král pozoruje svého zetě. „Vypadáš, jako bys měl k ženám respekt,  soudě podle toho, že jsi klečel u nohou Afrodité. To já bych nikdy neudělal!“ říká nabubřele.

„Tys byl vládce a tvým úkolem bylo vést svůj lid.“ praví Pohoří. „Zatímco on hrál jinou roli, snažil se dobýt ženu svého srdce.“

Atalanta se obrací k Hippomenovi: „Byl to pro mě dar, že jsme dokázali žít v lásce.“

„Nevíš, co znamená láska!“ ozývá se Pohoří. „Prožívala jsi vášeň, zamilování.“

Mladá lučištnice nevěděla, jak komunikovat a projevovat své city, protože ji vychovala  medvědice. Možná, že cítila lásku, ale neuměla ji vyjádřit tak, jak to dělávají lidé.

Sebestředný Král opět strhává pozornost okolí. „Ach, jsem tak plný výčitek a předsudků! Nikdy jsem nedokázal komunikovat ani s manželkou, ani s dcerou. A dodnes ji bezděky odmítám! Nikdy jsem si  neuvědomil její vztek vůči mně! Že se mstí na ostatních mužích!“ Pak se otáčí k Atalantě s dramatickým výkřikem: „Proč jsi mě vlastně nezabila? Jsi tak šikovná střelkyně!“

„Nic k tobě necítím!“ odpovídá mu lhostejně Atalanta. „Tvoje rozhodnutí pohodit mě v horách jen určilo mojí dráhu. Bylo mi tam mnohem líp, než by mi bylo ve tvém paláci.“

„Vždyť se kvůli tomu pořád kaju!“ naříká  Král.

„To je mi jedno… Netýká se mě to.“ stroze odpovídá Atalanta.

„Máš mě ráda?“ ptá se jí Král.

„Ne.“

„Nikdo nemá důvod tě mít rád!“ probrala se na chvilku Královna z letargie. A pak se obrací k Atalantě: „I mně připadáš taková cizí, vůbec tě nepoznávám…“ říká smutně. „Necítím mezi námi žádné pouto.“ Světlo z jejích očí se opět vytrácí.

„Vůbec nechápu, jak se vám podařilo tu divoženku dostat do paláce…“ podivuje se Pohoří. „Přivedli jste ji násilím? Nebo následovala starodávná lidská přikázání vepsaná ve své mysli?“

„Přišlo to samo. Takové vnitřní hledání. Chtěla jsem se dozvědět, odkud pocházím, najít své kořeny.“ odpovídá Atalanta. „Ale nic mě tu ve městě nedrží. Potřebuju svobodu hor. A s rodiči jsem se nikdy nesblížila. Všechny emoce jsou tu zamrzlé.“

A opravdu, ať už bylo počasí jakékoli, v paláci panovalo dusno a chlad. Král, kterému chyběla tolerance, ale zato přebýval egoismus, byl neustále zaneprázdněný sebou a svými potřebami. Královna potlačila mučivé pocity hněvu, bolesti a zoufalství, jinak by manžela zabila. Také ji odzbrojil rychlý obrat v králově chování, když hned druhý den litoval svého rozkazu a nařídil sluhům, aby se vydali děťátko hledat. Hlasitě plakal, srdcervoucně  truchlil a sypal si hlavu popelem.  Jeho utrpení bylo víc vidět a slyšet… Dokázal být neustále středem pozornosti. Co jiného by ještě mohla královna dodat ke všem jeho intenzivním nářkům a sebeobviňování? A tak přišla o rozum. Raději nic necítit…!

Král pozoruje Atalantu. „Dokud jsi nespatřila zlatá jablka, chovala ses dočista jako muž. Až při pohledu na tu nádheru se v tobě probudila ženskost, obdiv ke kráse. Do té doby tě zajímal jen úspěch, zkoušela jsi svou sílu v boji a lovu. Ale jablko tě svedlo z cesty, Atalanto. Tvé jméno znamená ta, která vydrží, nevzdává se, bojuje. Neochvějná!

„Nebo to znamená, že mi chybí talent?“ přeběhne přes čelo Atalanty lehký stín znejistění.

„Ty že nemáš talent??? To v žádném případě! Jsi úžasně talentovaná, jak jinak, vždyť jsi moje dcera!!!“ holedbá se Král. „Myslím, žes to udělala kvůli mně. Cítila jsi, že toužím po synovi, a tak sis osvojila mužské dovednosti. Byla jsi ze všech nejlepší, ať už v přesnosti svých šípů na lovu, nebo rychlostí v běžeckém závodě.“ A pak pokračoval v sáhodlouhém sebevychvalování: „Pro mě je moc důležité, aby mě všichni chválili a obdivovali. Mám pocit, že moje počáteční pominutí smyslů vycházelo ze strachu, že se mi lidé vysmějí, že mám dceru a ne syna.“

Atalanta se začíná zlobit. „Už mám toho tvého narcisismu dost! A ničí mě i pohled na matku, která se úplně zhroutila a chodí tu jak bez duše!“ odfrkla s opovržením dívka.

Zamyšlené Pohoří  si klade otázku, jestli se Zeus opravdu tak rozzlobil a nebo jestli mladý zamilovaný pár jen neuvedl do stavu, který jim vyhovoval líp. Vrátil jim divokost instinktů a svobodný život v horách. „Vždyť je neproměnil například v červy, ale ve lvy! Zachovali si svou královskou podstatu…”

Ozývá se názor, že právě v Diově chrámu si novomanželé uvědomili, že nejsou stvořeni k tomu, aby uctívali a poslouchali krále, dokonce ani bohy. A tak utekli a skryli se v horách. Nechali rozšířit zvěsti, že je Zeus proměnil ve lvy, aby král nepřikázal sluhům je vypátrat.

„Samozřejmě, že zdrhli!“ nechává se slyšet Král. „Ale měli mi aspoň porodit vnuka a pak si jít, kam by chtěli! Teď, když se má dcera ztratila podruhé, kdo mi přivede na svět potomka? Kdo se o mě postará, až zestárnu?“

Ta slova probrala Královnu z útlumu. „Vůbec nechápu, jak si dovoluješ ji nazývat má dcera!!“ křičí na krále. „Tolik let jsme se snažili přivést na svět dítě a nakonec ses ho zbavil, protože to byla dcera!“

Hippomenes využívá situace, aby si přisadil. Stěžuje si, že Atalanta je úplně stejná, jako její otec. Stejně sobecká a věčně nespokojená. Jejich vztah už ho unavuje, je plný antagonismu. Atalanta se mu pořád snaží dokázat, že je lepší, mužnější, než on.

Pohoří, které odnepaměti vychovávalo lovce a bojovníky, znovu napomíná Hippomena.  „Moc dobře jsi věděl, do čeho jdeš. Věděl jsi, že to nebude snadné a proto sis přivolal na pomoc bohyni Afroditu. A teď se chováš jako malý kluk, kterému se rozbila hračka! Stůj si za svým rozhodnutím!“

„Já už dál nemůžu!“ zoufá si mladík. „Ona neumí milovat! Nenávidí muže!“

„Tak proč ses o ni tak snažil?“ ptá se přísně Pohoří.

„Je moc krásná. A taky jsem chtěl dokázat svoji hodnotu. Jenže teď nevím, jestli mé vítězství v zápase byla  výhra nebo prohra…“ odpovídá Hippomenes sklesle.

„Mě jenom zaujal, nic víc. Vynaložil velké úsilí, aby si mě získal. A nakazil mě svou touhou. Prožila jsem s ním vášeň, ale nemyslím, že bych ho milovala.“ prohodí Atalanta nezúčastněně.

Královna ni upře svůj smutný a současně něžný pohled: „Je mi to moc líto, že je tvou mámou medvědice a ne já! Kéž bys vyrůstala v mojí náruči…!!!“

„To je pravda, ano, moje máma je medvědice!“ souhlasí Atalanta a zatímco přikyvuje, krásné vlasy ji sklouznou do čela. „A ani nemůžu říct, že mě to mrzí… Jsi pro mě úplně cizí!“

„Ale já tě cítím jako svou dceru!“ dere se o slovo Král.

„Jakým právem???“ vzteká se Královna. „Vždyť jsi ji ukradl a odvrhnul!“

„Ano“ připouští Král. „Jenže pak jsem respektoval tvůj zármutek a už jsem tě o nic nežádal. Nenahradil jsem tě jinou ženou, abych se znovu pokusil o syna. Přijal jsem to jako trest, jako svůj osud, že zůstanu bez následníka!“

„Jsi příliš malý na to, abys činil jakákoli rozhodnutí!“ praví Pohoří a shlíží na něj úkosem. „Ale to stejně nemůžeš pochopit…!“

„Jistě, uvažuju jinak!“ chápe se Král slova. „Žiju v jiném světě! A bohužel, moje rozkazy nikdo nezpochybnil. Kéž by mě tehdy můj služebník neuposlechl! Všechno by bylo jinak!“ mele stále dokola svou výmluvu.

Pohoří zvyšuje hlas: „Přicházíš a drancuješ mě! V zájmu svého přežití a pohodlí kácíš lesy, vykrádáš nerostné bohatství a zabíjíš zvěř!“ V tu chvíli začíná zastupovat celou Přírodu.

„To je pravda,“ pokyvuje hlavou Král. „A co se mi nehodí, tak ti vracím. Svoje odpadky…“

„Je třeba udělat novou dohodu.“ pokračuje Příroda vážným hlasem. Vyšel jsi ze mě, osamostatnil ses, ale pořád jsi na mě závislý. Přesto se mnou nejednáš správně, a to škodí oběma stranám. Teď tě vnímám jako Lidstvo. Pokud mě zničíš, zničíš i sebe. Ale i já bych utrpěla ztrátu, kdybych tě zlikvidovala.

Lidstvo /Král je pohroužen do svých úvah: „To, co nechci, pohodím v lese. I kdyby to bylo drahocenné. Protože nevidím, jakou to má hodnotu. Nevnímám to jako něco, co tu přetrvá, jako mé vlastní pokračování…“

„Ceníš si jiných věcí, proto si nerozumíme.“ říká Příroda naléhavě.

Lidstvo/Král přiznává, že nemá tu zralost, aby ocenil, co mu příroda nabízí. „Nejsem schopen ocenit ani to, co jsi udělal pro mou dceru… Jsem totálně zaměstnaný sám sebou. Zajímá mě jenom to, co se týká mého image: Zda sklízím obdiv, jestli jsem považován za dobrého král a především, jestli se mi podaří mít potomka. Je pro mě těžké pochopit, že pokud budeš zničená, znamená to i můj konec. Jsem uzavřený ve své bublině a nemám vůbec s nikým kontakt…“

Ve smířlivém hlasu Přírody zaznělo pochopení: „Já jsem věčná. Jak běží čas, proměňuji se, ale neztrácím se. Zatímco ty máš omezený čas života. Rozumím ti. Toužíš, abys neupadl v zapomenutí…“

„Nás lidi děsí strach ze smrti a z neexistence. Je příčinou mnoha našich špatných skutků.“ odpovídá Lidstvo/Král zamyšleně. „O co mě žádáš? Co mám udělat?“

„Urči někoho, kdo mi rozumí a respektuje mě, abychom uzavřeli novou dohodu,“ praví Příroda.

„No, já to jistě nebudu! Příroda mi nic neříká. Ani pár dní bych nepřežil někde v lese.“ směje se Král. „Ale Atalanta, která vyrostla ve tvém lůně, ta by mohla být zástupcem lidí.“ Pyšně ukazuje na urostlou dívku. „Moje dcera je úžasná!!!“ vykřikuje nadšeně: „A pokud zachrání přírodu, mé jméno přetrvá. Navěky ji budou opěvovat! To je Atalanta, dcera krále Íasa!“

Atalanta se zašklebí a pak mu vysvětluje jako malému dítěti: „Příroda nám nepatří! Jsme jen její malou součástí. Žádá nás, abychom jí naslouchali a pozorovali ji. Abychom s ní zacházeli s úctou a ne bezohledně. Abychom si vzali k srdci to vím, že nic nevím… Zdaleka nevíme všechno a nemáme právo věřit, že jsme něco lepšího než jiné bytosti. Narodili jsme se, abychom žili v harmonii, ne abychom si podmaňovali a zneužívali ostatní živé bytosti. Vždycky budeme menší než Příroda…”

„A přesně v tom je náš rozdíl!“ uvědomuje si Král. „Já vnímám přírodu jako něco cizího, něco mimo mě. Můžu tam chodit, brát si, co potřebuji a pohazovat, co už nechci. A pak se vracím do bezpečí svého paláce. Zatímco ty se cítíš součástí přírody, která tě přesahuje. Věřím, že nastal čas, abych ti předal moc. Převezmi vládu má dcero!“

Atalanta rudne vztekem: „Nic mi nepředáváš! Jsem jaká jsem i bez tvého svolení. Nepotřebuju tvoje jmenování!“

Král se brání: „Pořád ještě nerozumíš lidským zákonům. V našem státě vládce vydává rozkazy a ostatní je plní, i kdyby byly nesmyslné. Vypálí celé pohoří, pokud to přikážu. Nebo tam pohodí moje dítě… Protože mám moc. A tuhle moc jsem ti chtěl předat!“

„Nestojím o ni!“ dívá se mu Atalanta zpříma do očí.

„Škoda! Zmocní se jí někdo jiný…“ odpovídá Král zklamaně.

„Až bude většina lidí uvažovat jako já, tak proměna přijde sama.“ říká jistotou Atalanta. „Respekt se nedá vynutit…!“

Král opakuje, že si s přírodou neví rady. „Je to, jako bych žil ve 350. patře mrakodrapu. Nikdy jsem neviděl les, zvířata, dokonce ani trávu. Nevím jak vypadají ptáci, znám jen zabalená stehna a křidýlka ze supermarketu. Jsem zklamaný! Chtěl jsem ti dát žezlo a říct: „Staň se vládcem planety, má dcero!“

Atalantu zašimral lehký závan uspokojení, že otec konečně uznal její cenu. Ale její pohled se čím dál víc stáčí k Pohoří/Přírodě. V očích jí září radost a láska. „Tam patřím! Vrátím se!“Král  ji pozoruje a v očích mu hoří malé plaménky žárlivosti.

Na otázku, zda chce Atalanta pomoci zlepšit vztah lidstva k přírodě anebo má pocit, že se jí vývoj lidské civilizace netýká, odpovídá s úsměvem: „Už vím, že jsem lidského rodu a ne medvěd! Ale lidé sami se musí rozhodnout podívat se na mě, že to jde žít i jinak. Podívat se na přírodu!!! Obráceně to nefunguje! Lidé musí pochopit, že se vydali špatnou cestou.“

„Potřebujete víc času,“ soudí Příroda. „Aby mělo jakékoliv jednání smysl, musí být zajištěny podmínky umožňující dohody dodržet.“

„Jsem ráda, že jsi mě nechal odnést do lesa!“ říká Atalanta svému otci. „Tam jsem našla skutečný zdroj života. Život ve tvém paláci je iluze.“

Král/Lidstvo připouští, že starší generace má problém. „Polovina z nás spí,“ říká a ukazuje na svou ženu. „Jsou ponoření do deprese, vzdali se své moci. Dávají přednost tomu nevědět, co cítí. Tráví své životy sledováním nekonečných televizních seriálů a přitom obětují své vlastní teď a tady. Druhá polovina je egocentrická a nevidí nic jiného než sebe a své potřeby. Mají moc, ale nevědí, co s ní, protože jsou úplně odříznuti od skutečného života. My, starší generace, nejsme schopni provést změnu.“

Hippomenes namítá: „Teď a tady dnešních lidí se už nenachází v horách, ale především ve městech.“

Lidé opustili přírodu a postavili města, vyvinuli civilizaci a nové technologie. Ve skutečnosti ale nevědí, jak udržet haromonii a rovnováhu. Někteří potomci lidí se vracejí do přírody, kde chtějí žít svobodní jako lvi. Určují si tak vlastní cestu, což ale neřeší základní problémy mezi lidstvem a přírodou.

„Od chvíle, kdy lidé začali hromadit majetek, ztratili své teď a tady,“ praví Příroda. Pořád se v myšlenkách přesouvají do budoucnosti. Bojí se, aby nepřišli o to, co získali. Nebo se nostalgicky ohlížejí zpět, když se věci nevyvíjejí podle jejich očekávání…”

„To nejlepší, co můžeme jako starší generace udělat, je jít od válu.“ přiznává Král a obrací se ke své dceři. „Přesto, jak moc jsem trpěl, že jsem tě odvrhl, sebe jsem litoval. Oplakával jsem své zmařené naděje. Tvoji bolest jsem neviděl. Ani nejsem schopný se ti omluvit…!“

Atalanta ho sleduje s klidným, hrdým pohledem.

Ozývá se Hippomenes: „Není mi dobře. Jsem uvnitř celý rozhozený. V našem vztahu to neklapalo. Atalanta neuměla projevit něhu ani jiné pocity – smutek, hněv nebo rozčilení. Vyjadřovala se jinak, instinktivněji.“

Je těžké, aby se dohodli dva lidé, kteří vyrostli v tak odlišných podmínkách. Atalanta se chtěla se svým mužem milovat a měla ráda projevy jeho lásky. Ale nedokázala s ním komunikovat. Nerozuměla emocím. Byla vychována medvědicí…

Přišlo rozčarování. Hippomenes byl zamilován do obrazu Atalanty, tak jak si ho vytvořil ve své mysli. Zbožňoval svou iluzi. A pak cítil hořké zklamání, když viděl, že skutečnost se jeho zidealizovanému obrazu vůbec nepodobá. Měli čím dál častější roztržky. A zdá se, že nakonec se do arádského pohoří vrátila jenom lvice Atalanta…

„Ano, bylo to tak! Opustila mě a já jsem zůstal sám. Riskoval jsem kvůli ní život, ale přesto se náš vztah rozpadl. Nic mi nezbylo! Sice jsem získal Atalantino tělo, ale její duše jsem se dotknout nedokázal. Jako by žádnou neměla.“ říká mladík sklesle.

V očích Atalanty to zajiskřilo: „Důvěřuju životu a nechávám ho přirozeně plynout. Potřebuju čas a nenechám se nikým do ničeho tlačit! Jsem jaká jsem, ať už mi říkáte žena, medvědice nebo lvice!“ A pak, jako by jí na mysli vytanula dávná vzpomínka, se zajíkne dojetím: „Moje medvědí máma mě zahrnula péčí a bezpečím. Mám ji moc ráda! “

„Dobře, že se to stalo takhle!” ozývá se Královnin tichý hlas. „Dobře, že jsi vyrostla v horách, protože jsi žila svobodně, což by v našem paláci bylo nemožné. Stala se z tebe nádherná bytost, nezávislá. Dostala ses od nahrážky života přímo k jeho zdroji! Jsem ráda, že miluješ svou medvědí matku.“

Dvě části Atalanty, hrdá bojovice a emotivní medvědice, se objaly.

„Tenhle medvědí aspekt Atalanty, její ženskou něhu, jsem nikdy neviděl.“ připouští Hippomenes. „A proto jsem ji nemohl ocenit. Očekával jsem, že ji bude vyjadřovat obvyklým lidským způsobem.“

Svět Atalanty se velmi lišil od světa jejího partnera. A možná právě tam, v Diově chrámu, si uvědomili nepřekonatelný rozdíl v jejich vnímání reality. Atalanta se cítila součástí přírody a nemohla pochopit a přijmout víru lidí v bohy a jejich oddanost vládcům. Snad právě tam, v posvátném chrámu, se rozhodla vrátit do lesa, svobodná jako lvice.

Oba milenci měli v sobě touhu otevřít se něčemu novému a neobvyklému, ale nedokázali si porozumět. A tak nakonec každý vládl ve svém vlastním království, po svém, sám.

Slova Přírody zahřála u srdce: „Lidé potřebují začátek, střed a konec. Mají potřebu šťastného konce a jsou zklamaní, když to dopadne jinak. Ale v přírodě platí jiná pravidla: kontinuita a evoluce. Jede se dál. Nikdy to nekončí. Spokojené manželství nemusí být ideální zakončení příběhu. Není to konec. Proces pokračuje. I  já, přesto, že jsem věčná, se pořád vyvíjím a učím…“

 

Na závěr:

Jednotlivé postavy příběhu byly uvězněny ve svých myšlenkových smyčkách, které se neustále opakovaly a jen stěží dovolovaly nový náhled.

Především Králův nezměrný egocentrismus zanechal jeho zástupci pachuť hořkosti. Neviděl nic než sebe a to, co cítí, co chce, čeho se bojí. Nezajímalo ho nic jiného. Král symbolizoval lidské Ego, které člověku vládne. Ego, jež nedokáže docenit zázrak života (např.narození dítěte). Vytváří si představy o vlastní důležitosti a žije v nich, oddělené od reality. Zdá se, že jediným řešením je, aby Ego ustoupilo a aby se odpovědnosti za každodenní volby ujaly ty prvky osobnosti, které jsou ve spojení s Celkem.

Atalanta  byla zastoupena dvěma osobami. První představovala emoce a reakce, které se vázaly na její „medvědí“ životní zkušenosti. Druhá byla Atalanta – člověk, lovec, bojovník. Převažovala tato její mužská část. Na otázku, jak se každá z nich cítila jsem dostala následující odpovědi.

Původní, Medvědí Atalantě chyběla slova, jen pokrčila rameny a pohodila hlavou. „Líbila se mi huňatá máma medvědice, ta pro mě představovala bezpečí a jistotu. Atalantin partner mě znervózňoval!“

Atalanta-člověk otevřela své srdce:

„Cítím blaženost, euforii a plnost!

Dívám se na posvátné hory a vdechuji jejich sílu, jejich moudrost.

Živí mě vítr, mraky, blesky, bouře a tekoucí voda. Posilují mě.

Les je můj domov, moje medvědí objetí, má ochrana. Mojí matkou je příroda a zvířata jsou bratři a sestry.

Má energie je koncentrovaná a její vysoká vibrace je jak ochranný pancíř.

Běhám s větrem. Sama jsem vítr. Kamení a neschůdné stezky hor mě otužují.

Mým otcem je Pohoří. Vzhlížím k němu s úctou a denně mu děkuji. Cítím obrovskou lásku a vděk za všechno, co mi poskytuje.

Dali mi jméno Atalanta. Příběh o mém narození a odmítnutí královským otcem se dozvídám od ostatních. Nedotýká se mne. Netrápí mě to.

Jsem dočista nezávislá, autonomní a svobodná. A proto souhlasím, že půjdu do paláce. Chci poznat své rodiče.

Mezi lidmi se aktivují mé emoce. Cítím tu šílenou bolest mé matky, když její náruč zůstala prázdná. Cítím, jak se jedna moje část zlobí na otce, který se mě zřekl kvůli svým královským zájmům. Nedůvěřuji mu. Nic pro mě neznamená. Jako zdálky slyším jeho sobecké nesmyslné řeči, aroganci, se kterou si vynucuje, aby bylo po jeho. A teď ta jeho posedlost mě provdat!

Ne, nikomu se nepoddám!

Kdyby se našel Ten, kdo by mě vnímal jako rovnocennou a rovnoprávnou, Ten, kdo by uznal mou sílu a překonal ji, pak bych přistoupila k manželství. Jinak pro mě nápadníci neexistují! (Přijdou o hlavu.)

Běžím!!! A poprvé mi cesta přináší darem krásná zlatá jablka. Uchvátí mě a zbrzdí. Nevadí!!!

Jsem dojatá. Zaplaví mě vlna neznámého tepla.

Předběhl mě. Po zásluze.

Podvoluji se – oddávám se mu – a spojuji se s ním v jedno.

…I jako lvice ho miluji dál.

Cítím klid – vyrovnanost- sílu. Nic mi nechybí a nemám pocit  samoty. Jsem vším, jsem ŽIVOT!

JSEM…     dítě života, ať už ho vyjadřuji v jakékoli formě a jakýmkoli způsobem!“