Kalliopi Anthi
Poradce osobního rozvoje
Kalli radí (25) – Co když jsme totálně jiní???
Milá Kalli!
Nacházím se mezi klidným a bouřlivým mořem.
Když jsou vlny, skoro si myslím, že se utopím.
Snažím se ty vlny ignorovat a ony přicházejí nějak častěji.
Moc nevím, jak dlouho tohle udržím. Připadá mi, že můj vor brzy praskne…. a utopím se.
Ocitám se v meziprostoru, kdy nevím, jestli je lepší útěk nebo jestli je lepší tomu voru dát ještě šanci.
Připadá mi, že každou bouřkou slábne…. a nevím, jak dlouho vydrží.
Nemám ale sílu připlout ke břehu a začít se o ten vor starat. Připadá mi, že je to zbytečné a že tím ztratím spoustu času.
Skoro mi připada lepší ten vor opustit a jít hledat novou loď! 🙁 a pak se vždy zaleknu.
Podívám se na ten vor, který je sice celý potrhaný, ale vidím v něm něco, co ještě žije.
Fakt nevím, co mám dělat a kdy s tím začít.
Moje duše říká jednej, ale moje síla zeslábla, zmizela, někde se plazí, sotva žije.
Rozum říká mlč, ale mé srdce říká, udělej něco!
Mám veliký strach, že když s mužem promluvím, tak si budu muset přiznat, že to jsem já,
kdo ve vztahu už dál nechce pokračovat a že sama před sebou zjistím,
že to jsem já, kdo náš vztah
zničil a nedokázal udržet. Strašně to bolí, ale zároveň bolí to, že žijeme to co žijeme.
Bez komunikace, souznění a lásky. Jen pro naši dceru a protože jsme si kdysi řekli, že to dáme.
Připadá mi, že po něm chci, aby byl někým jiným a pak mi připadá, že po sobě chci, abych byla někým jiným.
A pak mi připadá, že to budu já, kdo způsobí bolest své dceři a všem okolo jen abych utekla z té své bolesti.
A taky mi přijde, že mě to celé brzdí, aby ze mne vyrostla ta květina, pro kterou jsem na tuhle zem přišla žít.
A to je to jediné, co mě nutí ten krok udělat, co mě nutí náš vztah řešit, protože nechci přežívat, ale chci žít.
Jak to mám udělat, abych to zvládla a nebyla sobecká a všichni se nažrali a koza zůstala celá?
Jde to nebo se musím smířit s oběťmi?
Kalli, já nevím, jestli jdu správně…S manželem nejsem schopná vůbec komunikovat…
Vyhýbáme se jeden druhému…
Nechápu, proč tam stále vnímám lásku jak z mojí strany tak z jeho! To je tak strašně matoucí!
Ale ani jeden z nás nemáme odvahu udělat ten krok navíc.
Myslím, že oba víme, že jsme totál jiný a ani jeden si s tím nevíme rady.
On to nemá sílu řešit stejně jako já.
Cítím úlevu, když tu není.
Když je doma, jsem ve stresu.
Nevím, jak s ním mám komunikovat.
Už dlouho s ním nekomunikuju.
Nespíme spolu…a ani nevím jak dlouho… 🙁
Občas o tom prohodíme žertem, ale ani jednomu se do toho nechce.
Nějak na to není nikdy správná chvíle…a jsme zase u toho kroku navíc, ani jeden
není ochoten udělat krok navíc… 🙁
Tak nevím, jestli tuhle bouři ten vor přežije.
Vše se nějak bortí…
Nevím, co mám řešit dřív.
A nedokážu v hlavě vymyslet nějaká reálná provizorní řešení. Ani pro Řecko,
ani pro Čechy. Nemám nejmenší chuť nic zachraňovat, nemám na to energii.
A nemám možnosti si vybírat, protože to Vesmír asi vyřeší za nás, když nebudeme mít na živobytí.
Asi to už prostě nechám doznít, tak jak to je, odletím na měsíc do Čech a ono se to nějak vykrystalizuje.
V Čechách se pokusím najít čas a vše si v hlavě srovnat, co vlastně chci a jaké
jsou mé možnosti.
Ale situace je dost vážná…
Promiň…děkuju, žes mě vyslechla. K.
Milá K.,
díky za tu důvěru, vždy, když se mi někdo svěřuje se svými nejtajnějšími myšlenkami, se svými nejhoršími obavami nebo nejodvážnějšími sny, tak cítím velkou spřízněnost, takovou směsici radosti, pokory, soucitu a úžasu, jak jsou ty lidské duše hluboké a bohaté. Jsem tím vždycky poctěna…
Radost mám z toho, že ten druhý člověk mě vidí jako někoho, komu má smysl se otevřít.
Pokoru cítím proto, že vím, že to jediné, co můžu, je pozorně naslouchat, protože stejně všechny změny musí člověk udělat pro sebe sám.
Soucit cítím, protože nacházím v tom, co slyším, samu sebe, jak jsem se kdysi chvilkama cítila, a tak je mi ta bolest blízká, i když její intenzita a trvání jsou samozřejmě osobní, každý to má jinak.
A úžas cítím, protože vím z vlastní zkušenosti – ze svých zážitků i z příběhů různých klientů – vím, jak úžasně silné a kreativní bytosti jsme. Jak se přehoupne den za dnem a my nacházíme novou sílu, nová řešení, nové cesty. Věřím v sílu člověka a věřím ve smysl našeho konání. Ať už jsou to věci velké a nové, projekty a poslání „květiny“ (jak krásně píšeš…) nebo věci zdánlivě všední, vychovávat dítě, starat se o domácnost, odpovídat na maily, pozorovat svého pejska nebo pozorovat sám sebe, svoje myšlenky a svoje pocity.
Víš, tu spřízněnost, kterou popisuji, v podstatě asi cítí každý. Je to prostě dar, který si dáváme pomocí komunikace. Dáváme ho jeden druhému, tím, že upřímně vyjadřujeme, co se v nás děje a tím, že pozorně posloucháme, co se děje v druhém. Komunikace je nesmírně důležitá. V každém vztahu, o to víc v partnerském. Myslím, že to je to první, na čem byste měli zapracovat. Věřím, že i manžel by se cítil podobně poctěn jako já, kdybys mu řekla o svých pocitech. Ale jenom za předpokladu, že by se necítil provinilý, že ho odsuzuješ, napomínáš nebo obviňuješ, že on za to může. V tom já mám proti němu velkou výhodu, mohu vnímat, jak se cítíš, aniž to ve mně vzbuzuje nepříjemné pocity, že za to můžu já. Kdybys dokázala popsat svoje pocity bez výčitek, bez kritiky a beze snahy ho změnit nebo sama sebe potlačit, aby ses mu přizpůsobila, tak by ses cítila víc sama sebou. A kdybyste se oba ve vztahu chovali přirozeně a spontánně, tak byste mohli snáz rozpoznat, jestli se k sobě hodíte nebo ne.
Někdy můžou spolu lidi žít v lásce, i když se k sobě moc „nehodí“. Myslím, že já se svým manželem jsme docela dobrý příklad. Jsme hodně odlišní, v zájmech, v tom, jak jsme byli vychováni (on Čech, já Řekyně, sice narozená v Čechách, ale v řecké rodině, s jinou mentalitou), v citlivosti (já přecitlivělá), v odolnosti (on neobvykle silný a odolný), ve vzdělání… On je radši venku v přírodě a já zalezlá doma v knihách… Ale jedno máme společné, respektujeme a obdivujeme ty odlišnosti v druhém. Vzájemně se podporujeme v tom, abychom byli sami sebou. V praxi to vypadalo např. tak, že když jsme se přistěhovali do Řecka a on si našel práci v truhlářské dílně, tak trpěl, protože nesnáší práci v uzavřeném prostoru. Tak jsem několik let vydělávala já, ráno jsem pracovala v ústavu pro postižené děti a odpoledne měla soukromou logopedickou poradnu. On se staral o naše syny, vyráběl zařízení do jejich pokojíčku, vybudoval zahradu, pěstoval králíky, chodil na ryby, vařil a staral se o domácnost. Myslím, že to byl nejpracovitější „nezaměstnaný“, jakého jsem kdy poznala… 🙂 A pak našel práci svých snů a svého úžasného talentu, stal se profesionálním potápěčem. Celé dny jsem ho neviděla. Abychom se aspoň trochu potkávali, tak jsem se začala taky potápět…
A přišla doba, kdy jsem najednou měla pocit, že už dál nemůžu pracovat s postiženými dětmi. Vnitřně mě to hnalo někam jinam. Tehdy mě manžel podržel a já dva roky jezdila po seminářích, než jsem si doplnila vzdělání (a sebedůvěru) a začala pracovat jako terapeutka.
Když na to vzpomínám, byly doby kdy jsme byli vyčerpaní, s většími výdaji než příjmy, s nejistotou, jak to bude dál, byly dny, kdy jsme nedokázali komunikovat, takže jsme místo spojenci byli tak trochu dva cizinci ve stejném domě. Ale změnilo se to. Změnili jsme to. Naučili jsme se sdílet svoje myšlenky a pocity, aniž to ten druhý bral osobně. Jenom jako informaci. Třeba jako informaci o počasí. Víš, že se chystá bouřka, tak si vezmeš deštník, nebo si někam zalezeš. Neřešíš, jestli je to dobře nebo špatně. Víš, že to přejde. Tak je to i s emocemi. Změní se, pokud jim dáme pozornost. Když je potlačujem, tak přijde chvíle, kdy budou silné a nezvladatelné. Jako ten papinův hrníček… 🙂 Nech ho odfukovat páru a on ti poslouží a uvaří ti dobrý oběd. Pokud se ho pokusíš ucpat a dál ho držíš na rozpálené plotně, tak ti vybuchne a budeš mít oběd po zdech kuchyně…
My jsme si například nikdy nevyčítali kolik kdo pracuje a kolik kdo vydělá. Tak nějak jsme se na tom voru naučili pozorovat jeden druhého, když už jeden neměl sílu, tak ten druhý zabral. A protože nenadával, ale pískal si do rytmu, tak se po chvíli ten první zase přidal a jelo se dál…
Víš milá K., nechci tě tu nějak poučovat…. Jen chci říct, že se ta situace někdy dá změnit. Když to oba chtějí. Myslím, že dokud se trápíte, dokud vás to mrzí, že chybí komunikace, pohlazení, slova povzbuzení, tak má vztah šanci. Ve chvíli, kdy je to člověku jedno, kdy mu přestane úplně na druhém záležet, tehdy je i vztah pryč. Uvidíš i v Čechách, jak se budeš cítit, nakolik ti bude manžel chybět…
Mysl má svou pravdu a srdce má svou pravdu, a tělo má zase tu svojí. Zeptej se jich, každé úrovně zvlášť. Touží ještě tvoje tělo po jeho náruči, po jeho blízkosti, po jeho dotecích? Stýská se tvému srdci po vzájemném sdílení pocitů? Záleží ti na něm? Nebo je ti lhostejný? A co říká mysl? Věří, že si můžete porozumět? Věří, že to ještě má smysl? Zeptej se těla a srdce, ale myslím, že mysl, když bude objektivní a láskyplná a přijme v úvahu i potřeby těla a srdce, tak ti pomůže dojít k závěru. Třeba ne teď. Třeba ještě není ta pravá chvíle…
Mysl touží nacházet smysl. Když věří, že něco „k něčemu vede“, tak je ochotná podstoupit i těžké zkoušky a náročné situace. Protože vidí cíl a směřuje k němu.
Jaké jsou tvé potřeby? A jaké jsou tvé cíle? Do jaké míry naplňuješ svoje potřeby? Nebo čekáš, že to musí udělat tvůj partner? (To je pouze otázka k zamyšlení, nikoli výtka. Jen, že většina žen, které znám, věří, že je manžel odpovědný za to, aby byly šťastné…)
Píšeš, že nechápeš, proč tam stále vnímáš lásku, jak z tvojí strany, tak z jeho. Ale co je vlastně láska?
Líbí se mi definice lásky, jak ji popsal americký psychiatr Morgan Scott Peck ve své krásné knize Nevyšlapanou cestou: Láska je vůle překonat svůj strach a pohodlnost a rozšířit své „já“ ve prospěch duchovního růstu, ať už vlastního, nebo cizího.
Máš pocit, že se v tomto vztahu pořád ještě rozvíjíš? Nebo ti spíš připadá, že stagnuješ? Možná, že v některých oblastech jsi dokonce zařadila zpátečku… Ale pořád jsou tu nějaké nové věci, nové situace, nové role, ve kterých se rozvíjíš, poznáváš sebe samotnou a „vylepšuješ“ se tak, abys se sebou mohla být víc spokojená. Je to tak? Nebo máš pocit, že se vedle manžela stáváš den ode dne „horším“ člověkem?
Láskou rosteme a zrajeme. Vztah by nás měl rozvíjet. Pokud nás dusí, tak by možná stálo za to zvážit eventualitu rozchodu. Není to o tom, kdo za to může. Není třeba hledat viníka, obviňovat druhého nebo se zavalovat pocity viny. Je to spíš o tom, jestli k sobě ladíte.
Další hezká definice lásky je od psychoterapeuta Dr. J. Richarda Cookerlyho: „Opravdová zdravá láska je silný, životně důležitý a přirozený proces, kdy si milovaného hluboce vážíme, toužíme po něm, často jednáme v jeho prospěch a máme potěšení z jeho blahobytu.“
Je to proces. My lásku často vnímáme jako ten prvotní cit, kdy jsme se zamilovali, a pak máme pocit, že se něco nenávratně ztratilo. Láska je proces, který prochází různými fázemi a má mnoho podob. Vážíš si partnera? Máš radost, když pro něj můžeš udělat něco hezkého? Láska se nejlíp vyjadřuje činy…
Ještě k tomu případnému rozchodu… I ten, aby dopadl dobře, je třeba udělat s láskou. Někdy je větší kumš mít dobrý rozchod, než mít dobré manželství. Však víš, že pro dcerku budete vždycky máma a táta. Pro děti není ani tak těžký rozvod rodičů, pokud jsou oba zajedno v tom, že to tak chtějí, spíš je trápí a zatěžuje strach, že některého z rodičů ztratí, že ztratí jeho lásku nebo že ho sami nebudou smět milovat. Trochu o tom píšu i v jiném příspěvku, jestli se chceš na to mrknout.
http://cz.kalliopi-anthi.gr/kalli-radi-pro-cechy-v-recku/kalli-radi-11-odlouceni-od-taty/
a taky tenhle článek by tě mohl zajímat:
Přemýšlím nad tím, jak píšeš, že jste „totál jiní“. Jestli se nejedná o tu přirozenou odlišnost mezi mužem a ženou… Ano, jsme docela jiní, a to je dobře. Jsme jiní ne proto, abychom se vzájemně změnili a „zestejnili“, ale abychom se doplňovali. Klíček zapadá do zámku… Dva klíče nebo dva zámky můžou být stejné, ale nebudou funkční, pokud chceš něco zamknout nebo odemknout.
Na téma odlišnosti ve způsobu myšlení a jednání mužů a žen je napsána spousta kvalitních knih. Pokud vaše nesnáze pramení z pocitu, že se vzájemně nechápete, nerozumíte si, pak by stálo za to začíst se třeba do klasika na tohle téma Johna Graye („Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše“ nebo „Co vám matka říct nemohla a otec nevěděl“). Jsou to „manuály způsobu použití“ pro vztah a „slovníky“, když máme pocit, že mluvíme každý jinou řečí. Taky „Pět jazyků lásky“ od Garyho Chapmana se může hodit, když se trápíme dojmem, že se nám ta láska kamsi vytratila.
Pocit nepochopení a nedostatku porozumění se dá vyřešit pochopením a porozuměním. Především tak, že pochopíme a porozumíme sami sobě a pak se uvidí, jestli se naše cesta s partnerem rozdělí nebo rozjasní novým světlem.
A poslední věc: je velký rozdíl, jestli má člověk pocit, že se ve vztahu dusí nebo jestli ho dusí partner. Pocity jsou proměnlivé. Jsou to vnitřní informace, něco v nás nám dává najevo, je-li mu dobře nebo ne. Οtázka je, nakolik máme možnost se s těmito pocity ve vztahu svěřovat (což my ženy hodně potřebujeme) nebo ne… Stále jsou to však naše pocity. A naše zodpovědnost se s nimi naučit pracovat. (Úžasná kniha „Řeč emocí“ od Karen McLaren!)
Jiné téma by bylo, pokud by tě dusil manžel, například by tě tyranizoval, trestal, omezoval apod. Třeba proto, že by měl úplně jinou představu, jaká má být správná manželka, a snažil by se tě do ní napasovat. Ale ty se nemůžeš stát „klasickou řeckou manželkou a matkou“, protože jsi ta, která jsi. S celou svojí minulostí, zkušeností a povahou. V takovém případě by pouhé pochopení a porozumění jeho motivům a způsobu myšlení nestačilo, tam by bylo třeba to zastavit, aby tě to nepoškozovalo. Protože cokoliv poškozuje jednoho partnera, poškozuje zároveň i vztah, a tím i druhého partnera a dítě.
Díky za nádherný dopis! A drž se! Jsi krásná citlivá bytost!
S láskou Kalli