Kalli radí (3) O trestání dětí


Milá teto
Kalli,
v předchozích příspěvcích si trochu rozebírala trestání dětí. Mě by zajímalo trochu podrobněji, jak to vidíš ty, protože existuje opravdu mnoho názorů na věc. Moje sestra má dceru, která je od malička velmi živá a neposedná. Teď je jí 8 let. Moje sestra vždy volila metodu vysvětlování. Malá se třeba utrhla a chtěla běžet do silnice, nechtěla poslouchat, to jí bylo tak 5 let. Sestra jí pak obšírně vysvětlovala, proč musí dávat pozor a že se musí držet, protože jezdí auta atd. Na malé jsem viděla, že je z toho otrávená a vlastně ji vůbec neposlouchá, jen to předstírá. Postupem času se toto vysvětlování stalo takovým divadélkem, které musí zhlédnout a pak udělá stejně nějakou rošťárnu, protože trest je „jen to“, že si bude muset něco „vyslechnout“. A teď se ptám. Není lepší, pokud dítě udělá třeba to, že se utrhne na silnici mámě, což je i nebezpečné, rovnou plácnout tvrdě po zadku, aby se docílilo okamžité reakce na neposlouchání? Funguje vůbec vysvětlování? Není lepší plácnout, pokud je dítě rozdováděné a neslyší? Než vysvětlovat, že je potřeba obléknout se, protože nám ujede autobus? Je to už fyzický trest? Prosím, můžeš to trochu rozebrat?
Děkuji V.
Milá V.
Nakolik je třeba v takové chvíli vysvětlovat?…. to je otázka do pranice! 🙂
Co si o tom myslím já? Každý člověk, a to i malé dítě, je vybaven pudem sebezáchovy. Je mnohem pravděpodobnější, že dítě zastaví na kraji silnice, protože se bojí, že ho srazí auto, než ze strachu, že ho maminka plácne přes zadek. Pokud si dítě nebezpečí neuvědomuje, je dobré mu ho ukázat nějakým vhodným způsobem. Například jít s ním do metra, držet ho v náručí a být poblíž bílé čáry. Dítě nejprve ucítí náraz větru, hluk a pak uvidí majestátní příjezd vlaku. Je to silný zážitek a stačí mu říct, že stejně nebezpečné to může být, když vběhne do silnice a zrovna pojede auto. Pak dítě jasně cítí, že jedná ve svém zájmu a ne proto, aby poslechlo maminku. Takový druh nebezpečí je schopno pochopit i dvouleté dítě. Zvlášt, když ho na kraji silnice upozorníte, „Tady to začíná, tady budeme dávat pozor!“ Samozřejmě ho budete držet za ruku, ale minimálně po 4. roku věku budete počítat s tím, že dítě si je vědomo nebezpečí, respektive nebudete se k němu chovat, jako by bylo naprosto hloupé.
Možná to většina maminek nerada uslyší, ale stálo by za to zamyslit se nad tím, proč to ty děti vlastně dělají. Máte pocit, že to dosud nepochopily? Myslíte, že kdyby šly po ulici samy, nebo se starším kamarádem, nebo s tátou, že by měly stejné chování? Tipuji, že ne…. Co se stává mezi maminkami a dětmi, že často dochází k takovému napětí a antagonismu (snaze mít navrch)?
Vysvětlování je báječná věc, pokud nám zrovna dítě naslouchá. Pokud nás neposlouchá, tak je neúčinné. Může to znamenat, že dítě už dávno ví, co mu chceme říct, protože si to vyslechlo už tisíckrát. Proč tedy nejedná podle toho?
Často je problém v tom, že my, maminky, si bereme až příliš zodpovědnosti za dítě. Všechno za něj rozhodujeme (co a kdy bude jíst, co si obleče, co, kdy a s kým bude dělat, jestli někam půjde nebo ne atd. atd). Začíná to od malička, když počítáme hodiny do krmení, přesto že miminko pláče hlady, balíme ho do různých peřinek, i když je teplo, a nebo ho oblékáme do drahých oblečků a pak se zlobíme, když se umaže. Máme nad dítětem moc a dokud je hodně malé, ani nepotřebujeme prostředky pro přesvědčování a donucování. Hlavní naší zbraní a silou je to, že je dítě na nás závislé, kromě svého přežití je závislé i na naší lásce a přijetí. A my ho milujeme. Ale ne vždy ho respektujeme. Děťátko není panenka, je to malý člověk. Je vybaven inteligencí, která samozřejmě závisí na věku, ale přesto vždy stačí, aby poznal, jestli má hlad nebo jestli je mu zima. Pokud od útlého věku tyto záležitosti za dítě řeší maminka, později ji „trestá“ tím, že na ní uvalí i jiné zodpovědnosti, například za to, aby na ně dávala pozor i tam, kde by to zvládlo samo. Takové děti mají často potajmu radost, že mámu zase vytočily…
Nesmíme také zapomínat, že všechny děti mají potřebu vytvořit si vlastní ego, prosadit svou. A to většinou „cvičí“ ve vztahu s maminkou…
Je dítě při přecházení silnice vždy nezodpovědné nebo jenom někdy? Zlobení může být „pomsta za to, že mě vláčí do školky, kde se mi nelíbí!“ Pak by spíš pomohlo „vysvětlování“ na jiné téma než je bezpečnost provozu…
Než se příliš opírat o pedagogické teorie, je lepší postupovat na základě konkrétní situace (nakolik je nebezpečná a je třeba dítě okamžitě usměrnit) a podle povahy dítěte.
Když je dítě opravdu rozjívené a řádí, nevadí plácnout ho po zadečku. Lehké plácnutí rukou, které dítě nebolí, je spíš gestem usměrnění, než trestem. Nevnímejte to jako trest a neříkejte, že ho trestáte. V tu chvíli ho chcete „vzbudit“, „probrat, aby přestalo bláznit“, tak to tak berte a řekněte mu to s humorem. Když budete mít hysterický výraz, tak bude dítě dál rozrušené, když budete vy v klidu, tak se také zklidní.
Plácnutí rukou přes zadek má tu výhodu, že člověk vnímá sílu, kterou používá, má nad ní kontrolu. Můžete také dítě předem varovat: „Mám tě plácnout přes vypínač na zadečku? Zkusím to zlobení vypnout ..!“  Temperamentnější děti přijmou plácnutí lépe než nějaké dlouhé vysvětlování a napomínání. Děti, které mají plachou a tichou povahu, jsou citlivé jak na dotek, tak i na přísné slovo. Tam není vhodné plácnutí, i kdyby bylo lehké. I před napomenutím potřebují napřed ujištění typu: „Vím, žes to myslel dobře, ale….“ Nebo: „Jsi hodná holčička, proto nedělej….“
Reakce dítěte na plácnutí vám ukáže, zda to byl užitečný tah anebo přehmat. Když by se dlouho vztekalo a nebo plakalo a cítilo se ponížené, asi jste to přehnali a stálo by za to věc napravit. Stačí říct, „Spěchala jsem a tak mi ujely nervy…“ dítě to pochopí (s takovým ujížděním má své vlastní zkušenosti!) nebo „Nemyslela jsem to tak….“ Podobně je vhodné se omluvit, pokud jste trestali v afektu a po uklidnění máte najednou výčitky. „Promiň, nechtěla jsem být nespravedlivá…!“ většinou postačí. Dítě ocení nejen to, že přiznáme svou chybu, ale je pro něj velká úleva pocit, že ani rodiče nejsou dokonalí. Tak se učí toleranci a schopnosti odpouštět (jiným a samo sobě).
O trestání
Děti potřebují mít jasná pravidla a také vědět, co se stane když je poruší. Děti se cítí v bezpečí, když mají rodiče  autoritu a poslední slovo. Současně si však mohou formovat osobnost tím, že se občas s rodiči střetnou a hranice překročí. To vše je důležité pro jejich rozvoj.
Co se týká trestů (jako: nařezat, „na hanbu“, zákaz televize atd), jsou málokdy účinné a většinou vyjadřují spíš zoufalství rodičů než nějaký cílený výchovný prostředek. To, co opravdu funguje, je logický důsledek. To znamená, že postih má vždy souvislost s tím, co dítě provedlo, je předvídatelný a dítě se mu může vyhnout, když nebude jednat nesprávně. Pokud je potřeba nějaký postih, není to trest, ale důsledek jednání dítěte. Tak dítě vedeme k tomu, aby napravilo svou chybu. Učí se odpovědnosti za své činy, aniž by bylo zatěžováno pocity viny nebo označováno za nešiku, hlupáka nebo špatného člověka.
Malý příklad: Dítě omylem rozbije skleničku. Požádáme ho, aby opatrně uklidilo střepy. (Pomůžeme mu, ale nebudeme to dělat za něj). To není trest, po sobě uklidit. Vždyť ani není třeba trestat za něco, co se může stát každému! Pokud ale skleničku rozbilo schválně, ze vzteku, tak mu řekneme, že musíme koupit novou, za jeho penízky nebo místo zmrzlinky. Když to vysvětlíme v klidu a dítě to pochopí, příště radši investuje do zmrzliny než do další skleničky.
Pokud nechce uklízet hračky, řekneme, že jich má asi moc a ať si vybere jenom pár, tolik, kolik je schopno uklidit. Ostatní uložíme někam mimo jeho dosah (před ním, ne tajně, ideální je s jeho pomocí) a uděláme dohodu, že jakmile „bude mít dost síly“ uklidit o 1-2 hračky víc, hned mu je vydáme. V podstatě to děláme, abychom mu pomohli, ne abychom ho potrestali.  Moc věcí najednou přináší dítěti zmatek. Demokracie je dobrá, ale když je jí moc, vzniká chaos. (Zrovna tak s oblékáním je lepší dítěti dát, ať si vybere jednu ze tří věcí, než aby rozhrabalo celou skříň a nemohlo se rozhodnout).
Metoda logických důsledků je to mnohem výchovnější a účinnější postoj, než  trestání. Při trestání si rodiče často vybíjejí zlost a přikazují nebo zakazují věci, které nemají žádnou souvislost s tím, co dítě provedlo. (Nesnědl jsi jídlo, tak si nepůjdeš ven hrát. Nechceš uklidit hračky, proto nesmíš jít na návštěvu ke kamarádovi… atd.) To dítě vnímá jako určitou formu násilí, zvůle. Těší se, až vyroste a rodiče nebudou mít právo a možnost ho omezovat. Časté, přísné a nesmyslné trestání kazí vztah a postrádá výchovný dopad, protože dítě nemá ochotu rodiče poslechnout, dělá to jen ze strachu nebo z donucení.
Zákazy, jako např. zákaz jít ven, na fotbal, hrát si s kamarády apod. dítě bere jako omezování osobní svobody a vnímá je jako nespravedlivé přesto, že si uvědomuje svůj podíl viny. Pohyb a společenský kontakt jsou, stejně jako jídlo, základní potřeby a pokud v jejich uspokojení dítěti bráníme, cítí to jako bezpráví.

Tělesné tresty jsou naprosto nevhodné a neúčinné. Násilí plodí násilí. Když je dítě vyděšené, tak není schopno přemýšlet a porozumět. Pokud chtějí rodiče, aby dítě pochopilo, proč nesmí něco dělat, nesmí ho terorizovat. To platí pro tělesné, ale i duševní tresty (vyhrožování, zamykání v pokojíčku atd.) Rodiče by měli pěstovat svou duševní sílu, především trpělivost. Tělesnou sílu mají přirozeně mnohem větší než jejich malé dítě. Pokud ji budou používat, buď dítě zlomí, nebo vychovají dalšího teroristu.

Co se týká trestů stylu „stát na hanbě“, myslím, že jsou to nesmyslné praktiky. Pokud chceme mít dítě sebevědomé a zodpovědné, nebudeme ho nutit, aby se stydělo někde v koutě! Dítě potřebuje akci a možnost napravit, co pokazilo, a ne pocity viny a osobní neschopnosti.
Když už se vám něco nelíbí, tak charakterizujte nevhodné chování a ne dítě samotné! Třeba: „To jsi to teda popletl!“ a ne „Ty jsi popleta!!“
Protože my, jako rodiče, toho taky hodně popleteme… A děti to občas vidí. Tak k sobě buďme vzájemně shovívaví! 🙂
s láskou Kalli

otázky na Kalli můžete zasílat na adresu kalianth@yahoo.gr

30.1.2013 3 komentářů