1. konstelace – březen 2013 – Κorfu     „Kdo trpí, žije…!“

Bylo nebylo, žila jedna holčička a ta se jmenovala Maruška. Jenže netrvalo dlouho a stala se Popelkou. A už to nebyla  jedna holčička, ale rozdělila se do pěti částí. Ta první byla vidět na první pohled, ale ty ostatní byly hluboko skryté. A jaké že byly ty stránky Popelky?   

• nevinná, ta, která snášela všechny ústrky s pokorou a laskavostí, tak jak to slíbila své mamince.
• apatická, strnulá. Pohroužená ve svém světě, plná lítosti, že osiřela. Vystrašená, smutná a zmatená.
• rozzlobená na otce, že ji nechránil a nevěnoval jí dostatečnou pozornost. Její hněv se rozplynul, když viděla, jak velmi miloval její matku. Po její smrti propadl zármutku a rezignaci.
• ambiciózní, toužící po krásných šatech a špercích, po obdivu ostatních lidí. S velkou potřebou spravedlnosti a zadostiučinění.
• vnitřní pozorovatel – vyšší já, vyzařující klid a sebevědomí: „Všechno se stalo přesně tak, jak mělo!“

Dovedete si představit, jak dlouho to trvalo, než se všechny ty aspekty (nebo také Popelčiny podosobnosti) navzájem poznaly a vyjádřily svoje protichůdné a často potlačené pocity. Nakonec ale došlo k  vzájemnému přijetí a propojení se. Potom Popelka přistoupila k rodičům.

Matka byla zpočátku smutná a plná výčitek, že se nemohla o dcerku dostatečně postarat. Pak s radostí a dojetím sledovala její vývoj, proměnu z malé nešťastné holčičky v krásnou dívku toužící po životě.

Otec se svěřil, že po smrti manželky upadl do hluboké deprese. Rozhodl se znovu oženit  jenom proto, aby mu nová žena pomohla s výchovou dcerky. Pozorně vyslechl Popelku, když mluvila o svých pocitech a přiznal, že ji nepodporoval tak, jak by potřebovala.

Potom dali rodiče své dceři požehnání.

Ale nebyla to jenom Popelka, kdo měl vnitřními konflikty! I Princ měl spoustu vlastních nevyřešených problémů. Nevypadal ani vyrovnaně, ani „kompaktně“! 🙂 Jeden z jeho hlasů byl ze sebe dost Zklamaný: „Pochybuju o své schopnosti se správně rozhodovat a stát si za svými volbami! Nechápu moje kritéria – vybírám si podle ztracené boty? A proč jsem nebyl s to odhalit falešné nevěsty? A jak jsem je mohl s takovou lehkostí vrátit, na základě švitoření nějakých ptáků? Co se stalo s mým úsudkem?“ kritizoval sám sebe.

Zároveň byl Rozzlobený i na Popelku: „Ta Nevinná mě svedla svojí krásou a cudností, ale dráždí mě, že si nechce připustit i svoje další stránky. Hraje si na neviňátko! A přitom je manipulativní a moc dobře ví, jak na mě! Vábí mě a láká, nutí mě, abych se za ní honil a ztrapňoval se s botou v ruce jako idiot! Jsem naštvaný, že mě tak přitahuje a nemůžu jí odolat!“

Překvapivě se nakonec Popelka a Princ sblížili, když se objevila jejich společná emoce: Váhání – mohu lásce důvěřovat? Jakmile si oba uvědomili, že mají obrovský strach se navzájem otevřít, jejich váhání se mezi nimi rozprostřelo jako most. Začali svou nejistotu sdílet a místo toho, aby na sobě hledali nedostatky, začali se povzbuzovat.

Také jsme měli to potěšení poznat trochu blíž Macechu, která nakonec nebyla až tak špatná. Prozradila, že si vzala Popelčina otce, protože to byl dobře situovaný a pohledný chlap. Posteskla si však, že ji nikdy sexuálně neuspokojil. „Vím, že se do mě nezamiloval, byl pořád fixovaný na svou dceru. Proto jsem na ní tak žárlila a dělala jí ze života peklo. Taky mě strašně dráždilo, že byla pořád tak pokorná  a smutná. Neustále chodila brečet na hřbitov a vracela se povadlá a strnulá. Chtěla jsem s ní zatřást, aby se probrala z toho truchlení. Když někdo trpí, aspoň pořádně cítí, že je naživu!“ řekla s lišáckým úsměvem.

Následoval rozhovor v kruhu.

Během zastoupení do velké míry vyjadřujeme vlastní názory a postoje. Když „vstoupíme do bot“ pohádkové postavy, (v tomto případě do střevíčků), ani si nemusíme uřezávat palec nebo patu, protože s největší pravděpodobností nám budou sedět jako ulité… A z oříšku se vyloupne naše další já…

 

2. konstelace – únor 2015 – Κorfu     „S vírou a vůlí!“

V této konstelaci se dozvídáme, že Popelka i její matka měly magické schopnosti. A matka se obávala, aby je Popelka nepoužila nesprávně. Proto ji nabádala: „Buď dobrá a laskavá za každou cenu, abys sloužila světlu…!“ I po její smrti mezi nimi zůstalo silné spojení. Větvička, kterou Popelka zasadila a zalévala slzami, byla kouzelná hůlka, ze které vyrostla líska. Jak stromek rostl, rostlo i pouto mezi zesnulou matkou a dcerou. Kouzelná Líska pro Popelku znamenala hodně: byla jejím zpovědníkem, informačním kanálem, (s)vědomím dobra a zla, svědkem jejích emocí. Dva ptáci, kteří vyplnili každé Popelčino přání, se jmenovali Víra a Vůle.

Matka byla na Popelku hrdá a nepochybovala o tom, že uspěje. Byla jí pořád nablízku a kdykoli bylo potřeba, pomáhala jí svými čarovnými způsoby. Brala na sebe všechno negativní, místo Popelky: „Já to vyčistím! Jen ať Popelka zůstane laskavá!“ svěřila se.

I tak byla však situace Popelky hodně náročná a aby ji mohla zvládnout, musela se odříznout od svých emocí. V konstelaci se objevila jako Tělo bez duše. Mechanicky prováděla veškeré práce, aby se vyhla hádkám a ústrkům. To pro svého otce a pro klid v domě, bez protestů snášela ponižování a týrání od macechy a sester.

Netrvalo to dlouho a objevily se první potlačované pocity, smutek a hněv vůči matce „Proč jsi zemřela???!!!“ Popelka je zpočátku odmítala, že to nejsou její pocity, ale nakonec si je přiznala. V tu chvíli došlo i k propojení s tělem – začala intenzivně cítit sebe samu. Rozhodla se vystoupit z role oběti a s pomocí víry a vůle si vytvořit lepší budoucnost.

Pak promluvil Otec a popsal situaci ze svého pohledu. Po smrti manželky se vytratila jeho veškerá síla. Byl šokovaný, když si uvědomil, že jeho dcera má větší kontakt a komunikaci s mrtvou maminkou než se živým tátou. Přiznal, že Popelku nevnímal, byla pro něj neviditelná, právě proto, že se pohybovala jako tělo bez duše. Až když vyjádřila své city a vůli, teprve tehdy ji uviděl jasně. Pozoroval ji s obdivem a hrdostí a omluvil se jí za svou citovou nepřítomnost.

A jakmile Popelka našla sebe sama a dala si do pořádku vztah s otcem, objevil se princ s úmyslem, aby žili spolu šťastně a spokojeně až do smrti. 🙂

Možná si řeknete: K čemu to vůbec je, takové konstelace? No, například, jak vyšlo najevo v závěrečném kruhu, „čistě náhodou“ se stalo, že představitelka Potlačených emocí v dospívání ztratila matku a po celá desetiletí v sobě nesla nezpracovaný hněv, žal a pocit viny, emoce, které vyjádřila na konstelaci. Nebo že zástupce Lísky, který trpí příznaky chronické deprese, uvítal Vůli a Víru. Nebo že si představitelka Otce, poměrně čerstvě ovdovělá matka dvou dětí, uvědomila, jak důležité je nepřestat vnímat potřeby svých dětí. „Rodiče by měli být zodpovědní za své děti a ne naopak!“ řekla.

Každý ze zástupců, z místa, kde se octl, se všemi emocemi a slovy, co z něj vytryskly, zažil pro sebe něco důležitého. A napsal (svůj) nový (pohádkový) příběh…

 

3. konstelace – říjen 2018 – Κorfu    „Tvoje lhostejnost mě chránila!“

Tato konstelace byla v podstatě rozhovor mezi Popelkou dítětem, Dospělou Popelkou a Hrdličkami, které plnily každé její přání a nebyly ničím jiným, než její vůlí.

Dospělá Popelka přemítala nad tím, jaké by to bylo, kdyby své matce neslíbila, že bude vždycky laskavá a trpělivá. „Necítím se moc hodná. Jako by ta pokorná, tichá maminčina holčička byla jenom maska​…“ přiznala se a začala kritizovat otce. „Nikdy se mě nezastal! A říkal mi Popelka! To on způsobil, že jsem přišla o svou identitu!“ vztekala se. „Ještě štěstí, že jsem měla ty hrdličky, díky nim jsem dosáhla svých cílů. Nic mi nespadlo z nebe jen tak! O všechno jsem si musela požádat!“

„Ta pohádka je strašně drsná, dokonce i na konci!“ stěžovala si Popelka holčička, vyděšená a zarmoucená potrestáním nevlastních sester. „Proč jim hrdličky vyklovly oči? Proč to udělaly? Jsou nějakou mojí částí? Jaká vlastně jsem? Laskavá nebo mstivá?“ třásl se jí hlas úzkostí. Potom se obrátila k Dospělé Popelce: „Když maminka zemřela, ztratila jsem nejen ji, ale i své místo, dokonce i své jméno. Jak jsi přišla k těm hrdličkám?“

Dospělá Popelka odpověděla: „Přilétaly ke mně vždycky, když jsem plakala nad svým neštěstím. Utěšovaly mě, že přijde chvíle, kdy se zbavím té špíny a výsměchu. Že dokážu svojí cenu… Hrdličky jsou moje síla, moje schopnost létat a unikat ze světa plného utrpení. Schopnost vyletět vysoko, až do jiných sfér a najít tam maminku. Hrdličky jsou moje myšlenky a sny. Moje svoboda. Kam mi ruka nedosáhne, přijdou na pomoc, roztáhnou svá křídla a splní mi všechna přání. Mohou dělat zázraky. Jsou moje fantazie, která má velkou magickou sílu. Moje předvídavost a schopnost se přizpůsobit a nakonec mít to, co chci. Serfuju na vzdušné vlně… Využívám její sílu a nechávám se nést.“

Něžně se na holčičku Popelku usmála a nepřestávala jí vysvětlovat a konejšit: „Sestry byly zaslepeny vlastní žárlivostí, nemohly snést moji záři. Beztak nikdy neviděly nic než sebe. Neviděly nic hezkého okolo sebe… Neměly vděčnost, porozumění ani soucit! Já jsem jim neublížila! Byl to přirozený vývoj – jenom se v jejich tváři projevilo to, co měly uvnitř. Když se hrdličky snesly z větví na moje ramena, narovnala jsem se, přestala hrbit záda a dívat se do země, aby mi nebylo vidět do očí. Já a moje hrdličky jsme se spojily v jedno. Zaplavil mě pocit sebeúcty. Právě teď začíná něco nového! Už nebudu vysedávat u hrobu a schovávat se pod lískovým  keřem. Hrdličky mají něco z mé matky. Říkávala: Buď dobrá a Bůh se o tebe postará! Pro mě jsou bohem moje hrdličky! Máma se o mě bála. Věřila, že jen pokud budu hodná, nechají si mě a postarají se o mě. Ale teď, když jsem dospělá, už za sebe můžu převzít odpovědnost. A mám právo být nejen dobrosrdečná a podřídivá, ale taky asertivní, klidně i nekompromisní!“ Popelka zavoněla sebevědomím.

„A jak jsi našla sílu vzít za sebe odpovědnost?“ zeptala se holčička Popelka a z vykulených oček jí zablýskl obdiv.

„Když jsem brečela, došlo mi, že pokud něco nezměním, bude můj život pořád stejný, k pláči! Sestry se vdají a já se budu pořád ploužit k mámině hrobu, jako chodící mrtvola. Budu služka macechy, nic jiného mě nečeká. Začala jsem snít a toužit po lepší budoucnosti. Zaměřila jsem mysl na své cíle a je mi jedno, co dělají sestry. Po pravdě řečeno je dost podceňuji, jsou hrozně povrchní.“ odpověděla Dospělá Popelka.

Holčička Popelka vydechla s vyděšeným úžasem: „A není to arogantní?“

Ale Dospělá trvala na svém: „Nenarodila jsem se, abych se hrabala v popelu! A přes všechno ponižování, že jsem hloupá, špinavá a že za nic nestojím, já jim to neuvěřila! Mám o sobě dobré mínění. Hodně mi v tom pomohlo napojení na matku. Jako by mi pořád šeptala: Nevzdávej to, jsi skvělá, miluji tě víc, než cokoli na světě! To mi dodávalo pocit hodnoty. Sestry jsem potřebovala podcenit, abych nebrala vážně jejich názor na mě. Ale na začátku jsem toužila, abychom byly kamarádky. Byla jsem tak osamělá!“

Holčička Popelka smutně přikývla hlavou: „Já vím, chtěla jsem zemřít. Nikdo mě neměl rád, všichni se mi jenom vysmívali! “

„Ale já jsem chtěla žít! zavřískly Hrdličky. „Už kvůli mamce! Chtěla jsem ve svém životě něco dokázat! Kdybych zemřela nebo žila jen s tou přezdívkou, matka by upadla v zapomnění stejně jako já. Nejhorší porážka by byla zůstat Popelkou bez identity, bez osobnosti, bez rodiny.“

„Přesně tak!“ souhlasila hrdě Dospělá Popelka: „Já se dokázala nejen přizpůsobit a přežít, ale taky rozvíjet, až jsem se nakonec stala královnou. Ty střevíčky mi sedly, protože jsem byla sama sebou. Nesnažila jsem se nic předstírat. Sestry chtěly společenské postavení, a tak zkoušely na prince udělat dojem. Já se, po tolika dlouhých dnech smutku a samé práce, jen toužila obléknout do krásných šatů, tančit a bavit se. Chtěla jsem to kvůli sobě, ne pro prince! Užila jsem si zábavy na plese a pak jsem odešla.“

Na chvíli se zamyslela a pak pokračovala: „Hrdličky jsou moje síla, která mě ale zároveň přesahuje. Nemohla bych požádat úplně o cokoliv a hned to mít. Hrdličky splnily jen to, co prošlo jakýmsi schválením. Kdybych nekrotila své emoce a zneužila svou sílu, ztratila bych nejen napojení na matku, ale i své magické schopnosti, které z něj pramení.“

Holčička Popelka vypadala pořád zkroušeně. „Ale proč mě tolik trápily?“ zakňourala.

Hrdličky odpověděly: „Otec byl bohatý, hodně pracoval a odjížděl na dlouhé cesty. Nemohl zůstat sám. Věřil, že když si vezme ženu se dvěma dcerami, budu mít nejen péči, ale i společnost. Byla jsem nejmladší. Jenže táta se nechal svou novou manželkou hodně ovlivnit. A macecha se bála, že mi otec bude nadržovat a že mi odkáže veškerý majetek. Původně se mě chtěla zbavit, ale nakonec si to rozmyslela a nechala si mě. Ale soustavně mě ponižovala a nabádala i dcery, aby si ze mě utahovaly. Sestry neměly vlastní názor a dělaly, co jim matka nakázala. Kdybych byla kluk, bral by mě táta na cesty s sebou. Ale že jsem byla holka, tak mě nechal doma s ostatními dívkami. Bylo to jediné řešení a on věřil, že to udělal správně. Přestal se starat.“

„Že se otec přestal starat? To je slabé slovo! Úplně se na mě vykašlal! Bylo mu to jedno, jak mi je! Vůbec tu pro mě nebyl!“ řekla Dospělá Popelka zamračeně. „Ale já měla svou maminku a vždycky, když jsem na ni pomyslela, načerpala jsem trochu lásky. Jsem s její smrtí smířená. Možná bych toho tolik nedokázala, kdyby byla naživu. Z místa, kde se nachází, mi pomáhá dělat to, co by se mi nikdy nepodařilo, kdyby tu byla. Hrdličky nejsou nic metafyzického, představují sílu mé vůle. To bylo moje tajemství. Na povrchu byla vidět jen slabost netečné, smutné, věčně ustupující Popelky. Moji vůli přežít a uspět – mé hrdličky – macecha neviděla, jinak by se mě zbavila. Nechala mě v domě jenom proto, že mě nepovažovala za hrozbu a že jsem jí sloužila.

„Vím, kdo jsem, a tak mě jejich přezdívka nezlomila! Schovala jsem se za slabost! Ta zranitelnost byla jen maska!“ zasmály se pobaveně Hrdličky.

Dospělá Popelka objala své dvě části a s hlavou vztyčenou prohlásila, že otec jí je lhostejný a sestry jí připadají ubohé. Co se týče macechy, tak ta splnila svůj úkol – tím, že ji tak tlačila, jen posilovala její vůli. Necítí vůči ní hořkost. A jediný, na kom jí teď záleží, je princ. „Vážím si toho, že ví, co chce. Líbí se mi, že si vybral ženu, která je osobnost! Cítím, že mě vidí jako rovnocennou. Můj otec mě vůbec neviděl, byla jsem pro něj jen ušmudlaná nicka. Ale princ mě rozpoznal i pod vrstvou popela.“

„Tatínek mě zapřel!“ rozplakala se Holčička Popelka.

Hrdličky odpověděly: „Myslím, že jsem hodně podobná matce, proto otec uvítal, že mi pod sazemi nebyl vidět obličej. Jinak bych mu věčně drásala ránu, připomínala matku, kterou tak miloval. Radši si vůbec nevšímal toho, že rostu, pořád mě vnímal jako malé dítě s nudlí u nosu. Zabouchl za minulostí dveře, aby mohl být dobrým partnerem své nové ženy. Vím, že mě v hloubi duše miloval. Ale trápil se a nedokázal se prosadit. Neměl sílu chtít od manželky, aby ho přijala se vším, co nosí ve svém srdci. Možná to byla její podmínka, že otec smaže všechny vzpomínky. A táta to přijal.“

Po těchto slovech se objevil Otec. „Moc tě miluju! Víc než sebe!“ řekl Popelce. „Ale je bezpečnější, abychom hráli podle pravidel macechy.

„Nejdřív jsem ztratila maminku a pak tebe!“ naříkala Holčička Popelka. Οtec ji z povzdálí utěšoval: „Jsi zlatíčko a zasloužíš si lásku!“

„To ti nevěřím!“ vzlykla Holčička.

„Tak věř v sebe!“ odpověděl Otec. Ale váhal, nechtěl se k ní přiblížit, aby ji objal. Díval se na ni láskyplně a řekl: „Jsi krásná a moudrá po mamince. A po mně jsi dynamická, schopná tvrdě pracovat, vydělávat peníze a dosahovat cílů. Jsem na tebe hrdý. Dokázalas to všechno sama, stejně jako já! Díky tvému ​​úspěchu cítím i já zadostiučinění. Odjížděl jsem na tak dlouhé cesty za prací, protože jsem nezvládal situaci, nároky své nové ženy a jejích rozmazlených dcer. Po svatbě se strašně změnila, začla být autoritativní a odmítavá. Ale ne navenek, dělala to potají a já to pouze cítil. Jenže ty sis mi nikdy nepřišla postěžovat. Tak jsem nevěděl, co mám dělat. Proto jsem se honil za výdělkem a doufal, že ji tak víc uspokojím a bude trochu vlídnější. Ale stal se pravý opak. Čím jsme byli bohatší, tím víc se macecha bála, že ti všechno odkážu…“  Pak se na Holčičku povzbudivě usmál: „Ale tys dokázala z hadrů udělat zlaté šaty! Jsi skvělý obchodník! Zatímco sestry žádaly šaty a šperky, ty sis řekla o větvičku, která ti dala všechno, co sis přála!“

Po těch slovech se Holčička Popelka cítila líp. Vzpomněla si, jak poprosila skromně o větvičku. „Ať už mi přineseš cokoli, bude to pro mě důležité a já z toho budu mít radost a využiju to naplno. Ať mi dáš cokoli, pomůže mi to napojit se na mámu, vrátí mi to sílu. Nepotřebuji něco konkrétního, hmotného, ​​potřebuji něco podstatnějšího. A tys mi to dal! Kousek větvičky, která věděla, jak se stát stromem. Kouzelným stromem. Dal jsi mi snítku, která v sobě měla magickou sílu života.“

V tom stromku se spojila země s nebem, matka s otcem, kořeny existence s touhami do budoucna. „Díky němu jsem to dokázala!“, uvědomila si najednou Popelka v blaženém okamžiku smíření a přijetí. „Právě ve větvích lísky se uhnízdily Hrdličky mé vůle. Na stromě rodičovské lásky. Strom je má rodina, kde jsem nikdy neztratila své místo. Nyní cítím lásku otce. Líska tu byla místo něj. I za své nepřítomnosti mi věnoval pozornost a všechno, o co jsem požádala, se mi splnilo. Teď chápu, že mě jeho lhostejnost chránila.“

„Ano,“ souhlasil Otec. „Bylo by snadné se do tebe zamilovat. Den ode dne, jak jsi vyrůstala, byla jsi čím dál víc podobná matce. Svou lásku jsem musel projevovat jinak, víc symbolicky, pohádkověji a především s větším odstupem.“

 

V závěrečném kruhu

jsme mluvili o aspektech Popelky, o křehké holčičce a ženě se silnou vůlí a ambicemi. Kdyby se Popelčin vývoj zastavil na úrovni holčičky, potřebovala by prince, aby ji dostal z nesnází a poskytl nové místo, zázemí. Na druhé straně, kdyby uvízla na úrovni ctižádostivosti, aniž by poznala svou zranitelnost, byla by arogantní a manipulativní. Jedině uznání a zrovnovážení obou těchto složek jí umožnilo být autentická a svobodná.

P.S. V pohádkách je příběh vyprávěn z pohledu dítěte. Když dítě popisuje otce jako lhostejného, ​​nemusí to nutně znamenat, že takový byl. Možná se neprojevoval tolik vřele, povzbudivě a něžně, jak by to dítě potřebovalo… A přesto mohl obětavě a těžce pracovat, aby ho zabezpečil.

 

4. konstelace – listopad 2018 – Αtény        Temné tajemství ukryté ve stínu lísky

Konstelace – thriller, tajemné a nečekané setkání se stínem rodiny.

Začalo to klasickým způsobem, kdy Rozzlobená Popelka obvinila svého otce ze zrady. Následoval jeho chabý pokus o omluvu, že není stavěný na výchovu dětí, že umí jen pracovat a vydělávat peníze. Tvářil se jako nerozhodný a nové manželce podřízený chudáček.

V tu chvíli však promluvilo Temné tajemství: „Nejsi upřímný! Nezdá se mi, že jsi vydělal peníze čestným způsobem! V celém tom příběhu je něco podezřelého! “

Otec rozpačitě přešlapoval: „Asi budeš mít pravdu, nejsem moc dobrý hospodář soudě podle toho, jak hravě jsem podřízl hrušeň a rozštípal holubník. Ale moje peníze jsou moje věc a nebudu tady nikomu skládat účty! Hodně produktivní si ale nepřipadám… Možná ty peníze patřily mé zesnulé ženě… “

Poprask jako po výbuchu! Popelky na pokraji zhroucení! Rozzlobená Popelka se vzteká a další, sirotek, pláče u hrobu. Pak se objevila Povznesená Popelka, která svého otce ani nevidí, a tak se na něj nehněvá. „Ve mně se stalo něco kouzelného, když jsem mamince slíbila, že budu vždycky hodná. Chování sester a macechy mi vůbec nevadilo. Všechna jejich zloba po mně sklouzla jako kapky na skle. A čím hůř se ke mně chovaly, tím víc jsem mohla projevovat dobrotu a přitom cítit blízkost matky a to, že je na mě pyšná. Rozhodla jsem se být laskavá a to mi dalo sílu. Dalo mi to i víru, věděla jsem, že všechno dopadne dobře. Dostanu vše, o co požádám, nezůstanu navždy umouněná u krbu. Čekala jsem na svou chvíli. Princ není jiná osoba, je to můj  vnitřní muž. Svatba a palác mi nic neříkají!“ pravila a její zasněný pohled se ztratil kdesi v duchovních dálavách.

Rozzlobená Popelka vztekle odsekla: „Žiješ v oblacích! A mezitím si ty dvě fúrie řežou prsty, aby se vešly do tvých bot! Nehraj to na nás, že jsi nad věcí! Dobře vím, jak moc o prince stojíš!“ A hned se pustila do škodolibých poznámek o princi. Kritizovala ho, že ji hned nepoznal. „Museli mu to vycvrdlikat ptáci, že jeho první dvě volby byly totálně vedle…!“

Také Líska přizvukovala: „Celé dny jsi probrečela u mých nohou a teď se tváříš, že jsi v pohodě!“

Popelčina matka se pozastavila nad tím, co vedlo sestry k tomu, aby se zmrzačily. „Tak moc toužily po princovi?“ zeptala se naivně.

Líska pronesla rozhořčeným hlasem: „Na ně myslíš a na mě ne! Jsi takový lidumil, že ani nevíš, která bije! A chceš to i po mně! Jedině macecha se chová přirozeně! Dělá vše pro peníze, jde přes mrtvoly, ale aspoň je sama sebou! A co se týče otce, vždycky jsem se bála, že na mě vezme sekyru!“

Temné tajemství se ozvalo znovu, ještě naléhavěji: „Jsem něco jako boží soud. Copak nevidíte, že líska něco symbolizuje? Popelka si ji vyžádala od otce, zalévala ji svými touhami a zármutky…“

Popelka chvíli pozorovala lískový stromek a pak řekla: „Mám tě ráda, ale něčím mě štveš, utiskuješ mě. Dáváš mi dary, jen když jsem hodná!“ Uvědomila si, že líska souvisí s jejím mužským principem, s vůlí a jinými cennými vlastnosti, které ji však blokují. Najednou ji přemohly intenzivní emoce… Hněv, ze kterého se stal strach. Začala se třást a pak najednou ztuhla. „Mám na otce takový vztek, že bych ho mohla zabít!“ A dál šeptala roztřeseným hlasem: „Vytvořila jsem strom, aby mě chránil, protože to neudělal můj otec. Bojím se toho, co jsem vytvořila, protože nevím, jestli to mám pod kontrolou. Můžu být nejen asertivní, ale i pomstychtivá.“

Temné tajemství proneslo ponuře, že se pohádka snaží převyprávět a zakrýt jiný příběh, který Popelka nezná.

Po těch slovech Otec přiznal, že se oženil se svou první ženou kvůli jejímu věnu, byla hodně bohatá. Prozradil, že byl zamilovaný do druhé ženy, která byla chudá, a měli spolu dvě dcery ještě dřív, než se oženil. Podporoval obě rodiny… „Neměl jsem Popelku tak rád jako ostatní dvě, které se narodily z lásky. Cítil jsem se vůči ní nepříjemně. Chtěl jsem zapomenout na minulost, proto přišla o jméno.“

A pokračoval se sklopenou hlavou: „Mám pocit, i když si to nechci připustit, že smrt mé ženy nebyla přirozená. Byl jsem slabý a zbabělý… Rád bych tvrdil, že jsem nic netušil, ale v hloubi duše jsem měl podezření…“

Temné tajemství potvrdilo zločin, při kterém byl otec spolupachatelem i obětí. Odhalilo, že macecha soustavně podávala Popelčině matce jedovatou bylinu, po které ztratila chuť k jídlu, zeslábla a onemocněla. Rok stonala, než zemřela.

Popelka byla otřesená. Když se vzpamatovala z šoku, začala lépe rozumět svým pocitům a pochopila i své podosobnosti: Osiřelé dítě, které miluje tátu, ale zároveň ho nenávidí, protože ho připravil o maminku. O všechno! Té malé byly jen tři roky. Byla tam, viděla, co se děje, ale nerozuměla tomu. Popelka si uvědomila, proč byla na svého otce tak rozzlobená, že by ho mohla i zabít. A tak si vytvořila tu Povznesenou část, která byla nad věcí, vyrovnaná, duchovní a ušlechtilá za každou cenu.  Aby to vydržela… Pochopila i Popelku plačící u hrobu, která chtěla následovat maminku, chtěla taky zemřít. Zaposlouchala se do ponurého šepotu Stínu Lísky, který všechno zpochybňoval. Tvrdil, že to je pouhý sen. Že Popelka nikdy nevyrostla a nikdy se nevdala, ale dál chodila na hřbitov plakat nad svým osudem. Že všechno ostatní byl jen přelud. Vysnila si fantastický příběh, aby zapomněla na krutou realitu.

Pak se objevil další stránka Popelky, Miminko, a řekla: „Miluji mámu a tátu! Mám je v sobě, bez nich bych nebyla. Nezajímá mě, co udělal otec… Nezajímá mě jejich vztah. Jsem tu díky té chvilce milostného aktu, při které mě počali!“ Stulila se do náruče Matky a ta jí něžně šeptala: „Nemusíš se snažit něco napravovat, ani bojovat za spravedlnost. Smíš nás milovat oba!“ To bylo tak uklidňující!

Oba rodiče se na sebe dívali. Otec řekl: „Nevzal jsem si tě z lásky. Byl jsem zamilovaný do své druhé manželky, která ve skutečnosti nebyla druhá, ale první – časově i v mém srdci.“

„Věděla jsem to, a proto jsem chřadla.“ odpověděla Matka.

„Nemůžu tě ani požádat o odpuštění, protože jsem udělal to, co jsem chtěl. Ale vím, že to nebylo správné!“ přiznal Otec.

Matka na něj hleděla klidně a pak řekla laskavě: „Takový je život. Nevybíráme si, do koho se zamilujeme. Je to síla větší, než my.“

Ta slova vehnala Otci slzy do očí a řekl dojatě: „Máš andělskou duši, plnou porozumění. Byla jsi vždycky tak laskavá, a proto jsi to žádala i od naší dcery. Byla jsi tak jiná než já! Jedním z důvodů, proč jsem s tebou nemohl zůstat bylo, že jsem nemohl snést tvojí velkorysost. Druhá manželka se ke mě líp hodila. Cítil jsem k ní lásku a vášeň, která mě ovládala. Byl jsem šťastný, když jsme se mohli vzít a být spolu. Cítím se před tebou tak špatný. Chci, aby dcera opustila naši rodinu a žila v prostředí na vyšší úrovni, ani ne tak finančně, jako duchovně. Vy dvě máte královské kořeny, zatímco my ostatní ne…!“

„Pouze ten, kdo si přizná svůj stín, se může stát celistvým. Nezavrhuj se!“ odpověděla Matka. „A neměj výčitky. Nemůžeš změnit svou přirozenost. Jediné, co můžeš udělat, je odpustit si.“

Ozvala se Líska a stěžovala si, že matka otci odpustila jen tak. Obvinila ji z nepřirozené velkorysosti. „Pokud jsi všemu tak dokonale rozuměla, neměla jsi nechat situaci dojít tak daleko! Měla jsi otce opustit a odejít se mnou! Ale ty jsi radši obětovala svůj život, aby ses mu pomstila tím, že ho budou trápit výčitky svědomí! O mě ses vůbec nestarala! Víš vůbec, jak moc jsi mi ublížila?“

„Netušila jsem, že zemřu.“ zašeptala Matka. „Věřila jsem, že se uzdravím. Nevěděla jsem, že to je otrava jedem. A když jsem si uvědomila, že něco není v pořádku, bylo už příliš pozdě. Přesto jim odpouštím!“

Popelka zpracovala svůj hněv a objala své části. Byla odhodlaná vzít život do svých rukou. „Ať už byly volby mých rodičů jakékoli, já musím být sama sebou!“

„Půjdeš za princem?“ zeptal se jí Otec.

„Uvidíme… ještě nevím, jestli stojím o prince.“ zabručela. A ve vzduchu visela otázka: Jak bych mu mohla věřit? Jak věřit mužům, když mi otec zabil matku…?

Otec se jí podíval do očí: „Moje vášeň byla silnější než mé svědomí. Ovládla mě. Ale ty jsi jiná, můžeš vytvořit konstruktivní a láskyplný vztah, bez nepřátelství! Důvěřuj lásce, ale neopusť své zásady. Kéž bych byl tehdy schopný otevřít  své srdce tak, aby se do něj vešli všichni…“

 

V kruhu sdílení se ukázalo, že ženy zastupující Popelku pocházely z rozvedených rodin, kde otec chyběl.

Mluvili jsme o velkorysosti. Je to ctnost, kde je třeba udržet rovnováhu, aby byla zachována osobní důstojnost a sebeúcta. Kdo ztratí svou důstojnost a stane se obětí, nevzbudí v ostatních sympatie, ale hněv. Nevnímají jeho chování jako laskavost nebo milosrdenství, ale jako slabost a degeneraci.

Kdo vnímá a přijímá svůj stín, uvědomuje si, že pokud je obětí, je současně i viníkem. Tuto pravdu je třeba přijmout s láskou, neboť v lásce se vše prolíná. A pak si odpustit a napravit to, co je nutné a možné odčinit.

Pro toho, kdo vnímá dobro a zlo příliš zásadově a černobíle, není snadné odpouštět. A je pro něj téměř nemožné pochopit ty, kteří jsou v odpouštění velkorysí…

Poprvé se v konstelaci Popelky objevil zločin, vražda matky. To nám připomnělo fakt, že si všichni můžeme nést různá temná tajemství z minulosti našich předků, kteří přežili různé katastrofy, strádání a války. Možná přežili nebo se obohatili na úkor ostatních… I tak (nebo právě proto), máme za úkol převzít odpovědnost za svůj život, za vlastní rozvoj. Přijmout minulost, která se nedá ani změnit, ani plně pochopit.

 

Závěrem

Pomocí konstelací se nám vylouply z oříšků tři pravdy:

– Nelze být pořád hodná a laskavá za každou cenu, neboť ta cena je příliš vysoká: ztráta opravdovosti a zastavení osobního vývoje. Je potřeba prožívat a nechávat odeznít všechny emoce, co se v nás objevují. Nechat je skrze nás projevit.

– Pokud není vyřešen vztah k otci, může princ pobíhat se střevíčkem, jak chce, zatímco se Popelka bude před ním schovávat v holubníku nebo ve větvích hrušně.

– Stínem Popelky je palčivá pochybnost, jestli se stalo vše, co pohádka vypráví, nebo jestli to nebyla jen její fantazie – „zbožné přání“. Ať je to jak chce, je třeba, aby si vzpomněla na své původní jméno, na to kým byla dřív, než se stala Popelkou. (V jedné z řeckých konstelací vyšlo, že se jmenovala Maruška. Což je zajímavé, protože jsem mnohem později našla českou verzi této pohádky, která začínala slovy: „Byla jednou jedna holčička, a ta se jmenovala Mařenka…“) Nakonec, mohla by se jmenovat jakkoli… Důležité je, aby znovu získala identitu. Aby vystoupila ze svého smutného světa provoněného hřbitovním kvítím, zastíněného větvemi lísky, kde byla jenom „maminčinou poslušnou holčičkou“.  A stala se sama sebou.