Zápis konstelace mýtu     Červen 2018  „Jsem pořád tady, u kořene stromu!“  

(Etymologie jména Erysichthon: Ten, kdo rozrývá-zraňuje zemi).

Od začátku konstelace, jakmile se objevil zástupce Erysichtona, jsme si uvědomili, že jsme tu kvůli němu. Ne, abychom ho soudili, ale abychom ho v sobě objevili. Jen tak se můžeme pokusit uvést do rovnováhy touhu tvořit a potřebu prosadit se, s důsledky změn, které tato touha vytváří.

V konstelaci se objevily různé aspekty-části Erysichtona. Dominantní byla část vizionáře-revolucionáře, který se pouští do nového projektu. Byl zmatený a plný pocitu křivdy za tak krutý trest. Řekl: „Necítím se vinen! Nevnímám, že bych dělal něco špatného. Varování kněžky jsem viděl jako překážku-výzvu, kterou musím překonat. Bůh mě přece nemůže trestat za to, že mi dal svobodnou vůli!” Na otázku facilitátorky, proč se nezachoval mírněji, proč  dopustil krveprolití, Erysichton odpověděl:  “Při každé revoluci teče krev.“

Jedna žena se naladila na Hlas evoluce, pokroku, a vyjádřila dojetí a úctu k posvátnému místu věštírny. Její další slova byla naprosto nečekaná! Erysichtona popsala jako laskavého muže. Řekla: „Jaképak bezohledné ničení pro osobní potěšení? To jsou jen interpretace lidí a smrtelníků!!! Poraženo bylo jen to, co bylo zastaralé. Muselo se to odstranit, aby se mohlo vybudovat něco nového! Když se začnou hroutit modly, odsuzujete to a snažíte se jich držet zuby nehty, abyste se cítili v bezpečí, chránění. A tak obviňujete ty, co změnu provádějí. Možná chtěl Erysichton postavit nový chrám. Změna vyžaduje odpoutání, “vytržení z kořenů”, nemůže k ní dojít laskavě. To bychom se k ní nikdy neodhodlali, pořád bychom ji oddalovali. Pokrok nelze zastavit. Nemůžeme “udržet něco, aby se to nezměnilo”. Stromy byly poraženy, ale jejich kořeny stále zůstávají v zemi, jejich semena jsou rozprostřena po celé zemi. Vidíte jenom to “zjevné”, očividné. Ve skutečnosti nic nebylo zničeno, nic se neztratilo. Jsme Jedno. Cítím se, jako chrám života, jako brána. Dochází ve mně k početí, cítím v sobě spojení Erysichtona s bohyní Dioné, která tu pořád je. Obdivuji a miluji Erysichtona. Cítím se, jako matka, která v sobě nese počátek nového života!”

Nymfa, stromová víla, která žila v posvátném dubu, si stěžuje, že ji Démetra nedokázala ochránit. Ani samotný dub, svůj nejoblíbenější strom! To nás naplnilo dojetím. Jakou sílu vlastně má božská bytost, když ani prostřednictvím své kněžky nedokáže ochránit to, co miluje? Cožpak ani bůh nemůže zvrátit svobodnou vůli člověka…?!  Po chvíli si ale Nymfa uvědomí: „Nezemřela jsem, jenom jsem se proměnila. Mohu se přesunout na jiný strom, dokonce i do příbytku postaveného z těchto kmenů.“

Dioné upřesňuje: „Mýtus vypráví o době, kdy lidé začali kácet lesy, aby obdělali půdu a stavěli domy. Mýtus zachycuje čin, nepopisuje výsledky nebo motivy k tomuto činu. Chci Erysichtona obhájit! „Obrací se k němu se slovy: “Dal jsi mi Dia! Našel jsi obydlí pro mě a pro mé ozdoby. Já jsem i nadále v zemi, u kořene, ale moje ozdoby jsou nahoře, a to se mi líbí!“

Erysichton slyší slova uznání i od jiných osob. Dokonce i zástupce kněžky Nikippé říká: „Muselo se to stát!“

Vtom se objevuje zklamaná Démetra a říká smutně: „Trest byl zbytečný, pokud Erysichton nic nepochopil! Měla jsem potřebu mu ukázat svou božsku sílu, proto jsem se k němu nedokázala sklonit, přiblížit se mu, vysvětlit… Erysichton mi nastavil zrcadlo a já v něm viděla mou vlastní aroganci, a to mě rozzlobilo. V podstatě jsem potrestala sama sebe, proto mě teď tíží smutek!“ (Bohyně úrody a plodin svým trestem způsobila, že se Erysichton nikdy nemohl nasytit, a tím pádem ani ocenit její dary). S dojetím v hlase ho žádá o odpuštění.

Erysichton se cítí o trochu lépe, ale dobře mu ještě není. Má intenzivní nepříjemné tělesné symptomy. Je v šoku. „Já ti odpouštím, ale nemůžu zapomenout! Bylo to strašný trest!“ Pocit křivdy způsobuje, že se cítí bohyni „nadřazený“. Zdůrazňuje, že důvody, proč muselo dojít k pokácení stromu, nebyly osobní, jeho dílo bylo také posvátné. Dioné mu ukazuje strom, který je zase plný života. Je dojatá, srdce má sevřené bolestí a říká směrem ke skupině: „Dlužíme mu hodně! Věděl dobře, co dělá! Znal i důsledky!“

„V historii jsem ale zapsaný jako ten špatný!“ odpověděl Erysichton hořce.

Objevuje se další část bohyně Démetry: „Arogantní jednání přivodilo válku, které by se pomocí vhodné komunikace dalo předejít. Už jsem se smířila s tím, že porazil stromy, ale pořád mi vadí jeho nedostatek úcty!“

Ozývá se Diův hlas: „Jsem pořád tady, u kořene stromu! Chci krásu, mír, klid a dostatek. Hrdina příběhu se provinil. Proto se ho Démetra pokusila ukáznit. Já zůstávám nadále u kořene, přestože je strom podříznut. Měli ale jednat s rozumem, s ohledem na zítřek i na pozítřek. Myslet i na potomky, nejen na sebe.“ „Ať se Zeus radši stará o vlastní neřesti!“ odpovídá zlostně Erysichton, který pořád ještě trpí různými tělesnými příznaky, bolí ho břicho, má pocit těžkosti a velký hlad. Chce si někam zalézt a být sám.

Facilitátorka říká Erysichtonovi: „Myslím, že ve chvíli, kdy se zbavíš pocitu křivdy, zmizí i tvůj hlad… Kritikou a obviňováním v tobě lidé živili pocit ublížení, až do dnešních dob. Ηladovíš po ospravedlnění…“

Dioné podotýká: „To, co se děje, je přechod od starého náboženství k novému. Král Pyrros byl také takovým Erysichtonem, byl zpupný, ale zanechal po sobě velký odkaz…“

Facilitátorka: Aby mohlo přijít nové, musí to staré ustoupit. Ale aby se tomu novému dařilo dobře, aby netrpělo tím, že nedokáže uvést do rovnováhy síly, které dalo do pohybu, je třeba, aby respektovalo to staré. To, z čeho pochází. Možná, že neukojitelný hlad nebyl božím trestem. Možná, že se Erysichton potrestal sám za to, že „neviděl“ bohyni? To nové, co vzniká, musí být v souladu se zákony, které nás přesahují. Vždyť my lidé jsme součástí života, nežijeme mimo sféru Dia nebo Démetry, pokud je vnímáme jako projev života. 

Ozývá se jedna žena, která cítí velkou slabost a zármutek. Zastupuje pokácený kmen stromu. „Cítím se mrtvá!“ říká. „Kdysi jsem i já v sobě měla duši.“

„Je to jen přechod, transformace.“ odpovídá jí Dioné.

Facilitátorka: „Stromu se nikdo nezeptal, jestli se chce nechat pokácet…“ Dioné: „Stejně, jako se ho nikdo neptal, jestli chtěl být zasazen… V těchto věcech je nedostatek svobody.“
„Jsou ale určité hranice! Něco jiného je pokácet některé ze stromů, s respektem a podle plánu, tak aby nedošlo k poškození lesa, a něco jiného zlikvidovat všechny stromy, celý háj. Ať už máš sebelepší úmysly, se kterými stavíš něco nového!“ trvala na svém facilitátorka.

Posvátný dub si nepřestává stěžovat: „Nejsem jenom dřevo! Vyrábím vám kyslík a poskytuju vám stín a chládek!“ Má velkou potřebu uznání. Cítí se jako zapomenutý špalek dřeva. Nymfa je tím překvapená, protože se sama už se situací smířila. Je jí dobře a je plná života. Mrzí ji, že její strom pořád ještě trpí. Že nevnímá jejich propojení a nemůže přijmout svůj osud. Říká: „Svých negativních pocitů jsem se už zbavila, ale moje tělo, kmen stromu, je pořád drží. Hmota uchovává vzpomínky, má svou paměť, ať už je to dřevo, svaly, klouby nebo kosti…“

Erysichton podotýká: „Strom konal dobro, stejně jako já, a nakonec byl zničen.“ Jde k Posvátnému dubu a říká: „Náš osud je stejný!“

„Hlad, žízeň a zimu, které tě potkaly, bys mohl s pomocí lesa zahnat!“ odpovídá mu s výčitkou Posvátný dub.  Víc se ale zlobí na Démetru než na Erysichtona. Přestal bohyni důvěřovat. „Kdybych byl opravdu posvátný strom, tak by mě tu takhle nenechali.“

Když někdo umírá předčasně a s pocitem křivdy, jak může věřit v posvátnost života? (Ten samý pocit měl i Erysichton). Vytvořil se společný informační záznam – otisk nespravedlnosti…

Objevuje se další stránka bohyně Démetry, která k dubu cítí velkou lásku a soucit. Poté se všechny její aspekty sjednocují a dochází ke smíření bohyně se stromem.

Krátce nato se Dioné proměňuje v Nemesis, vesmírný zákon, který všechno sleduje zpovzdálí. Působí poněkud chladně, ne však odměřeně.

„Názory lidí a bohů se hodně liší od názorů stromů.“ poznamenává facilitátorka. „Podívejme se na to z pohledu Posvátného dubu: Byl to nejmilejší strom bohyně. Vyrůstal v jejím posvátném háji, kam lidé vstupovali  po špičkách. Poklidné ticho přerušovaly jen víly, které okolo něj tančily a radostně zpívaly. Lidé mu nosili dary. Měl se jako dítě v rajské zahradě. A zničeho nic se tam objevili muži a ten nejmocnější z nich ho pokácel. A dub tam najednou leží s pocitem křivdy a nezodpovězenou otázkou: Proč??? To se v životě stává, ve všech dobách, že se najednou přihodí něco, co nám podrazí nohy…  A ten strom teď potřebuje někoho, kdo by byl ochotný ho vyslechnout. Říct mu: Rozumím ti. Kéž by to všechno bylo jinak! Obejmout ho a sklonit se před jeho bolestí. Jenom to… Pak klidně může použít jeho dřevo. Ale ať ho doopravdy využije, ne aby ho promrhal. Nakonec přijde chvíle, kdy i my budeme stromům k dispozici. Po smrti se naše těla stanou zase půdou. Je to koloběh, ve kterém poskytujeme potravu jeden druhému. Jsme výrazem života. Jsme Jedno…“

Kmen posvátného dubu tam nakonec zůstal ležet nevyužitý. To byl důsledek božího trestu Démetry. Erysichton promlouvá ke stromu: „Kdybych mohl, byl bych tě zhodnotil! Tu stavbu, dílo nové epochy,  bychom vytvořili spolu.“ Po těchto slovech pocítil  Dub úlevu a spřízněnost s lidmi.

Poseidón pravil, že dokonce i podťatý strom dává život jiným tvorům. Ujistil dub, že je vždy prospěšný. Jeho stín, i když nehmotný, je velmi cenný. Stejně tak, jako kyslík. Jeho přítomnost je nedocenitelná.

Ne náhodou říkáme Strom Života, Strom poznání dobrého a zlého. Kdyby Erysichton tušil, že je to „zlé“, neudělal by to. Ale vnímal to jako „dobré“.

Pro Posvátný dub je mnohem jednodušší přijmout omluvu Erysichtona, než bohyně Démetry. Pořád má ještě pocit, že jedna z částí bohyně je jaksi arogantní.

Je možné, že stvořené vnímá u svého stvořitele určitou „aroganci“, protože během tvoření dochází také k ničení… Je to podobné jako u dítětě, které není schopné pochopit úmysly rodiče, zatímco rodič snadno chápe dítě. Všechna království jsou propojena, ale platí zákony hierarchie. I kameny mají úrčitou úroveň vědomí, ale to se liší od vědomí rostlin. Živé organismy, zvířata a lidé, mají ještě rozšířenější vědomí. A bůh-Existence, která vnímá sebe samotnou v celé té nezměrné celistvosti, ví, co tvoří. Dělá to vědomě. My lidé často tvoříme nevědomě, bez nějakého plánu, který by počítal i s důsledky. Bůh zná všechny důsledky. Ví, že tvoří i skrze destrukci. Člověk může ničit sám sebe a nevidět tu další zákrutu spirály svého života, totiž, že zůstává pořád živý. A často si hýčká svůj pocit křivdy vůči rodičům/stvořiteli kvůli nějakému „zákazu“ nebo „příkazu“, protože v nich nedokáže rozpoznat lásku.

Nemesis vyjadřuje svou všeobsahující lásku a pochopení, udává, že je ve službách vyššího plánu. „Lidé to nevědí, a tak jednají nevědomky. Já mám otevřenou náruč pro všechny, pro lidi i pro bohy.“  Erysichton reaguje s rozhořčením: „Já už to dál nesnesu, aby mi říkali, že mám svobodnou vůli a současně, že jsem součástí nějakého plánu! To prostě není možný! Už ani nevěřím tomu, že bych měl nějakou svobodnou vůli! Tady mi bozi říkají, že mě milují, ale jakmile udělám něco podle sebe, tak mě hned tvrdě potrestají!“

Svobodná vůle člověka spočívá v jeho schopnosti se rozvíjet a neopakovat pořád dokola stejný život stejným způsobem. I zvířata a rostliny mají určitý cyklus, ten se však generace po generaci opakuje se skoro stejnými dispozicemi. Je pravda, že i rostliny se mění a přizpůsobují novým podmínkám.  Ale člověk to dělá aktivněji a vědoměji. Vyžaduje sám od sebe, aby překonal vlastní hranice, a dělá to s velkou odvahou. Zápasí se silami entropie, s pohodlností a touhou zůstat zabydlený ve starých známých podmínkách. Tím, že se pouští do něčeho nového, riskuje. To je ten dar, kterému říkáme Svobodná vůle. Ale přináší sebou i důsledky, a to je trochu komplikace, protože my lidé bychom si přáli mít svobodu ve svém konání, ale bez nepříjemných následků. To však není možné! Můžu si dělat , co chci, ale je třeba přijmout i důsledky toho, co jsem udělal Pokud tohle nejsme ochotni akceptovat, stáváme se arogantními. A tehdy to nekončí dobře pro nikoho. Stejně jako v báji: Posvátný strom byl poražen, aniž se využilo jeho dřevo. Erysichton zničil sám sebe a nemohl uskutečnit svoji vizi. Ani bohyně Démetra nebyla spokojená…  Vžijeme-li se do toho druhého, když ho pochopíme, respektujeme a oceníme, můžeme tak vytvořit nový závěr příběhu. Dobrý konec pro všechny. Neexistuje pouze jedna jediná pravda. Pravda má tolik podob, kolik je v mýtu postav.

Je to zodpovědnost každého, aby vyjádřil své potřeby a vytvořil tak podmínky k jejich uspokojení. Stromy a rostliny vyjadřují svou touhu žít  prostřednictvím svého růstu. Člověk přináší oběti, často obětuje i sám sebe, aby uskutečnil svoje sny. Tomu se říká vývoj. Pokud to dělá s empatií a s respektem k ostatním, tak může vývoj probíhat  laskavěji. Může se vyvíjet a přitom být v sounáležitosti s ostatními druhy rostlinné a živočišné říše, ne jednat na jejich úkor.

Neukojitelný hlad vnímáme jako trest, přitom je to náš  vlastní vnitřní stav. Souvisí s pocitem křivdy a s nedostatkem uznání a ocenění.

Po těchto slovech se objevila stránka Erysichtona, která má výčitky svědomí. Kající se Erysichton se cítí osamělý a trápí ho vlastní činy. Po chvíli se však spojuje s ostatními částmi hrdiny a hned se cítí lépe.

Jedna žena se slzami v očích říká: „Jsem dojatá tím, že se Erysichton konečně přestal litovat. Ze začátku jsem ho soudila. Pořád mi nešlo do hlavy, jak je možné, aby měl někdo takové skvělé podmínky na to, aby vytvořil něco krásného, a místo toho je promrhá a ještě ublíží jiným. Ale teď se na něj dívám jinak, je mi sympatický a fandím mu.“

Vytváříme kruh a cítíme hřejivou energii našich rukou. Zaplavuje nás pocit jednoty a lásky. Děkujeme tomuto krásnému, jedinečnému místu, které nám poskytlo informace a inspiraci.

Zástupce bohyně Démetry ještě na závěr říká: „Ve víru dění je třeba se nejdřív podívat na náš vlastní podíl, jaká je naše odpovědnost za to, co se stalo. Dřív, než učiníme předčasné závěry, dříve než začneme obviňovat a trestat ostatní.“

Byli jsme svědky něčeho významného a neobvyklého, soucitu a pokání bohyně. Je časté žádat bohy o milost a pomoc, ale to, aby bohyně žádala smrtelníka o odpuštění, to je hodně vzácné. Ačkoli se to možná stává, ale my to nejsme schopni vnímat…  I to je však součástí naší existence. Pokud jsme buňkami nesmírného organismu, kterému říkáme bůh, jsme-li pro tuto inteligentní bytost-Jednotu malými zrcátky, je přirozené, že s námi soucítí, vždyť miluje sebe sama skrze nás. Pokud si to uvědomíme, už nikdy se nebudeme cítit sami. Samota neexistuje, je pouze v naší mysli. 

Na závěr

Konstelace nám umožnila uvidět Erysichtona v jiném světle. Setkali jsme se s mužem, který cítil a následoval vnitřní výzvu k vytvoření něčeho nového a byl ochoten překonat jakékoliv překážky. Jeho dílo vyžadovalo oběti. Zůstává otázkou, zda jeho trest, aby byl navždy hladový, neuspokojený, způsobily vnější vyšší síly, nebo to byl výsledek jeho vlastních vnitřních konfliktů. Důsledek extrémního zaměření se na cíl, kdy si Erysichton vůbec nebyl vědom dopadu své činnosti na životní prostředí. „Arogantní“ stránka bohyně Démetry byla pravděpodobně jeho vlastním zrcadlem, odrazem jeho osobnosti. Každá „arogantní“ vize, která boří staré struktury a vytváří něco nového, nás nějakým způsobem přesahuje. Cítíme se pak jako bozi-tvůrci.

Pocity nespravedlnosti a křivdy způsobují pocit „hladu“, člověk lační po zadostiučinění, po pochopení a uznání. Teprve tehdy, když si Erysichton uvědomil své potlačené pocity úcty, soucitu a lásky, dokázal se uklidnit a smířit s tím, co se stalo.