Dříve jsem si konstelace pohádek nenahrávala, a tak mi zbylo jen pár poznámek s těmi nejzajímavějšími  momenty.  Ke čtvrté konstelaci už je zápis podrobnější.

 

1. konstelace (květen 2012)

„Ta růže mi nějak leží v žaludku…!“

Když skončilo vyprávění pohádky, nastalo ticho.  Tak jsem zazpívala píseň „Kráska a zvíře“.  Ještě, než dozněly poslední tóny, už se dvě osoby naladily na dvě části (vnitřní hlasy) Zvířete:

Zástupce Divoké části Zvířete byl plný vzteku, jen vybuchnout. Přes vybízení, aby se vyjádřil, zarputile mlčel. Byl pohroužen do svého světa, izolovaný a plný agresivity a strachu.

Zástupce Lidské části Zvířete měl veškerou svou pozornost upřenou na Krásku.

Kráska působila klidným dojmem, byla smířená se svým životem na hradě. Brzy se ale objevila jiná její část:

Rozrušená Kráska. Zpočátku se dusila a chtěla odejít, pak se najednou začala chovat hravě a vesele. Snažila se rozdovádět ostatní účastníky, což se jí nepovedlo. Její přehnaně dobrá nálada působila nepřesvědčivě. Později řekla, že cítí, jakoby se jí růže zabodla do břicha. (Růže byla příčinou, proč musela opustit domov. Ale také každodenní dar od Zvířete). Zoufale prosila, aby ji někdo růže zbavil. Pokusil se o to Kupec, její otec, ale bez úspěchu. Rozrušená Kráska potřebovala někoho silnějšího. Podívala se směrem k Divoké části Zvířete. To však nebylo nijak ochotno pomoci. Bálo se, že se v případě neúspěchu ztrapní.

Nakonec se to podařilo Lidské části Zvířete. Jemně se dotklo břicha Rozrušené Krásky a ta po chvilce pocítila úlevu. „Zachránil jsi mě!“ řekla vděčně a podívala se na Zvíře s láskou.

Začal rozhovor mezi dvěma částmi Zvířete. Divoká si stěžovala, že ji Lidská část odmítá.  Že se stará jenom o Krásku. „Je to tak,“ souhlasila Lidská část. A dodala, že i ona se cítí odmítnutá Divokou částí.  „Odjakživa máš ke mně chladný postoj, popíráš všechny moje něžné, láskyplné pocity. Abych si je mohl zachovat, jsem nucený držet si od tebe odstup. Nevšímat si tě, to je moje obrana!“ Vzájemný dialog, uznání a spřátelení obou částí Zvířete mu pak umožnilo, aby se cítilo v bezpečí. Teprve pak se mohlo otevřít Krásce.

 

2. konstelace (listopad 2012)                                                   „Měl jsem to tušit!…“

Nejvýraznější postavou druhé konstelace byl Kupec. Zničený pocity viny a zármutkem ze smrti své ženy a ze ztráty majetku, propadl do chmurných myšlenek: „Měl jsem to tušit! Měl jsem tomu zabránit! Měl jsem jednat jinak!“ Tento postoj ho úplně ochromil a uvrhl do beznaděje a deprese. Musel si s pokorou připustit, že není možné mít nade vším kontrolu. Bylo potřeba udělat další krok, smířit se se smrtí a se ztrátou. To přineslo pocit uvolnění jeho dceři.

Kráska  cítila úzké spojení s otcem. Snažila se uspokojovat jeho citové potřeby, nahradit svou zemřelou matku. Byla jí hodně podobná, jak vzhledem, tak i povahou. Čím větší trápení prožíval Kupec, tím větší nutkání cítila být mu po boku a starat se o něj. Ale tato silná vazba rozčilovala její starší  sestry. Především ta Nejstarší  měla pocit křivdy, že ji otec vůbec nevnímá a nijak neoceňuje její starostlivost. Má prý oči jenom pro Krásku.

Měli jsme možnost nahlédnout do rodiny Zvířete, do prostředí, kde vyrůstalo. Setkali jsme se se Zvířetem – malým chlapcem, plným hněvu vůči své matce. Cítil se sám, opuštěný, bez péče a lásky. Pocity samoty a vzteku se v něm hromadily a postupně zanechávaly stopu na jeho původně hezkém obličeji. Chlapec se stával čím dál tím víc neurvalým, odtažitým, agresivním a ošklivým. Jeho matka měla velmi konfliktní vztah se svým otcem. Marně po celý život čekala na otcovo uznání a přijetí. Byla natolik pohroužená do svých negativních emocí, že se nikdy dostatečně nenaladila na své dítě. Byla víc dcerou svého otce, než matkou svého syna. Musela nejprve přijmout své vnitřní dítě a zaposlouchat se do jeho pocitů, jako dospělá. Přijmout jeho potřebu milovat a být milováno. Když objala své vnitřní dítě, její srdce se zaplnilo dojetím. Pak položila svou hlavu na otcova kolena a ten jí mlčky pohladil. Teprve pak mohla být plně přítomná i pro svého syna a věnovat mu svou pozornost a lásku.

 

3. konstelace (červenec 2013)      „Ber mě takového, jaký jsem…!“              

I v této konstelaci se nejprve projevily intenzívní pocity Kupce, který truchlil nad ztrátou majetku. „Jako otec jsem úplně odepsaný!“ řekl se slzami v očích, „nemám žádné věno pro svoje dcery!“

Sestry  se vrhly na Krásku s obviněním, že za to může ona. Její přání – růže, způsobilo otci další komplikace.

Kráska-žena je část Krásky, která přiznává, že nepožádala otce o růži jen tak. Pro ni je rudá růže symbolem ženskosti. „Chci se stát ženou! Po pravdě řečeno, chci se provdat a odejít z domu!“ Se zájmem se dívá na Zvíře, které je zastoupeno dvěma osobami:

Netvor-malý chlapec: trpí nedostatkem sebevědomí a sebepřijetí. Všechna jeho pozornost směřuje k matce. Bere růži a podává jí mamince. Vypadá to, jako kdyby ji žádal o bezpodmínečnou lásku, tak jak  to v pohádce dělal vůči Krásce (Přijmi mě takového, jaký jsem!).  Matka Netvora  růži přijímá se slovy: „Zůstaň se mnou, synáčku!“ To Krásce přináší zklamání.

Podezřívavý netvor není dítě. Je to dospělý muž, který nedůvěřuje ani své matce, ani Krásce. „Krásné ženy jsou vůči mužům manipulativní. Pohádka je o tom, jak si Potvora ochočila Netvora!“ říká sarkasticky směrem ke Krásce. „Tváříš se, jako by ses obětovala, ale ve skutečnosti máš vlastní cíle! Měla by ses jmenovat Potvora a ne Kráska!“

Laskavá Kráska se brání: „Měla jsem čisté úmysly! Z lásky k otci jsem se rozhodla žít na hradě s netvorem. Měla jsem vůči otci výčitky. Matka zemřela při mém porodu a já cítím, jako bych za to mohla já, že přišel o manželku. Chtěla jsem mu ji nahradit. Postarat se o něj tak, jak by to udělala ona. Tolik mu dlužím!“

Kráska-žena se k ní otáčí a něžně říká: „Podívej se na mě! Já už nejsem tatínkova holčička, už jsem vyrostla!“ Pak se tyto dvě části objaly. Žádná se ale necítí dobře vůči Netvoru. Podezřívavý netvor  je odmítavý a Netvora-malého chlapce zase nemohou vidět rovnocenně. Pohled na něj, jak loudí matčinu pozornost, je úplně odradil.

Objevuje se nová část: Umírající netvor. „Nemusím nic říkat, ani nic dělat,“ zašeptal. „Všechno se to ve mně odehrává samo!“  Vypadá, jakoby mlčky pozoroval svou vnitřní  proměnu. Po chvíli k němu přicházejí  obě dvě předchozí (netvorovy) části a spojují se s ním v jeden celek.

Jedna žena uvádí, že během celé konstelace měla tichou radost a pocit štěstí. „Celou tu dobu cítím uvnitř sebe klid. Vím, že jsem Kráska, která našla svého milého a neodrazuje mě ani jeho vzhled, ani jeho nedostatky. Mám jistotu, že všechno dobře dopadne.“

Jedna ze sester se svěřuje: „Taky bych chtěla proměnit nějakého člověka! Závidím…!“

 

 

4. konstelace (leden 2019)                         „Líbí se mi tvoje mužnost…!“

Matka Krásky si stěžuje, že manžel chce prodat její obraz. „Tak snadno jsi na mě zapomněl?!“

„Co můžu dělat?“ brání se Kupec-hlava rodiny, „musím se postarat o tři děti a všechno se mi bortí pod rukama!“ Matka Krásky se však na svého manžela nepřestává zlobit. Vyčítá mu, že starší dcery jsou celé po něm, zajímají se jenom o peníze. Kupec-hlava rodiny říká zoufale: „Dělám co můžu! Ale ať udělám cokoli, vždycky si na mě něco najdete! Je to těžké vyjít se čtyřmi ženami!“

Οbraz byl hodně drahý. Zlatý rám byl zdobený rubíny, safíry a jinými drahokamy.

„Zanedbával jsi mě dokud jsem žila, a po mé smrti jsi měl výčitky, tak jsi nechal malovat drahý obraz. Já jsem se tě o něj neprosila! Chtěla jsem tě mít víc doma, ne abys byl pořád někde na cestách a hromadil majetky!“ stěžovala si Matka Krásky. Vyšlo najevo, že obchodník sám tajně maloval obraz, jako dar své ženě, aby jí poděkoval za tři děti, které mu porodila. Těšil se, že třetí dítě bude syn. Bohužel, nejenže nezískal syna, ale ztratil i manželku. A dvě starší dcerky tu nejmladší nesnášely, protože přinesla do rodiny neštěstí.

Kupec-hlava rodiny  si ve vztahu s dcerami nevěděl rady.  Vznikla tak nerovnováha, na jedné straně nedostatek pozornosti ke dvěma starším, na straně druhé přebytek pozornosti vůči nejmladší.  V důsledku toho starší sestry myslely jenom na sebe, zatímco mladší jenom na otce. Kupec chtěl co nejrychleji starší dcery provdat. „Zaopatřím je a současně  se zbavím jejich neustálých nářků a požadavků!“

Kupec-obchodník: „Rozčiluje mě Zvíře! Nazvalo mě nevděčným a nenasytným. Ale já jsem se ho o nic neprosil! Jediné, co jsem od něj chtěl, byla ta růže! Hledal jsem ho, abych mu poděkoval za přístřeší a jídlo, které mi poskytl! Je nespravedlivé napřed  velkoryse dávat, o co tě druhý ani nežádal, a potom za to chtít tak draze zaplatit! S tak nicotnou záminkou! Pro jednu kytku! To já jsem se ve svých obchodech vždycky snažil být spravedlivý!“

Zamilované Zvíře: „I já jsem rozčílený. Cítím hořkost vůči Krásce. Vypadala, že mě má ráda. Že si užívá mých dárků. Ale když mě viděla v zrcadle, utekla ode mě. Ani se nezajímala o můj příběh, co se mi stalo, proč jsem takový… Nebyla tak skromná, jak předstírala. Co se týče růže, má pro mě obrovskou hodnotu!“  A dodává: „Vím, že jsem hodně citlivý, ale většinou ukazuju ostatním mou divokou tvář.“

Kupec-obchodník mu odpovídá: „S mojí dcerou jsi měl tu samou  taktiku! Dával jsi jí dary, o které tě nežádala, ale nikdy ses jí doopravdy neukázal! Takže si tě ve své fantazii vytvořila krásného. A ten snový svět se jí náhle zhroutil. Potřebovala čas to strávit!“

Kráska říká: „Můj provinilý postoj a silné pouto k otci souvisí s tím, že matka zemřela, když mě rodila. Proto mám pocit, že už nemám právo o nic žádat. Na rozdíl od mých sester, které pořád něco chtějí. Moje narození ublížilo mámě a tátovi a to já nikdy nedokážu splatit. Proto musím otci ve všem pomáhat, abych zhojila ránu, kterou jsem nechtěně způsobila. Nechci ho ničím zatěžovat! Jen mu přinášet radost! Taky mi chybí máma, často jsem se dívala na obraz s myšlenkou: kdyby tu raději byla ona místo mě!“

Kupec-hlava rodiny se svěřuje své rozladěné manželce, že důvod, proč často chyběl z domu, nebyly jenom jeho obchodní povinnosti, ale i její portrét. Strávil mnoho času jeho malováním a také vybíráním drahokamů pro rám.

„Ale o to jsem se tě nikdy neprosila…!“ řekla tiše Matka Krásky. „Teď chápu tvou reakci vůči Zvířeti: zrcadlí ti tvoje chování… Cítím, žes nikdy neocenil všechno, co jsem udělala. Ani jsi to nemohl vidět, když jsi byl pryč! Dokud jsem žila, neměl jsi čas mi pomoct  s dětmi a nakonec ses o ně musel postarat sám…“  dodává trpce.

„Udělal jsem všechno, co jsem mohl, jen abych pokryl všechny vaše potřeby!“ protestuje  Kupec-hlava rodiny. „A ty jsi přijímala všechny mé dary a nikdy jsi mi neřekla, že toužíš po něčem jiném!“

„To máš pravdu,“ souhlasí žena.

„Tak to chodí v našich dobách,“ pokračuje Kupec-hlava rodiny. „Muži vydělávají peníze a ženy se starají o domácnost a o děti.“

„Ale když máš veškerou pozornost upřenou na vydělávání peněz a svojí lásku vyjadřuješ jenom pomocí dárků, tak to učíš i děti! To je důvod, proč naše starší  dcery po tobě pořád chtějí nějaké oblečení a šperky. Takhle vnímají tvoji lásku!“ odpovídá žena.

Dvě starší dcery mají mezi sebou malý věkový rozdíl a stačily si vytvořit základní rysy svého ega dříve, než jim zemřela matka. Naučily se získávat otcovu pozornost stížnostmi a vyžadováním věcí. Kráska se narodila asi o sedm let později. Otec měl pro ni slabost, protože ji pozoroval, jak roste. Se dvěma staršími nebyl tak propojen, první léta jejich života byl často pryč. Nejmladší si nese velkou zátěž. Vyrůstala bez maminky a nedokázala vyvinout své ego. Nic pro sebe nežádá, protože si není vědoma sebe sama, svých potřeb. Visí na otci.  Skrze jeho lásku, jako by si přiznávala právo žít a ulevovala si od pocitů  viny.

Kupec-hlava rodiny  má potíže s  vyjadřováním svých pocitů. Když  začal pečovat o děti, nemohl tak honit obchody. Příjmy se mu snížily, ale ne tak požadavky starších dcer. Ty viděly tátu nad miminkem a začaly žárlit.

Kráska:  „Odešla jsem na hrad, protože bych nedokázala žít sama, bez otce a nesnesla bych pomyšlení, že by kvůli mně ztratil život. Věřila jsem, že mě Zvíře sežere. Otec ho viděl a popsal mi ho. Ani nevím, jak jsem si pak vytvořila jeho obraz  jako pohledného prince. Nikdy jsem ho neviděla. Ani jsem nevěděla, jestli je to on, ta osoba, která se mnou mluvila tak krásně a každý den mi dávala růži. Nejenže na mě nezaútočil, naopak, respektoval mě a dával mi dary, šperky a oblečení. Hodně jsme si povídali. Nečekala jsem, že bude tak strašně ošklivý. Říkala jsem si, že nejspíš otec přeháněl. Byl vůči mě dost úzkostlivý a po ztroskotání jeho lodí byl plný starostí a strachu.  Vytěsnila jsem informaci, že pán hradu je monstrum, protože jsem tomu nechtěla věřit. Vytvořila jsem si představu na základě jeho něžného hlasu, vlídného chování a celkového dojmu z ušlechtilosti a krásy prostředí na hradě. Když jsem ho pak viděla v zrcadle, zhrozila jsem se. Zničil mi můj krásný sen. Cítila jsem to jako zradu!“

Facilitátorka: „Aby ses vyrovnala se ztrátou, rozhodla ses žít ve světě snů a nevnímat realitu. Že jsou okolo tebe i špatné věci.“

Kráska souhlasí: „Myslím, že důvod, proč mi říkají Kráska, nemá nic společného s mou krásou, nemám pocit, že jsem hezčí než moje sestry. Spíš proto, že všechno vidím krásné, mi začali říkat, tak trochu posměšně, Krásko. (Sestry na mě občas volaly i Kravko!) Já jsem ale neviděla žádné vady, ani u nich, ani  u otce.“

Matka se obrací na Krásku a říká: „Jsem ráda, že sis našla pozitivní způsob, jak se s tím vyrovnat, a že se ti nakonec podařilo vytvořit hluboký láskyplný vztah. Jsem na tebe hrdá! Ale stále cítím emoční deficit, prázdnotu vůči tvému otci.“

Kráska: „Právě tenhle tvůj deficit mě nutí být ještě víc po jeho boku. Mám pocit, že nemá nikoho, kdo by ho miloval. Přestala jsem být dcerou a chovám se jako manželka, která mu při každé příležitosti dává najevo  Miluji tě, děláš pro nás hodně! Dělám si o něj starosti a je mi ho líto. To mi nenechává prostor podívat se na sebe, kdo jsem a co chci. A tebe, maminko, mám úplně zidealizovanou.“

Kupec-hlava rodiny říká své ženě: „Myslím, že jsi mě nemilovala, zatímco já jsem pro vás udělal první poslední.“ Ta si však také  stěžuje na nedostatek lásky od manžela.

Kupec-obchodník, který je spravedlivý a stále hledá rovnováhu v dávání a přijímání, hledí na svou ženu s pochopením: „Uznávám,  že jsi bývala sama na všechny ty domácí práce a neposlušné děti, kterým ses snažila ve všem vyhovět. A pak přišlo další těhotenství…“

„Chtěli jste mě?“ ptá se Kráska s úzkostí v hlase.

„Já už jsem nechtěla další dítě, byla jsem unavená! Ale pak jsem to přijala.“ odpovídá matka.

„Ano,“ řekl otec, „Já jsem chtěl! Přál jsem si syna, abych mu mohl předat  svůj obchod.“

„Jsem sice dávno mrtvá, ale cítím se tu připoutaná!“ říká matka. „Sleduji, jak se to všechno vyvíjí, mám radost z Krásky, ale také v sobě nosím hořkost vůči manželovi, kterou jsem během života nedokázala vyjádřit.“

Kupec-obchodník na ni hledí s láskou a pochopením: „Truchlím pro tebe každý den! Je mi líto, že jsem musel prodat tvůj obraz! Ale nakonec přece jen zůstal v rodině!“ dodává s úsměvem.  Matka je pořád chladná. Kráska touží slyšet od matky ujištění, že ji miluje. Dokud to nepřichází, má nutkání starat se o ostatní, aby se cítila užitečná a láskyhodná. Jakmile  si to Matka uvědomila, praví sklíčeně: „Je nespravedlivé, abys ty platila za to, co jsme my nedokázali vyřešit!“ „Ano,“ souhlasí Kupec, „zdá se,  že jenom  naše dvě  starší dcery jsou normální! Jsou schopné si říkat o to, co chtějí, a brát bez pocitů viny! My ostatní máme problém!“

Zamilované Zvíře, které sedí mezi matkou a Kráskou, prosí svou milou: „Když se na tebe dívám, vidím před sebou tvou matku! Vyžeň ji, jde z ní na mě mráz! Když ji vidím, cítím, že umřu!“

Kráska si uvědomuje, že její vztah ke Zvířeti je v podstatě stejný, jako k matce: „Je a není tady se mnou! Miluje mě, ale nemůžu ji vidět! Představuji si ji, ani neznám ji. Nic mi tu po boku Zvířete nechybí, ale zůstávám dítětem… K ničemu sexuálnímu mezi námi nedošlo. To, co mě v tom vztahu naplňuje, je to, že se o mě stará s bezpodmínečnou láskou. Zrovna tak, jak věřím, že by se o mě starala maminka, kdyby tu byla! Všechno se změnilo, když jsem ho viděla v zrcadle! Bylo to, jako bych poprvé v životě viděla něco špatného. Do té doby jsem všechno viděla krásné. Ale teď, v tom úleku, jsem si ho neměla čas zidealizovat, a celá moje konstrukce se zřítila! Nezastavila jsem se, abych se na něj znovu podívala, utekla jsem k tátovi… Nebyla jsem připravená stát se dospělou, cítila jsem se jako dítě!“

Kupec-hlava rodiny se svěřuje se svými protichůdnými pocity. Přesto, že si užívá starostlivosti Krásky, nerad by jí stál v cestě. Matka si oddechla: „Teď jsi upřímný!“

„Právě jsem si uvědomila, jak naivně jsem uvažovala,“ říká Kráska. „Myslela jsem, že se musím rozhodnout, buď Zvíře, nebo otec. A přitom jde najít rovnováhu a neztratit žádného!“ Matka se na ni dívá s láskou. Také k Zvířeti vyjadřuje sympatie. Pak řekne otci vřelým hlasem: „Vždycky jsi byl manipulativní a dělal sis, cos chtěl. Ale hodně jsi toho vytrpěl! Chápu tě! Děkuju za všechno, co jsi pro naše dcery udělal, opravdu si toho vážím!“

Rodiče se objali a ujišťují Krásku: „Jsme šťastní, že ses narodila a že jsi právě taková, jaká jsi!“   Kráska září: „Jsem dojatá, když vidím vaši lásku! Otec je pro mě vzorem, zůstal věrný svému manželství, nikdy se znovu neoženil, nepověsil nás na krk jiné ženě! Jeho oddanost mě naučila věřit v lásku. Takového manžela jsem chtěla!“ Dívá se něžně na Zvíře: „Co se ti stalo? Co způsobilo tu kletbu?“

„Je to něco ve mně,“ odpovídá Zamilované Zvíře. „Můj vztek mě proměnil, rodiče se mi vůbec nevěnovali. Odjakživa jsem se cítil sám! Už odmala jsem se musel osamostatnit v tom drsném světě.  Ale současně jsem i citlivý, mám rád  krásu, květiny. Hlavně  růže, které mají trny, jako já! Drsnost je moje ochrana… Ale způsobila, že mě všichni opustili. Nevěděl jsem, jak se k lidem přiblížit, jak komunikovat. A co se týká té rudé růže, je jako moje pravé já, které jsem celou tu dobu schovával. Moje něžné city. Proto jsem se zlobil, když ji tvůj otec utrhl. Tvůj odchod mě zlomil. Ztratil jsem důvod v sobě pěstovat růže!“

„Vidíš! A já jsem si nepřála nic jiného, než růži,“ odpověděla mu Kráska s úsměvem. „Máme stejné hodnoty! Problém byl v tom, že jsme se nikdy nepodívali do očí, abychom se navzájem poznali. Ale ani sami sebe jsme neznali! Ty jsi měl vnitřní konflikt: tvoje agresivní část podceňovala tu citlivou. Citlivá část zase odmítala ošklivost té agresivní. A já jsem nedokázala vidět realitu, žila jsem ve snu. Teď tě vidím jako muže, s tvými přednostmi i nedostatky. A v mých očích jsi krásný, i když ses vůbec nezměnil. Vidím tvoji krásu ne proto, že si tě idealizuju, ale protože tě miluju!“

Divoké  Zvíře se cítí špatně. Leží na zemi, zničené. Přichází  Kupec-obchodník a lehá si vedle něj. „Vím, jaké to je, ztratit ženu,“ říká a s překvapením si uvědomuje, jak se mu najednou ulevilo. Jakoby se zbavil všech  starostí.

„To je moje místo!“ říká Zamilované Zvíře a tak se Kupec-obchodník vzdaluje.

„Jsi pro mě důležitý, máš sílu. Proměním tě v odhodlanost a odvahu, kterou v životě potřebuju! „říká Zamilované Zvíře  Divokému.

„Cítím se zrazený až do morku kosti! V nejbohatších rodinách se stávají ty nejhorší věci,“  odpovídá mu Divoké Zvíře. „Chci se otevřít lásce, ale musím nejdřív milovat sám sebe! Vztek už mě přešel, ale cítím strach.“

„Já tě miluju,“ říká Kráska něžně. „A rozumím ti, protože i já jsem pochybovala, jestli si zasloužím lásku. Ráda bych od tebe slyšela to, co jsem toužila slyšet i od svých sester, že jsi rád, že mě máš!“

„To nemůžu říct, když jsi mě opustila. Ještě jsem se z toho nedostal! „odpovídá Divoké Zvíře.

„Nebyla jsem připravená přijmout tě se vším, co jsi s sebou nesl. Je mi to líto.“ zašeptala Kráska. „Ale teď jsem! Když táta ležet vedle tebe, uvědomila jsem si, že ho vidím i s jeho chybami a přesto ho miluju. A pokud si přestávám idealizovat otce, nemůžu ani od tebe požadovat, abys byl ideální. Líbí se mi, že jste si s otcem podobní a že on tě přijal. Když jsem přišla poprvé, bylo to, abych zachránila otce, ale tentokrát jsem přišla za tebou.“

„A opustila jsi otce…“ namítlo Divoké Zvíře podezřívavě.

„Ne ne! Pokud s tím budeš souhlasit, ráda bych ho později přivedla k nám na hrad. Ale ne proto, že bych byla na něm závislá! Udělala jsem svůj vnitřní posun, vyrostla jsem. Spíš se cítím  jako žena, jako tvoje partnerka, než jako dcera mého otce. Chci, abychom aspoň nějakou dobu byli spolu sami. Chci žít svobodně, sama za sebe. Nemuset se snažit naplňovat jeho emocionální potřeby namísto matky.“

„A co když mě jednou opustíš…?“  trvá  Divoké Zvíře na svém, ale tentokrát s menším napětím v hlase.

„Přišla jsem, abych zůstala! Přiznávám, že se pořád trochu cítím jako princezna. Ale věřím, že se vedle tebe brzo stanu královnou.“ usmála se na něj Kráska. „A přijímám tě takového, jaký jsi. Tvou část, která je mi oddaná, i tu, co mi nedůvěruje. Neberu si to osobně, vím, že zpochybňuješ lásku obecně. A to mě přitahuje – chci ti dokázat, jak moc tě miluju. Líbí se mi tvoje mužnost, už se tě nebojím.“

„I já tě přijímám,“ říká Divokému Zvířeti jeho druhá část, Zamilované Zvíře.  „Jsi silný a impulzivní. Rozumím ti, všechno jsme si to prožili spolu… Byl jsi můj štít, za kterým jsem se schovával. Mám tě rád. Teď se můžeš uvolnit a nechat hrad zaplnit životem.“ Obě části  se objaly. Pak přistoupila Kráska s otevřenou náručí a doplnila objetí.

 

V závěrečném kruhu 

se dělíme o naše dojmy z konstelace, především o to, jakým způsobem se dotkla témat, kterými se v současnosti zabýváme. Také poskytujeme zpětnu vazbu a povzbuzení jednotlivým členům skupiny.

Zástupkyně Krásky se skupině svěřuje, že se také  narodila jako třetí dítě rodičům, kteří si nepřáli další dítě. „Matka zpočátku chtěla těhotenství přerušit. Já jsem měla od dětství pocit, že rodiče zatěžuju, a současně potřebu všem pomáhat, abych ospravedlnila vlastní existenci. Moje přehnaná dobrota a neprůbojnost způsobily, že si ze mě sourozenci dělali legraci. Během konstelace jsem si uvědomila, že fakt, že matka v dané situaci nereagovala na těhotenství bezvýhradnou radostí nemá nic společného s mojí hodnotou jako člověka. Vždyť nakonec si mě nechala, vychovala mě a milovala.“  A pak dodává: „teď jsem schopná vidět rozdíl mezi potřebou milovat, která tě nutí přehlédnout nedostatky druhého a nic pro sebe nežádat, od zralé lásky, kde znáš sebe sama i toho druhého a miluješ bez iluzí.

Zástupce Zamilovaného zvířete má radost, že se dokázal usmířit se svým hněvem a proměnit ho v sílu, rozhodnost a odhodlání. Uvědomil si, jak je komunikace ve vztahu důležitá. Dobrá vůle nemusí stačit. Bez komunikace vznikají nedorozumění.

Zástupkyně Matky se směje: „Bylo to přesně jako by mluvila moje matka, která si vždycky stěžuje, že nedostává od otce, co potřebuje. Teď chápu, že muži mohou vyjadřovat svou lásku jinak. Je hloupé po nich chtít, aby to dělali naším, ženským způsobem. Když něco potřebujeme, je důležité si o to jasně říct. Ne čekat, že se to druhý dovtípí sám.“  Facilititátorka dodává: „To, co nakonec pomohlo té ženě, bylo, že obrátila pozornost k plodu své lásky  – k dětem. Pak všechno získalo nový význam.“

„Ale taky jsem potřebovala slyšet slova uznání od manžela. A ujištění, že smím cítit své emoce.“ doplnila zástupkyně matky.

Zástupce Kupce-obchodníka říká, že si uvědomil, jak moc může hněv člověka změnit. Úplně skryje jeho dobré vlastnosti a ostatní ho pak vnímají jako dravce. Také se zmiňuje o tom, že vyrůstal v rodině, kde vyjadřovali lásku penězi a dary. „Není pro mě snadné projevit lásku slovy nebo péčí. Dělám to přes dárky,“ přiznává. „Často mně vyčítali, že jsem nevděčný. Dávali mi spoustu věcí, o které jsem nežádal a ani jsem je nepotřeboval. Pak mě obviňovali, že si toho nevážím. Teď se pokusím víc komunikovat, aby mě ostatní pochopili a nedocházelo k nedorozuměním. Nemusím přijímat všechno, co mi nabízejí. Dávám přednost tomu, abych byl soběstačný a svobodný.

Zástupkyně Kupce-hlavy rodiny říká, že chápe, proč zastupovala muže. „Celý život jsem tak fungovala, protože jsem vychovávala dítě sama. Uvědomila jsem si, že někdy bývám manipulativní (snažím se udržet svou dceru u sebe) a chci to změnit. Na konci konstelace jsem cítila velkou úlevu, když se mladí dali dohromady. Myslím, že to mi nakonec pomůže ve vztahu s dcerou. A taky mně dělá dobře myšlenka, že se o mě postará, až zestárnu a budu ji potřebovat.“

„Ze začátku jsem se cítil dost nepohodlně jako Divoké zvíře,“ říká muž, který ho zastupoval. „Máme roční miminko a já se chovám něžněji, než kdykoliv předtím.“

Facilitátorka podotýká, že tvrdost mužů byla v posledních letech hodně kritizována. Požaduje se po nich, aby potlačovali všechny své drsné a prudké reakce. Ale už sám způsob, jak muži  fungují sexuálně, hodně vypovídá o podstatě mužství. Určitá dávka útočnosti je k předání života nutná. Tvrdost a rozhodnost jsou kvality, které dokážou zlomit odpor ženy, vniknout do jejího světa (obrazně i doslova) a zplodit tak nový život.

V hloubi duše to je právě to, co žena od muže žádá. Aby ji dobyl, aby převzal zodpovědnost za jejich spojení v jedno. „Pokud my, ženy, pochopíme a přijmeme tuto podstatu muže, který nechce ženě vládnout, ale chce ji doplnit, pak se můžeme přestat cítit jako oběti. Ale je třeba milovat sebe sama a vnímat svou sílu, abychom se vedle muže cítily rovnocenně.

Přílišná oddanost muže, který své ženě udělá pomyšlení a ve všem s ní souhlasí, jí neposkytuje pocit  bezpečí, takže si ho postupně přestane vážit. Je to právě ta přirozená agresivní mužská podstata, která mu umožňuje ničit (například pannenskou blánu) a současně chránit to nové, co vzniká (vztah, rodina, děti). To musí respektovat jak ženy, tak i muži.  Bez této síly  muž nemá chuť se stát hlavou rodiny a otcem. Zůstane v roli hodného chlapce. A pak si zase ženy budou stěžovat, že praví chlapi vymřeli!“

„To platí i na duševní úrovni!“ pokračuje v úvaze jedna žena. „K vytvoření dialogu je zapotřebí konfrontace. Tak se rodí všechna díla. Zástupce Divokého zvířete měl břitkou mysl, která nutí člověka přemýšlet a přicházet na nové nápady.“

Na závěr

„Někteří muži se projevují agresivně až moc, zatímco jiní svou agresivní podstatu potlačují. Ale pokud žena nenajde ani kousíček Zvířete uvnitř svého partnera, nejspíš ho opustí kvůli jinému Zvířeti!“ říká facilitátorka s úsměvem. „Nejdůležitější je najít rovnováhu!“