Jak jsem se dostala ke konstelacím pohádek

Pohádky jsem milovala od dětství…                   

Od druhé třídy základní školy jsem chodila pravidelně do knihovny a vláčela odsud tašku plnou knih. Pak jsem, zalezlá kde se dalo, „cestovala“ ve světě fantazie. Taky jsem v té době nějaké pohádky napsala. Později jsem přešla na jiné žánry, romány, sci-fi atd.  Ale díky setkání s několika výjimečnými lidmi jsem opět objevila magický a nadčasový půvab pohádkových příběhů. Za inspiraci ke své dnešní práci s pohádkami a mýty vděčím především třem lidem…

 

Oldřich Janota, inspirace nesená na křídlech havranů…

Na přelomu 70. a 80 let jsem chodívala do různých studentských klubů, do Nerudovky a na Rychtu. Jeden z mých nejoblíbenějších písničkářů byl Oldřich Janota. Jeho zvláštně podmanivý hlas, zajímavé texty a krásná hra na kytaru mě nadchly. Nejvíc mě ale zaujaly dvě písně, Sedm havranů a Bitva na Tursku. Najednou, jako bych se ocitla v zemi Bylo nebylo… A havrani přímo tady, všude okolo mě. Viděla jsem je ve tvářích mužů a cítila úzkost sestry, jestli se jí podaří včas splnit svůj úkol. A neúprosnou sílu osudu, kdy ať se snažíš sebevíc, někdy to prostě nevyjde… Ne na sto procent, ne pro všechny…

A co říct o nádherné písni Bitva na Tursku…? Příběh, který by snadno mohl někdo smést ze stolu jako povinnou školní četbu, najednou „obživl“! Oldřich klidným, skoro monotónním hlasem nechal vstoupit starou českou báj do přítomnosti. Vynesl na povrch emoce staré jako lidstvo samo: lásku, vášeň, pomstu, smutek, touhu, hněv, bolest a pochopení…

Díky těmto dvěma písním jsem si uvědomila, že říše pohádek není něco, co se týká dětí, není to svět, ze kterého vyrostem. Je to svět, který je v nás a my v něm. Jsme propojeni přes naše city.

Anežka Janátová a svět symbolů

S Anežkou jsme se seznámily v Jedličkově ústavu, v době, kdy se jmenovala Svobodová a pracovala jako psycholožka. Je to rozená vypravěčka!  Milovala jsem způsob, jakým vyprávěla pohádky, ze kterých jsme pak přehrávali různé scény. Její zaujetí příběhem a nadšení, které se přenášelo na všechny ostatní! Nikdy nezapomenu, jak jsme se na puťácích, spolu s dětmi, proměnili v rytíře, ve spanilé dámy, draky a kouzelníka Merlina… 🙂 A jak později, na divadelním podiu, koktavý chlapec mluvil ve své roli naprosto plynule.

Od Anežky jsem se naučila, že pohádky mají léčivou moc. Především pomocí symbolů, které se skrývají za jednotlivými předměty, postavami nebo jednáním. Anežka mě uvedla do světa archetypů a inspirovala mě k hledání skrytých významů.

 

Dimitris Stavropoulos a prožívání mýtů

Výcvik v konstelacích jsem prošla u Dimitrise Stavropoulose, zakladatele Institutu systemických konstelací v Aténách. Byl vrstevníkem a přítelem Hellingera. Při práci se starými řeckými mýty vnesl do konstelací nový prvek, a sice spontánní zapojení účastníků. Konstelace přestal řídit, spíše je koordinoval a později čím dál víc pouze pozoroval a nechával projevit moudrost archetypů skrze jednotlivé zástupce. Tak se otevřel prostor pro ještě účinnější „napojení se“ na informační pole. Prožitky z takových konstelací bývají velmi intenzivní a transformační. Jsou to svým způsobem „zasvěcení“ do pradávných mysterií.

Pro konstelace mýtů Dimitris Stavropoulos rád vybíral místa, která měla bohatou historii a silný potenciál, jako např. věštírna v Delfách nebo starobylé divadlo v Epidauru.

O významu a symbolice pohádek a mýtů jsem přečetla spoustu skvělých knih a článků. Ale těmto svým učitelům vděčím za víc, než za řadu zajímavých informací k zamyšlení. Inspirace a vědění, co mi dali, bylo skrze prožitek. Tak silný a autentický, že mi zůstal v srdci i po mnoha letech.